Aspoň o těch svátcích neprcejte regály v supermarketech a radši vezměte rodinu na výlet

Lidé už neumí žít normálně. Místo toho, aby dny volna co nejvíc využívali pro rodinné výlety do přírody nebo na návštěvy příbuzných, tak radši tráví čas v nákupních centrech. Místo toho, aby aspoň o svátcích (když v týdnu nemají čas) vzali děti na výlet třeba na zámek, do Zoo nebo na nějakou zábavnou akci, tak radši v supermarketech prcají regály. Výsledkem toho je, že lidé se v dnešní uspěchané době už vůbec neumí zastavit a odreagovat jinak než nakupováním. 

Takhle nějak, včetně toho „prcání regálů v supermarketech“, v internetové diskusi argumentovali diskutující, kteří chválili snahu senátorů regulovat provoz soukromých podniků omezováním jejich provozní doby.

V té diskusi zdůrazňovali dva hlavní argumenty. Za 1.: „Lidi už ve svém volnu neznají nic jiného než prcat regály“. Za 2.: „Zaměstnanci supermarketů taky chtějí mít o svátcích volno a být radši s rodinou než celý den trčet v práci.“

Nejdřív k bodu 1.

Pokaždé, když čtu takové názory, tak si říkám, jak v naší zemi může vůbec fungovat nějaký turistický ruch, když jsou všichni věčně zalezlí v nákupácích. Kdo teda tvoří tu obrovskou návštěvnost různých turistických, kulturních a zábavních atrakcí, když to vypadá, že jediné místo, kam lidi rádi chodí, jsou supermarkety? Kdo se teda věnuje různým populárním a časově náročným aktivitám, jako je sport a nejrůznější druhy umění, kdo teda provozuje všechny možné volnočasové zájmy, když jsme národ posedlý supermarkety?

Víte, kolik lidí navštívilo v roce 2013 deset nejnavštěvovanějších hradů, zámků a zřícenin? Skoro dva miliony. Víte, kolik lidí ročně navštěvuje čtyři nejnavštěvovanější zoologické zahrady v ČR? Zhruba dva a půl milionu. Víte, kolik lidí každý rok navštíví aquaparky v Čestlicích a v Liberci? Necelý milion a půl. K tomu můžeme přičíst další statisíce lidí, kteří celoročně jezdí jen tak na různé výlety do přírody, za kulturou, za sportem, na různé zajímavé akce atd. 

Tvrzení, že Češi jsou národ supermarketů, je jednoduše lež. Ti, kdo tuhle lež šíří, možná vycházejí z informace, že je u nás v porovnání s ostatními státy střední Evropy nejvíc metrů čtverečních prodejních ploch na počet obyvatel. Konkrétně na každých tisíc obyvatel 320m² prodejních ploch. Jenže už nikdo nezmiňuje, že nákupní centra mnohde zejí prázdnotou, což je mimochodem jeden z důvodů, proč se relativně často střídají obchody v nich – nejsou zákaznici, nejsou kšefty.

Přesto nám politici (především socialističtí senátoři) a média velmi ochotně podsouvají lži o tom, že prakticky žijeme v obchoďácích. A část veřejnosti to slepě přijímá a dokonce vítá jejich nápady, jak tuhle údajnou, ve skutečnosti neexistující českou posedlost nákupními centry změnit

Prý je správné, aby stát supermarketům zakázal mít o svátcích otevřeno. Neděje se tam přitom nic nelegálního ani nemorálního. Nejde o žádný druh vynucovaného prodeje typu „šmejdi“. Přesto podle politiků v některých případech není vhodné, aby bylo otevřeno. Chápete to, jo? Prý je správné, aby populistickým způsobem vybrané skupině obchodů (má se to týkat jen těch s plochou nad 200m²) bylo zakázáno ve vybrané dny (o svátcích) provozovat svou činnost. 

V podstatě ve stylu:  

„Vaše prodejna je příliš velká, hrozí, že by tady občané trávili moc času, takže v uvedené dny nesmíte mít otevřeno“ 

Ptám se, co to je, když ne sociální inženýrství a další snaha regulovat běžný, přirozený život? 

Prý jen tak lze lidi přimět, aby čas trávili nějak jinak než v obchodech. Jistě, má to svou logiku – když bude v obchodech zavřeno, tak nikdo nakupovat chodit nebude. Jaký to má ale smysl? A hlavně - co je politikům do toho, jak kdo tráví svůj čas a kdy jakým stylem nakupuje? Naprosto nic. 

Jestli by se měl politik v souvislosti se supermarkety o něco starat, tak jedině o to, aby prostřednictvím Policie zajistil v okolí supermarketů bezpečnost, aby tam občany neohrožovali zloději. Případně by se měl postarat o zajištění dostatečné infrastruktury, aby lidé měli, jak se k supermarketům dostat. V žádném případě ale nemá politik zasahovat do rozhodování podniků o tom, kdy zákazníkům smí poskytovat své služby.

 

Položte sami sobě otázku: Kdy obvykle chodíte nakupovat? Jednoduše, když potřebujete. Když se vám to z časových, organizačních i logistických důvodů hodí a samozřejmě, když na to máte zrovna náladu. Podle toho, co potřebujete/chcete nakoupit si taky vyberete konkrétní obchod. Na menší nákup skočíte třeba jen do večerky, když jedete večer z práce. Na větší nákup zajedete, když nepospícháte, když na to máte čas. A to bývá kdy? Když máte volno. A je přece naprosto logické, že když už v tom obchodě jste, že se ze zvědavosti třeba podíváte i na další zboží. Sice ho třeba nepotřebujete a nechcete, ale přirozeně vás zajímá, co má obchod v nabídce. Váš celkově strávený čas v obchodě se tímto pouhým okukováním sice uměle prodlouží, ale – opět – co je komu do toho? Je to jen a jen vaše věc. A vám to nevadí, protože nikam nepospícháte. Jediní, komu to z nějakého prapodivného důvodu vadí, jsou politici, někteří novináři a paradoxně někteří zaměstnanci obchodů. Zazlívají vám, že mrháte čas bezmyšlenkovitým „prcáním regálů“, místo toho, abyste vzali rodinu a šli někam ven.

Je velmi zvláštní, že pouze na základě jedné konkrétní situace jsou schopni si okamžitě udělat názor na celý váš životní styl. Asi stylem „je v supermarketu dneska, tak je snad jasný, že do supermarketu leze pokaždé, když má volno.“

To je ale blbost, co?

Vážení sociální inženýři, vážení pachatelé dobra, máte-li nějakou svou představu o správném stylu života, fajn. Mějte ji, žijte tak. Ostatním ji můžete nabídnout, nikoliv však vnucovat. Neříkejte lidem, co kdy smí a nesmí dělat. Pochopte konečně, že jediný faktor, který má zásadní vliv na to, jak lidé využijí svůj (volný) čas, je (kromě momentální nálady, zdravotních, logistických a finančních možností atd.) pouze a jen aktuální počasí.

A teď k bodu 2.

Zakázat supermarketům provoz ve státní svátky je správný krok prý proto, že je to jediný způsob, jak jejich zaměstnancům zajistit v tyto dny volno. Jinak musí trčet v práci, místo toho, aby trávili sváteční den třeba se svou rodinou nebo jakkoli jinak podle svých představ. V žádném případě však jistě ne nakupováním.

Pokud ten senátní návrh opravdu projde, nastane takový absurdně paradoxní stav. Někteří z těch, kdo v supermarketech pracují, si stěžují na přesčasy, na práci o státních svátcích a na různé další nepříjemnosti. Přesto, že si práci v supermarketu i se všemi právy a povinnostmi sami dobrovolně vybrali, jsou nespokojeni tak moc, že si vydobyli a vítají státní zásah do provozu podniku, jehož případným výsledkem bude, že do práce nebudou muset. A pak jsou tu jiní lidé, kteří práci nemají, hledají, ale kvůli mizerné situaci na trhu práce nemůžou žádnou sehnat a klidně by pracovali nejen o svátcích, ale třeba i v noci, prostě jak by bylo potřeba, aby si vydělali. Jenže mají smůlu. Supermarket víc zaměstnanců nepotřebuje, kvůli vysokým nákladům na každou pozici by je ani neuživil. Výsledek tohoto stavu bude, že ten, kdo práci má, ale nelíbí se mu styl zaměstnavatele, pracovat nemusí a ten, kdo práci nemá a styl zaměstnavatele by akceptoval, pracovat nemůže, protože to stát možná zakáže.

Nevím, jaký je poměr mezi počtem pracovních oborů/pozic, profesí, ve kterých se pracuje pouze od pondělí do pátku a těch, ve kterých se pracuje prostě tak, jak je potřeba nebo jak vycházejí směny a na víkendy nebo svátky se nehraje. Zcela jistě jich je spousta. A nikdy jsem nezaznamenal, že by si někdo z těch, kteří v časově náročných oborech pracují, nějak zvlášť stěžovali. Natož, že by z toho někdo udělal politické téma.

Milí zaměstnanci supermarketů, nechápejte to prosím špatně. Vůbec vám nechci křivdit. Jsem si jist, že osmi nebo dvanácti hodinové směny na prodejně jsou vyčerpávající a asi ne zrovna zábavné. Jenže, ať si to přiznáte nebo ne, takových zaměstnání je spousta

A tak se ptám. Proč si vydupávat nějaké privilegium prostřednictvím státní regulace pro jeden konkrétní obor? Proč na to nejít opačně a raději politiky tlačit k tomu, ať co nejvíc zjednoduší zaměstnávání, ať sníží povinné odvody a tím sníží celkové náklady na každou pracovní pozici. Zkrátka ať dělají vše proto, aby trh práce byl svobodnější, pružnější, aby zaměstnavatelé měli důvod a zájem otevírat nové pracovní pozice a i díky tomu třeba spousta z vás získá zajímavější práci než tu otravnou v supermarketu. Nebylo by to mnohem praktičtější a užitečnější než kvůli vlastní nespokojenosti v práci chválit snahy omezovat životy ostatních?

 

Dej čemukoli nálepku „Michael Jackson“ a vždycky se najde dost těch, kteří ti zatleskají

Michael Jackson není jen občanské jméno krále popu. Díky obrovské celosvětové základně příznivců je to zároveň prestižní obchodní značka s milionovou hodnotou. Právě spolehlivá oddanost fanoušků dělá (obzvlášť od léta 2009) ze jména Michael Jackson jednoduchý marketingový nástroj, který automaticky mnohonásobně zvyšuje atraktivitu a hodnotu jakéhokoli produktu, s kterým je spojen. Problém je, že se tak až příliš často děje zcela bez ohledu na kvalitu a provedení těch produktů.

MJ originál vs všechno ostatní

Michael Jackson je známý mnoha věcmi. Mimo jiné perfekcionismem, touhou po dokonalosti, touhou po originalitě a oblibou překonávat (zdánlivě) nepřekonatelné. Víceméně každý projekt, do kterého se pustil, byl nějakým způsobem zásadní. Každým svým projektem posunul hranice proveditelnosti. Při své věčné snaze být mnohonásobně zajímavější a lepší než ostatní ale nikdy nezapomínal na samotné provedení. Dbal na nejlepší možnou vizuální podobu daného díla, na jeho působivost. Vždy kladl maximální důraz na detail a celkovou přesvědčivost svých uměleckých počinů. Úplně stejně přistupoval ke svým vystoupením na různých ceremoniálech.

Jinými slovy mu vždycky šlo o to dávat ze sebe jen to nejlepší, nejpropracovanější, nejkvalitnější, nejzajímavější, co dokáže vymyslet a vytvořit. Jak už jsem zmínil v předchozím textu o albu Xscape, vždycky potřeboval mít tisíc procentní jistotu, že se mu povedlo fakt něco mimořádného, aby to chtěl zveřejnit. 

Je poněkud smutné, že zatímco se MJ ve své tvorbě nikdy nespokojil s ničím jiným než s tím nejlepším, fanoušci často automaticky nadšeně vítají všechny nové (co do kvality a provedení velmi diskutabilní) projekty jen proto, že mají nálepku „Michael Jackson“. Moc rád bych se mýlil. Obávám se však, že přesně to se opět děje. Reakce typu „lepší aspoň něco než nic“ jsou toho smutným důkazem.

 

Hologram ani 3D avatar není žádná novinka

Když se objevila zpráva, že se pro ceremoniál předávání Billboard Music Awards 2014 připravuje hologramové vystoupení Michaela Jacksona, téměř každý si vzpomněl na famózní hologram rappera 2Paca na festivalu Coachella v roce 2012 (iniciátorem té události byl legendární Dr. Dre).

Nebyl to první hologram hudebního umělce. Byl ale připraven tak dobře (byť hologram Elvise Presleyho pro vystoupení v American Idol 2007 byl udělaný ještě o něco líp, ale nezaznamenal takový ohlas), že se stal světovou senzací a oslovil širokou veřejnost. 

Samozřejmě se objevily i nesouhlasné názory. Velmi hlasitým kritikem 2Pacova hologramu byl tehdy na Twitteru například MC Hammer (ano, ten, co měl hit U Can’t Touch This). Nekritizoval však provedení, ale pouze samotné využití již nežijící osobnosti pro účely zábavního průmyslu. Přesvědčivý hologram chvílemi téměř reálného 2Paca ihned vyvolal zvídavé otázky typu, jaké různé možnosti hologram ještě nabízí a jak moc reálně může postupně působit. 

Nejen z těchto všech důvodů bylo očekávání u předem ohlášeného hologramu Michaela Jacksona na prestižní akci, jakou Billboard Music Awards jsou, logicky vysoké. Nikdo nevěděl, co vlastně máme čekat. Všichni jsme ale předpokládali, že to bude něco jedinečného, výjimečného a alespoň tak působivého, jako byl právě 2Pac. Vždyť se jedná o vždy jedinečného, výjimečného a puntíčkářského Michaela Jacksona! O stále větších možnostech moderních technologií ani nemluvě.

Očekávání vs realita

 

Přesto, že autentické hologramy již dávno zesnulých umělců nejsou ničím novým, autentického hologramu Michaela Jacksona jsme se nedočkali. Místo krále popu na královském trůnu seděl s nohou přehozenou přes opěradlo někdo jiný, ani zdaleka tak charismatický, jako MJ.

Ano, vím, že k písni Slave To The Rhythm neexistuje žádné Michaelovo starší vystoupení ani žádná Michaelem vytvořená, natož přímo Michaelem zatančená choreografie. Tvůrci tudíž neměli žádný s tou písní spojený autentický materiál k dispozici. To ale nemůže být důvodem k vydávání za Michaela někoho, resp. něčeho, co připomíná spíš oživlou voskovou MJ figurínu s obličejem mladého kluka snažícího se jako MJ vypadat. A opravdu k tomu nelze přistupovat stylem „tohle je Michael Jackson a buďte rádi, že jsme ho pro vás takto oživili“. Prostě ne!

Upřímně přiznávám, že jsem si nejdřív myslel, že je to imitátor a ten slibovaný hologram Michaela se objeví nějak v průběhu. Opravdu mě nenapadlo, že ta osoba snažící se králi popu podobat svým vzhledem a ne moc dobře napodobovat jeho typické taneční kreace má být přímo on. Vždyť majklovského na něm nebylo nic. Snad jen účes a bunda. O to víc mě bolelo, když jsem sledoval všechny reakce nadšené z „návratu krále“.

Nevnímejte to prosím nikdo jako kritizování za každou cenu. Na to vystoupení jsem se, stejně jako všichni, velmi těšil a strašně rád bych byl z jeho provedení nadšený. Nemůžu a ani nechci být ale nadšený z něčeho, co je prezentováno jako král popu, přitom to krále popu jen vzdáleně připomíná. Neměl by to chtít přijmout žádný fanoušek, který Michaela uznával za jeho jedinečnost, originalitu a preciznost.

Závěrečný dodatek

V nové reportáži od Access Hollywood vyšlo najevo, že skutečně nešlo o hologram MJ, ale o počítačově vytvořený 3D avatar, částečně skutečně doplněný tanečními prvky imitátora. Choreografové a počítačoví grafici na projektu pracovali prý od prosince 2013. Vzhledem k velmi rozporuplnému výsledku jejich jistě náročné a vyčerpávající práce mi nezbývá než doufat, že na to měli buď málo peněz anebo málo času. Protože zkrátka odmítám přijmout, že to při současných technologických možnostech nešlo udělat mnohem líp. Přelomově, prostě Michaelovsky. Tvůrcům se v žádném případě nepodařilo překonat hologram 2Paca, už vůbec ne hologram Elvise. Škoda. Velká škoda.

 

Michael Jackson – Xscape: Když království spravuje někdo jiný, než sám král

Jen málokdy provází vydání posmrtného alba tolik různorodých emocí, jako tomu bylo v případě Xscape od Michaela Jacksona. Očekávání, zvědavost, natěšenost, nedočkavost, nervozita, obavy, nedůvěra, nesouhlas atd. A jak to teda dopadlo?

Dobrou zprávou je především to, že se neopakoval podvod na fanoušky spáchaný první posmrtnou deskou Michael. Že některé písně doopravdy nenazpíval král popu, ale imitátor, uznali už i skalní obhájci té desky. Ono jim ani nic jiného nezbylo, když pravdu nakonec přiznal i sám spoluproducent alba Teddy Riley. Uvědomil jsem si, že ten podvod je celkem srovnatelný s kauzou Milli Vanilli z poloviny 90. let. No nic, zpět k Xscape.

Za druhou dobrou zprávu lze jistě považovat to, že k práci na jednotlivých skladbách pro Xscape přistoupilo všech pět producentů (L. A. Reid, Timbaland, Rodney Jerkins, StarGate a John McLain) s úctou a respektem. Bez snahy napodobovat, nahrazovat nebo kamuflovat Michaelovu tvorbu. Od začátku MJ fans věděli, že se od téhle pětice dočkají osmi resp. devíti méně či více dodělaných/předělaných Michaelových písní s jejich producentským rukopisem.

S tím souvisí třetí dobrá věc o albu Xscape - vydání Deluxe edice. Jak víte, na druhém CD jsou k dispozici původní demo verze těchto písní. Každý tak může posoudit, z jakého základu pánové producenti vycházeli a jak moc kterou skladbu dodělali/předělali. Navíc díky tomu nikdo nemá důvod přít se o autentičnost jednotlivých skladeb.

Je zbytečné spekulovat, jak moc a jestli vůbec by se nové verze těchto nedodělaných písní Michaelovi líbily. Už vůbec nemá smysl řešit, jestli by je chtěl jakkoli vydat. Všichni známe hlášku, že žádný song nebyl hotov, dokud perfekcionista Michael sám neřekl, že je opravdu hotov. Všichni víme, že než aby Michael do světa vypustil něco, s čím nebyl spokojen na tisíc procent, radši by celou píseň zazdil a udělal úplně novou. Víme taky to, že u těchto osmi skladeb z jeho úst „hotovo“ nikdy nezaznělo.

Snad i proto si producenti netroufnuli skladby dodělané bez MJ vydávat za jeho autentické. Fanoušci by jim to ani nevěřili. Proto pokládám vydání Deluxe edice s demoverzemi všech písní za velmi rozumný a chytrý krok. 

Místo další habaďury jsme se dočkali další pocty králi popu. Uvědomil jsem si, že Xscape může být vnímáno jako vzdání holdu králi popu. Ve stejném smyslu jako byl vytvořen projekt Immortal od Circus De Soleil. Jen s tím rozdílem, že nejde o taneční představení inspirované MJ, ale o dodělání a úpravu hudby od MJ.

Přiznám se, že tento pohled a přístup k albu Xscape je mi bližší než pochybování, jestli by to Michael fakt takhle chtěl nebo než jeho kategorické odmítání jen proto, že Michael neměl nad vývojem alba kontrolu. A přiznávám, že tento pohled je mi bližší i přesto, že se mi ty nové verze převážně spíš nelíbí.

Líbí se mi ale snaha schopných hudebních osobností Michaelovu tvorbu průběžně připomínat veřejnosti. Líbí se mi snaha vyslyšet zájem fanoušků o nevydané písně. Líbí se mi snaha mnoho let starými songy oslovit moderního posluchače a zabodovat v současném mainstreamu. Skladbě Love Never Felt So Good se to i díky sympatické účasti Justina Timberlaka a parádnímu videoklipu zcela jistě povedlo.

Přesto, že to není Michaelovo autentické album, buďme za Xscape rádi.  Buďme vděční, že hudební osobnosti jako Rodney Jerkins mají odvahu s nedokončenou tvorbou krále popu pracovat. Protože teď už je to vlastně jen na nich. 

Uvědomíme-li si Michaelův přístup k tvorbě ostatních a jeho respekt a úctu k jeho hudebním spolupracovníkům, je téměř jisté, že by těmto nadšencům při nejmenším vyjádřil velké uznání za seriózní a profesionální přístup k jeho dílu. Právě o tom ta deska podle mě je. 

Jde o vzdání holdu umělci, který různými způsoby inspiroval celosvětovou pop music.