Střípky svobody

S každým dalším zákazem, příkazem a regulací, které politicko-úřednická reprezentace vyrábí, mizí ze společnosti další kus zodpovědnosti.

S každým dalším centralistickým omezením, s každou další celoplošnou povinností, kterou ministerstva nebo úřady vyrobí, mizí ze společnosti kreativita, suverenita a jedinečnost.

Čím více do běžného života lidí politicko-úřednická reprezentace zasahuje, tím méně je jednotlivec a tím pádem celá společnost soběstačná, tím méně si uvědomuje, jak velmi málo je celá státní správa ve skutečnosti potřeba.

U toho návrhu na omezení svobody fotografování je nejlépe vidět, jak moc vnímají lidé svobodu jen v rámci svého vlastního světa. Omezování svobody ostatních berou jako správné, mnohdy je i radostně vítají. Jakmile ale přijde řeč na jejich svobody, navíc ty zcela běžné, rozčilují se, co si to kdo dovoluje, jim nějakou běžnou zálibu zakazovat

Ne že by mě to překvapovalo, ale tím spíš je složité najít způsob, jak společnosti vysvětlit, že když jedna část lidí bude pro omezení svobody jiné části lidí, dříve či později přijde chvíle, kdy i ta první část lidí bude na svobodě nějak omezena.

Obávám se, že je potřeba svobodu plošně ještě víc omezit, aby lid plošně prozřel a pochopil, že centrální regulací společnosti cesta k lepším zítřkům opravdu nevede.

 

Vyznění téhle ankety je ohromné. 

Všimněte si, jak je to formulováno.
"Ne já, tedy ten, kdo jsem pro majetková přiznání, ale oni musí. Ti druzí lidé musí. Ti, na které si rádi spolu s médii ukazujeme, musí."

A pak se někomu změní životní situace, podaří se mu zbohatnout a najednou se bude tomu, s čím před tím tak rád souhlasil, bránit.

"Proč bych vám měl říkat, jak jsem si dokázal vydělat. Na vaše fízlácké choutky nejsem zvědavý. Hledejte vrahy a násilníky a pracující lidi, kteří nikomu neubližují, nechte být."

A opět jsme u toho subjektivního krátkozrakého vnímání okolností, o kterém jsem psal v předchozím statusu.

Hlavní rozdíl mezi legálním (dovoleným) a nelegálním (zakázaným) obchodem je:
Legální (viditelný) = placení daní a další odvody státu
Nelegální (skrytý) = z veřejných peněz (tedy z těch daní) placení nejrůznějších vyšetřovacích týmů na odhalování zakázané činnosti a neplacení daní (protože nelegální neznamená neexistující).

Čili stát (vláda, úřady) jde v určování co je legální a co nelegální proti svým vlastním zájmům. (Taková nenápadná velezrada, napadá mě.)

Paradoxem je, že mnoho těch zakázaných činností by po jejich legalizaci generovalo i na daních mnohonásobně víc peněz než kolik stojí jejich vyšetřování, které přitom žádné zisky nevytváří.

(Řeč je samozřejmě výhradně o dobrovolném obchodu, nikoliv o různých formách otrokářství.)

To trpké uvědomění, že:
"V ČR neexistuje vlastnictví nemovitosti, protože osoba označená v katastru jako vlastník nemůže nemovitost užívat dle svobodné vůle, ale jen tak, jak jí to nabuzeruje stát v územním plánu a užívání stavby. Takže v skutečnosti veškeré stavby a pozemky vlastní stát a vlastník je ve skutečnosti jen uživatel či spíše nájemce, když platí nájem formou daně z nemovitosti. A taky dojná kráva, která jen solí peníze na příživníky typu Babiš." - Petr Březina

K tomu se hodí ještě:
"Daň z převodu nemovitosti, daň z auta, daň z elektřiny, daň z TV...
Kurva, nějak je okrást musíme, ty pitomce. A kdo se okrást nenechá, toho nazveme zlodějem a zavřeme ho a sebereme mu majetek.
K tomu nám dopomáhej Babiš.
Zn. Bude lip" - Jiří Hemerle

Vnímáte ten zásadní rozdíl mezi:
"Co s tím stát udělá, jak tomu zabrání?" a "co s tím lze dělat, jak si s tím poradit?"
Přesně o tom to všechno je. Od A až po Z.

Na Fandovi rád koukám na Auction Hunters. Dva týpci jezdí po USA, vyhledávají dražby skladů plných opuštěných věcí a spoléhají, že v nich najdou něco, co má hodnotu k prodeji.
Co mě na tom mimo jiné v porovnání třeba s přeregulovaným trhem u nás opravdu fascinuje je, že jak samotné aukce, tak následný prodej jednotlivých věcí probíhá pouze za hotovost, víceméně bez nějakých dokladů a samozřejmě bez daní.

Prostě koupíš něco za pár set dolarů, podaří se ti to prodat někdy i za pěkných pár tisíc a celý zisk je tvůj, finančák, natož nějaká Kobra nemá nárok.

Co mě na tom fascinuje pro změnu v porovnání s represí v ozbrojování u nás je, že v těch skladech pánové Alan a Ton mnohdy nacházejí nejrůznější zbraně. Historické i současné, většinou funkční a většinou bez jakýchkoliv dokladů. Ani je přitom nenapadne jít je odevzdat na policii. Naopak. Vyhledají někoho, kdo se zbraním věnuje a jednoduše mu svůj nález za pěkné peníze prodají. Opět bez dokladu, bez potvrzení, prostě z ruky do ruky.

Pokaždé, když na Fandovi Auction Hunters skončí, řeknu si:
OK, mají se tam přeci jen ještě dobře. A teď šup zpátky do té naší plesnivé babišovo-sobotskovské reality.

V debatách o svobodě individuální a o svobodně v podnikání sleduju několik zajímavých poznatků:

1. lidé hrozně rádi zaměňují svobodu s anarchií nebo i s bezprávím
2 lidé si hrozně rádi vyhrazují právo/nárok na něco, na co přitom žádný nárok neexistuje
3. lidé hrozně rádi vyžadují, aby se služby poskytované soukromým sektorem přizpůsobovaly jejich požadavkům. Je však zajímavé, že služby poskytované veřejným sektorem (tedy státem) všichni tolerují jako nutné zlo, přitom za ně platí mnoho násobě víc, navíc z donucení.
4. lidé rádi argumentují tím, že když se pro nějakou změnu - třeba udělat z kuřácké restaurace nekuřáckou - rozhodl jeden konkrétní podnik a vyšlo mu to, že přece není problém, aby to samé udělaly všechny ostatní podniky. Aneb hlavně být stejný, hlavně nebýt odlišný.
5. lidé rádi argumentují tím, že když to tak je všude, proč by to nemohlo být i u nás
6. lidé argumentují všelijak. Ze všech takových debat ale vždycky vyplývá, že lidé se svobody bojí, protože jí zaměňují s bezprávím viz bod 1.

Souhrn:
Hlavním úkolem při prosazování svobody tak asi nemá být kladení důrazu na pohodu volnosti, ale na to, že svobodná společnost nerovná se společnost bez práva. Aby člověk měl zájem o větší svobodu, musí mít zároveň jistotu, že i svobodná společnost si dokáže poradit s násilníky, zloději a podvodníky. Byť to mnohým z nás může připadat jako banální samozřejmost, zdaleka ne každý to evidentně vnímá bez bližšího vysvětlení stejně.

"Kdybych byla provozovatelka restaurace, tak si asi dneska rozbiju hlavu. V jeden den vláda schválila zákaz kouření i registrační pokladny.

Cigaretový dým mi hrozně vadí, preferuju nekuřácké restaurace, ale tady se přesně potvrzuje ta jednoduchost lidí. Já si přeju, aby se tam nekouřilo.

Ok, ale to je jen pocit, něco se mi nelíbí nebo líbí, byl bych radši, kdyby to či ono - ale nařídit to lidem, kteří si vybudovali vlastní byznys? Co je komu do toho? Přijde mi to k pláči, kolik lidí si myslí, že je snad v jejich rukou rozhodovat o podniku, který poskytuje nějaké služby a já je můžu nebo nemusím využít, jak má dělat svůj byznys.

Pozor, hrůzné zjištění: Nemáte právo na službu, kterou nabízí někdo jiný, můžete ji pouze využít. Poskytování služeb existuje zejména proto, aby provozovateli generovali zisk. Automaticky se snaží uspokojovat potřeby zákazníků, aby byl zisk co největší a podnik si oblíbili, vraceli se. Čím více je regulací, zákazů a příkazů, tím více se tento automatický a logický postup narušuje.

Hrozně bych ocenila, kdyby se lidé dokázali přenést přes osobní pohnutky a přes fňukání: ...ale mně se to nelííííbíí, (mně se taky nelíbí tvoje sandále Franto, jsou hnusný a dělá se mi z nich fyzicky nevolno, ale nevynucuju si jejich nenošení zákonem, protože nejsem kráva!) a podívali se na věc jako celek, do důsledků. Ale to bych chtěla asi moc."

- Johanna Kovaczicz

Filipovi zazvonil telefon. Kouknul na displej, volá Slávek.
"Ahoj Slávku. Jaký byl víkend?"

"Ahoj Filipe. Ale jo. Sice aktivní, ale pěkný. Co děláš k večeru? Nezajdeme pivo?"

"Jasně, rád," reaguje Filip. "V práci končím v 18:30. Tak třeba v 19 Na růžku?"

"Chceš jít zase Na růžek? Myslel jsem, že ti vadí, že se tam kouří...," diví se Slávek.

"No ano, to mi vadí. Tobě to nevadí?"

"No vadí. Už minule jsme se přece shodli, že nám to vadí a že tam už chodit nebudeme. Proto se divím, že tam chceš jít zase...," vysvětluje Slávek.

"To je pravda. Stejně nechápu, že to ostatním nevadí, vysedávat v zakouřený hospodě...," podivuje se Filip.

"A není to jejich věc? Ať si vysedávají, kde chtějí, ne? My tam chodit nemusíme... Půjdeme teda jinam? Třeba ke Zvonu? Tam se nekouří..."

"Tak asi jo. Ale s tím kouřením v hospodách se něco musí dělat. Nebaví mě pokaždý řešit, jestli se někde kouří nebo ne!," rozčiluje se Filip do telefonu.

"Hele, kámo, co blázníš? Pamatuju si, jak jsme parkrát zašli do té rodinné restaurace a tam ti hrozně vadilo, že tam všude pobíhaly děti... A vyřešili jsme to tak, že jsme našli tu jinou hospodu. Škoda, že jí pak zavřeli...," zavzpomínal Slávek.

"No! A to mi řekni, proč to Na růžku nemůže být stejný, jako to bylo tam, co to pak zavřeli?!"

"Tak asi to patří někomu jinému, má jinou představu o svým podniku. Proč ale pořád, prosím tě, řešíš Růžek?"

"Protože se tam kouří a kvůli tomu tam nejdeme!"

"Tak zajdeme jinam...vždyť těch hospod tady je..."

"Chtěl bych mít nějakou stálou oblíbenou hospodu, kam budu chodit rád a bude to v pohodě..."

"To asi bude nejlepší si takovou hospodu otevřít, ne? Ať nemusíš zdlouhavě hledat, kde se ti bude líbit..."

"Otevřít si vlastní hospodu? Zbláznil ses? Kde bych na to vzal? A tolik starostí s tím, samý kontroly, samý omezení...já chci jen hospodu, kde se nebude kouřit...Něco by se s tím fakt mělo dělat!"

"Teď ti nerozumím. Vlastní hospodu nechceš, že je s tím moc starostí, ale jiným hospodám chceš diktovat, jaké mají být?"

"Jistě. Jsem snad jejich zákazník, ne? Měly by vycházet vstříc svých zákazníkům."

"A co ti zákazníci, co chtějí kouřit a chtějí chodit do hospody, kde se kouří?"

"To by chtít neměli. S tím se taky něco musí udělat...," přemýšlí nahlas Filip.

"Jo, ono je dnes úterý...," skočil mu do řeči Slávek. "Teď jsem si uvědomil, já dneska vlastně nemůžu. Musím po práci ještě něco vyřídit. Tak sorry, zavoláme si později a domluvíme se na jindy."

Slávek ukončil hovor a raději zavolal Markovi.

Co vlastně znamená termín "rozkradená země"?
Něco rozkrást chápu (podobně jako něco ukrást) tak, že si někdo přivlastní něco, čehož je vlastníkem někdo jiný. A když je něco rozkradeno, tak se to zpravidla už nenachází na svém původním místě. Případně si užívání toho něčeho silou vynucuje někdo jiný.
Přitom jediný, kdo si tady kdy něco silou vynucoval, vždycky byl - a dodnes je - stát.
Tudíž, jelikož žijeme, kupodivu i přes ten navrátivší se socialismus, v relativně fungující zemi se spoustou úspěšných lidí, společností a firem, opravdu nerozumím významu termínu "rozkradená země".
Zeman měl "spálenou zemi", Havel zas "blbou náladu", o "rozkradené zemi" hodně rád mluví Babiš.
Ale za celých těch 25 let jsme odtud neutekli, nevymřeli, nezdivočeli. 
Je to jen další laciný (ale funkční) populistický nástroj na získávání bodů.

Přijde doba, kdy kancelář Veřejného ochránce práv bude pořádat antidiskriminační kurzy. Později přijde doba, kdy takové kurzy budou povinné. Ještě později přijde doba, kdy takové kurzy budou součástí stáních závěrečných zkoušek/maturity.

Tak jo, náročný víkend věnovaný suverenitě a nedotknutelnosti rodiny je u konce. Nikoliv však boj za suverenitu a nedotknutelnost rodiny. Ten v intenzivním tempu pokračuje - a pokračovat musí, jinak bychom ho rychle prohráli.

Před chvílí jsem na Facebooku zaregistroval komentář "Kdepak jsou takoví ti různí Kocábové, Stehlíkové, Pajerové, Jacquesové, Šabatové, Uhlové, Dienstbierové a jiní ochránci lidských práv?"

A uvědomil jsem si, v jak mrazivě děsivém stavu se naše společnost nachází.

Ti, kterých jsou plná média pokaždé, když policie zasahuje někde, kde někdo obsadil nemovitost, jejímž není majitelem, nebo když se někde konají demonstrace jako reakce na předchozí incident s nějakou problémovou skupinou občanů nebo když někdo odmítá dodržovat některý bod školou stanoveného školního řádu, ti všichni jakoby tento víkend neexistovali.

Jakoby ochrana rodiny nepatřila mezi klíčové položky v otázce lidských práv. Jakoby odebírání dětí nevinným - NEVINNÝM - rodičům nebyl čin proti rodině, proti lidskosti, proti primárnímu zájmu státu. Jakoby základem státu najednou nebyla rodina.

Přemýšlím, kam jsme se to vlastně dostali, když obyčejní lidé za práva svých spoluobčanů bojují nesrovnatelně důrazněji než všichni ti mediálně profláklí pseudoochránci lidských práv a vrcholná politická reprezentace dohromady.

Přemýšlím, co nás v budoucnu čeká, když i teď, když jsou zrůdné praktiky Barnevernu prokazatelně zločinné, přesto mnohými nadále obhajované a uplatňované.

Přemýšlím, jak se marxovskému znárodňování dětí účinně bránit.

Jediné, co mě napadá, je pořád to samé:
V maximální možné míře omezit vliv a moc politiků a úředníků na život občanů, rodin a výchovy dětí. Jen tak se lze účinně bránit těm, kteří tvrdí, že stát je víc než rodina. Není. Rodina je nejvíc.

Příběhy norským barnevernem (ale už i českým OSPOD - Orgán sociálně-právní ochrany dětí) poškozených rodin jsou často tak absurdní, že je hodně těžké uvěřit, že něco takového v dnešní moderní Evropě je vůbec možné. Smutná pravda je, že to možné je a že se to opravdu děje.

I my, kdo se té problematice věnujeme intenzivně již delší dobu, zíráme a jen těžko hledáme slova pokaždé, když zjistíme, co nového si zase norští úřednici vykonstruovali nebo když se dozvíme o dalším šíleném případu. A to se - opakuju - tomu věnujeme už dlouho a máme tak o problému přehled.

Uvědomuju si, že člověka věci neznalého by vůbec nenapadlo, jak zrůdně ta tzv. sociálně-právní ochrana dětí ve skutečnosti funguje. Ani já o tom neměl tušení.

Je logické a pochopitelné, že člověk problematiky neznalý z počátku buď vůbec nevěří nebo hodně pochybuje, že je naše zděšení z praktik norské (i
české) sociálky oprávněné a spíše se přiklání na stranu úředníků ve smyslu "proč by jim brali děti, kdyby k tomu neměli důvod". Odpověď je až děsivě jednoduchá. Protože můžou.

Navíc ve společnosti má z nějakého důvodu mnohem větší váhu (podle mě falešné) pořekadlo "na každém šprochu pravdy trochu" než všechno ostatní a především presumpce neviny.

Někteří (a to včetně vrcholných politiků) navíc poškozeným rodinám vyčítají medializaci jejich případů pro údajné ovlivňování veřejnosti. Přitom jen díky medializaci se to celé vyvinulo až do této fáze, kdy nás v sobotu čeká mezinárodní protestní akce. A nebýt odvahy a odhodlání Evy Michalákové získat své milované syny zpět, neexistovalo by současné povědomí o celém tématu.

Další smutný fakt na tom všem je, že to samé, co se stalo Evě Michalákové (a mnoha dalším) v Norsku, se může klidně hned zítra stát komukoliv i u nás. Už i takové případy jsou.

Pravidelně jsou zveřejňovány ankety obliby a důvěryhodnosti politiků a institucí.
Strašně moc si přeju, aby jejich respondenti raději než slepou důvěru politikům a úřadům, vyjadřovali odůvodněnou důvěru lidem ve svém blízkém i širším okolí.
Zmizelo by mnoho zbytečných problémů, mnoho zbytečných nedorozumění a líp by bylo všem. Ne jen těm, kdo to slibují na bilboardech.

Z YouTube

EXKLUSIVNĚ: Rozhovor o EET a zákazu kouření

Z Twitteru

Dejte šanci sami sobě

Než je člověku osmnáct, většinou se řídí výchovnými pravidly a instrukcemi svých rodičů, případně zákonných zástupců a školy. Ze všeho nejvíc se těší na to, až bude konečně úředně dospělý, svéprávný a bude moct žít podle svého. Jaké je to ale nemilé překvapení, když záhy zjistí, že ve skutečnosti je to úplně jinak. 

 

Zjistí, jak moc o jeho životě nerozhoduje ani on, ani jeho rodiče, ale úředníci, politici, vláda. Velký paradox je, že když odmítne poslouchat úředníky a politiky (oni tomu říkají, když odmítne poslouchat zákon), hrozí mu nesrovnatelně větší tresty, než když odmítal poslouchat rodiče, kteří mu přitom dali život, lásku, výchovu, rodinné zázemí, životní možnosti. Tedy všechno, co do života může potřebovat a co stát, i kdyby se paní Marksová občankou Norska stala, nikdy poskytnout nemůže.

 

„Co si člověk neudělá sám, to nemá“ 

 

Tohle notoricky známé, i ve statusech na Facebooku se často objevující pořekadlo si sem tam řekne každý. Všichni moc dobře víme, že ať se potýkáme s jakýmkoliv problémem, v konečném důsledku všeho se vždycky musíme spolehnout především sami na sebe, v lepším případě na podporu svých bližních. Přesto, že to všichni víme, překvapivě často na to zapomínáme.

 

Místo důvěry především v sebe sama a své blízké jsme nepoučitelní a stále (i přes opakovaně špatné zkušenosti) se raději spoléháme na činnost orgánů státní správy. Raději zas a znovu podléháme lacinému vábení a výzvám k podpoře a k důvěře někoho/něčeho, kdo/co nám různými líbivými hesly slibuje, že se o nás postará dobře nebo aspoň lépe než jeho předchůdci. Jak něco takového může někdo tvrdit, když nás vůbec nezná, vůbec nic o nás neví a s naším každodenním žitím nemá vůbec nic společného, neřešíme. Jsme vděční i jen za ta prázdná slova. A přesto, že velmi dobře víme, že nic jako zájem státu o občana ve skutečnosti neexistuje, zas a znovu tomu až směšně lacinému vábení neuvěřitelně snadno podléháme. Zas a znovu děláme tu stále stejnou chybu a necháváme naše každodenní žití kontrolovat a rozhodovat o něm někoho jiného než jsme my sami. Jako bychom byli nesvéprávní.

 

„Starejte se o sebe a mě nechte laskavě na pokoji.“ 

 

Nikdo z nás nemá rád, když se nám někdo jiný plete do života. Když někdo jiný kritizuje, moralizuje, zpochybňuje a neuznává naše žití. Bráníme se, když nás někdo (ať náš známý nebo cizí) kárá, když před námi někdo chytračí, když se nás někdo snaží omezovat a vnucovat nám své představy o tom, jak žít nemáme a jak máme žít správně, tedy po jejich. Na běžné společenské každodenní úrovni si žádné takové ataky na naše vlastní žití od nikoho líbit nenecháváme. Když nás ale mnohem nebezpečnějším způsobem – novými zákony a s nimi souvisejícími tresty za jejich porušování - atakují lidé zvolení do politických funkcí, z prazvláštních důvodů jejich záměry prostřednictvím těch zákonů řídit, regulovat a kontrolovat naše životy mnozí z nás tolerují nebo je dokonce považují za správné. Ať už nevědomě nebo možná vědomě (tím hůř) takovým souhlasem dávají lidé najevo požadavek, aby politici tyto regulační a kontrolní zásahy do našich životů stupňovali. Aby nás zároveň trestali, když si dovolíme tyto jimi vyrobené zákony porušit. Jakoby fakt platilo, že politik (a jeho poradci) ví lépe co má jedinec dělat se svým životem než jedinec sám. Přitom snad neexistuje zákonný zákaz, regulace nebo omezení, které by někdy neporušili i sami politici (o jejich poradcích ani nemluvě).

 

Proč v případě politiků a úředníků na ty dvě notoricky známé věty „Co je vám do toho, jak já (moje rodina) žijeme? Starejte se radši o sebe!“ tak rádi zapomínáme a ten politický diktát, co smíme a co ne, či spíše, co povinně musíme a co naopak musí být zakázáno, si necháváme líbit? Nezbývá než zopakovat: Jako bychom byli nesvéprávní.

 

Politici nejsou naši rodiče

 

Je velký paradox, že jakmile je někdo veřejností – zletilými svéprávnými občany - zvolen do politické funkce, zpravidla ho ovládne opatrovnický syndrom. Najednou má pocit, že jeho úkolem je tu samou svéprávnou společnost, které za své zvolení vděčí, začít usměrňovat, umravňovat, převychovávat. Jako by najednou byl víc než ti voliči, víc než jejich rodiče, díky kterým zvolený politik další hlas ve volbách získal.

 

Opak je ale přece pravdou. Do našeho žití nemá mít právo zasahovat nikdo jiný než my sami a lidé, kterým to sami osobně dovolíme. Proč to tedy dovolujeme cizím lidem, kteří s námi nemají naprosto nic společného?

 

A to je ten úplně největší paradox. Zatímco s rodiči/učiteli jsme se kvůli zákazům a nařízeným povinnostem klidně dohadovali a tresty za jejich porušování jsme odmítali, nechápali a snažili se je obcházet, od politiků z nějakého záhadného důvodu zákazy a povinnosti naopak vyžadujeme, vítáme je a voláme po co nejtvrdších trestech za jejich porušování. 

 

Jsme nepoučitelní a pořád znovu a znovu dáváme neomezený prostor rozhodovat o našem žití někomu jinému, než jsme my sami. Přestaňme s tím.  Dejme konečně šanci sami sobě.

Stručný souhrn aktuálního vývoje v naší "svobodné" společnosti:

- dítě nepatří rodičům, ale státu resp. státům, takže nezáleží, ve kterém státě bude žít a kdo jej bude vychovávat.

- jediná správná, přijatelná a hlavně bezpečná výuka je ta hromadná a samozřejmě kontrolovaná státem, protože jen stát nejlíp ví, co a jak se děti mají učit, aby se v životě dokázaly uplatnit. 

- nikdo neví líp než stát, jak a čím se starat o své zdraví, jak a čím léčit různé nemoci a choroby. Takže máte-li pocit, že by vašemu zdraví pomohlo víc něco jiného než co upřednostňuje stát, je to zakázaný pocit.

- stát ví lépe než každý zvlášť, kdy je vhodné chodit nakupovat a aby nikdo náhodou nežil v omylu, že nakupovat se smí, když se to zrovna hodí, tak takovým lidem stát jednoduše řekne, kdy se to opravdu nesmí.

- stát samozřejmě taky ví líp než kdokoli z nás, jak se má správně podnikat a tak pro jednotlivé podnikatelské obory průběžně vymýšlí nová pravidla (čti: regulace), aby si snad někdo nechtěl dovolit svůj business řídit jinak než jak povoluje stát.

- stejný přístup má stát i k zákazníkům. Pokud se někdo domnívá, že si může koupit, co chce, že může utrácet za co chce, ať už pro zdraví nebo pro potěšení či pro radost, stát ho velmi ochotně - často za ozbrojeného dohledu - vyvede z omylu. Stát ví přece nejlíp, za co je rozumné utrácet. Pokud má někdo chuť utrácet za něco podle státu nerozumného, stát má snadné řešení: Takové utrácení zakáže.

- snad i proto, aby si každý dobře rozmýšlel, za co bude utrácet, pro jistotu zhruba 52 % svých ročních příjmů musí odevzdat státu, protože stát ví samozřejmě mnohem líp, jak s vašimi penězi naložit. Bláhový ten, kdo chtěl své výdělky využit na něco jiného než stát.

Bláhový ten, kdo by rád svůj život žil jinak než jak schvaluje stát.

Politický průlom zvaný zákaz

Pokaždé, když politická reprezentace vyhlásí nějaký zákaz nebo nějaké omezení, je to průlom. Je to další průlom v zásahu do životů občanů. Je to další ukradený kousek svobody. S blížícím se pravděpodobným schválením zákazu kouření ve všech restauracích, hospodách, barech a diskotékách, který naše socialistická vláda asi vážně prosadí, nabývá na intenzitě veřejná debata o tomto průlomovém kroku.

Každý takový nový zákaz je průlomový krok ze dvou různých, zcela protichůdných pohledů. Na jedné straně bývají militantní odpůrci a sluníčkoví uživatelé toho něčeho a pokrokoví pachatelé dobra, tedy zakazovači všeho, co podle nich do společnosti nepatří. Nejde jim o to mít možnost výběru, jde jim o to dávat najevo, že jsou víc než ostatní. Na druhé straně jsou ti ostatní, kteří nemají zájem a důvod ostatním zakazovat něco jen proto, že oni sami to nemají rádi.

Nejspíš hlavně proto vnímají militantní nekuřáci, sluníčkoví kuřácí a pokrokoví pachatelé dobra státem řízený plošný zákaz kouření jako pozitivní posun v modernizaci a ozdravování společnosti od jedné z největších, ale zároveň jedné z nejstarších a nejoblíbenějších neřestí společnosti. 

My ostatní – nekuřáci i kuřáci – mnohem víc než vidinu nezakouřených podniků (bez rozdílu jejich zaměření a cenové úrovně) sledujeme blížící se další průlom ve snaze státu ještě více omezovat podnikání a běžný život. Opět sledujeme intenzivní snahu sociálních inženýrů něco dalšího celé společnosti zakázat zákonem. Sledujeme pokus o další průlom v omezení svobody jednotlivce i svobody podnikání.

Kdyby aspoň šlo o snahu vymítit nějaký konkrétní druh zvlášť nebezpečných zločinců. Zákazem něčeho by se to sice stejně nevyřešilo, ale aspoň by to bylo nějak vysvětlitelné. Jenže o nic takového nejde. Jde jen o další krok v postupné umělé regulaci společnosti k údajně jediné správné variantě o její podobě. Ať si to přiznáme nebo ne, takových jednotlivých nenápadných i nápadných krádeží kousků svobody jsme oběti až příliš často. 

 

Rozdíl mezi veřejným a soukromým

Při prosazování jednotlivých zákazů, tedy omezování svobody, využívají jejich iniciátoři a zastánci různých ve společnosti zavedených mýtů a mylných domněnek. Při snaze prosadit zákaz kouření je tím největším mýtem tvrzení, že soukromý podnik, tedy i restaurace/hospoda/bar je veřejný prostor. Není to pravda. Veřejný prostor je pouze ten prostor, který je vlastněný a spravovaný státem, tedy za peníze nás všech, navíc většinou neziskově a ke všemu ztrátově. Restaurace/hospoda/bar je prostor vlastněný či provozovaný a spravovaný soukromou osobou nebo společností, která do toho prostoru investovala své vlastní finanční i jiné prostředky zpravidla za účelem zisku a prosperity podniku. Zaměření, styl a kulturní úroveň takového podniku je věcí výhradně majitele, potažmo zaměstnanců. Nikoliv státní správy, natož politiků nebo snad vlády.

Dalším takovým oblíbeným mýtem je přesvědčení, že každý má právo na hospodu, kde mu bude dobře. Hloupost. Žádné takové právo neexistuje. Třeba už proto, že nikdo nikoho nemůže nutit, aby si podnik otevřel. Tím spíš ne, aby jeho zaměření přizpůsobil jiným představám než svým vlastním. Rozhodne-li se někdo k tomu riziku otevřít si podnik, je jen jeho věc, jestli to bude pánský klub, veganská restaurace, dětský koutek, kulečníková herna, luxusní restaurace nebo v oblacích kouře se topící pajzl. Stejně tak je věcí jen majitele/provozovatele, jestli to v tom podniku bude vonět vanilkou, po jahodách nebo jako v McDonaldu nebo jestli to bude neútulné sterilní prostředí. Je to soukromý prostor, soukromý podnik, soukromý byznys jednotlivců, kteří svou cílovou skupinu zákazníků buď najdou a zaujmou nebo ne. Je na osobním rozhodnutí každého potenciálního zákazníka, jestli do toho kterého podniku bude chtít jít jednou či víckrát nebo vůbec. Když v podniku bude čisto a voňavo, ale obsluha a kuchař bude na nic, taky nikdo nebude vyžadovat zákon na služby na úrovni (podle čeho by se ta správná úroveň stanovovala?). Když je v nějakém podniku pro někoho příliš draho, taky nikdo nepožaduje zákon na cenové stropy. 

Jednoduše potenciálnímu zákazníkovi takový podnik nebude stát za návštěvu a za podporu formou útraty a půjde peníze utrácet jinam.

A právě o tom a pouze o tom, co celé je. O možnosti volby, o možnosti svobodného rozhodnutí. Pro zákazníka – zda chce jít radši do nekuřáckého nebo do kuřáckého podniku; pro majitele/provozovatele podniku – zde chce svůj podnik zaměřit pouze na nekuřáckou nebo pouze na kuřáckou klientelu nebo zda svůj podnik uzpůsobil tak, aby mohl uspokojit všechny.

Jakmile jedna ze zmíněných skupin možnost volby nemá, nejde o nic jiného než o omezení svobody. Jde o naprosto zbytečný a hloupý zásah do běžného života obyvatel celé země.

Velmi trefný komentář v tomto smyslu měl asistent europoslance Petra Macha, Martin Pánek:

„Vy jste bohatí nekuřáci z města, vás zájmy chudých nekuřáků z venkova trápit nemusí.
Ale proč chcete tomu traktoristovi zakázat, aby si v hospodě, do které nechodíte a kterou ani neznáte, dal po šichtě pivo, panáka a cígo, to mi hlava nebere.“

Tento boj za sluníčkově sterilní společnost bez neřestí je vůbec plný pokrytectví. Vláda sice sní o zvyšování spotřební daně (a tím snad o zvyšování příjmů do státního rozpočtu, jistě ne však pro snižování státního dluhu), do které tabákové výrobky spadají, ale chce zakázat tyto výrobky konzumovat tam, kde jsou hlavně v prodeji. Tedy v hospodách, barech a diskotékách. V podstatě je to stejný princip, jako kdyby auto, do kterého jste si na čerpací stanici právě zakoupili a načerpali pohonné hmoty, nesmělo z té benzínky odjet. O něco stylovější je pokrytectví naší politicko-mediální scény. Její představitelé a obdivovatelé se nepřestávají ohánět prvorepublikovou noblesou, která nám dnes podle nich tolik chybí, ale kuřáctví, které k té noblese tak neodmyslitelně patřilo, je tou stejnou politicko-mediální scénou tak zatracované.

Každý nový zákaz vede jen a pouze k dalšímu zákazu, tedy k další krádeži svobody

Je zarážející, jak snadno jsou lidé ochotni vzdávat se svobod, obzvláště, jde-li o svobody těch druhých, navíc ve jménu vlastního sobectví.

Dnes vám chtějí zakázat kouření, zítra vám budou chtít zakázat mít rodinu

Dnes se pachatelé dobra snaží lidem zakázat kouřit v prostorech, jejichž majitelé by to třeba klidně a rádi povolili. Zítra se budou snažit plošně zakázat noční život (Pozor: Už dnes jsou města, kde kvůli šíleným vyhláškám noční život přestal existovat). Dnes se pachatelé dobra snaží lidem zakázat chodit ve speciálně vybraných dnech do velkých obchodů, i když lidé zrovna chtějí a když majitelé těch obchodů chtějí mít otevřeno. Zítra se budou snažit plošně zakázat noční provoz. V noci přece lidi mají spát a ne někde trajdat, natož si něco kupovat. Dnes se pachatelé dobra snaží přimět automobilky montovat do automobilů nejrůznější omezovače a elektronické kontrolory, zítra se budou snažit prosadit jedinou vhodnou hudbu pro správné řízení vozu, jakákoliv jiná bude zakázaná. Dnes se socialisti bojující proti tomu, čemu říkají „šedá ekonomika“, snaží co nejvíc omezit možnost platit větší nákupy hotově, zítra hotovost zakážou úplně.

Opravdu je pro vás přednější vaše vlastní pohodlí za cenu omezení svobody vaší či někoho jiného? 

Tak se pak nedivte, až se nějaký politik nebo státní úředník rozhodne zakázat něco, co máte rádi zrovna vy nebo na čem vám životně nejvíc záleží. Ať už to bude pouhý názor, druh podniku, životní styl nebo výchova vlastního dítěte.

Princip mateřství vs hloupá pohodlnost

Na serveru parlamentnilisty.cz byl zveřejněn rozhovor s jistým psychologem, jehož názory a postoje týkající se (nejen) případu Evy Michalákové a jejích synů zadržovaných norskými úřady považuju za natolik hloupé a popírající základní principy mateřství, že nelze alespoň stručně nereagovat.

Názor tohoto pana psychologa, že děti nemáme trápit ještě víc než už se stalo, že je máme nechat tam, kde už si zvykly a ať si maminka udělá děti nové a na ty původní zapomene, považuju za omezený, krátkozraký, antilidský a antimateřský. Napadají mě i jiná přirovnání, ale není potřeba opakovat pana prezidenta.

Uvedu k tomu jen pět dle mého nejzásadnějších bodů:

1. Jen kvůli (dost pravděpodobně zkorumpovaným) hajzlům v Barnevernu má biologická maminka navždy přijít o své milované syny a oni mají přijít o svou milovanou maminku?

2. "Jen" kvůli cca 4letému odloučení má být obětován celoživotní vztah: maminka - synové?

3. Opravdu má někdo při posuzování takto citlivé záležitosti odvahu vycházet z pouhé domněnky či spekulace, že si chlapci na pěstouny už zvykli jako na své rodiče a svou biologickou maminku vnímají jako cizí ženu?

4. Není takový přístup ve svém důsledku známkou tolerování zrůdnosti Barnevernu?

5. Opravdu je dítě takto obchodovatelná komodita?

Naléhavě prosím, uvažujme víc do širších důsledků.