Uprchlík a zrcadlo krátkozrakosti naší společnosti

Na úvod: Nebojte, není to žádné moudro o tom, zda uprchlíky přijímat povinně, dobrovolně nebo vůbec. Je to jen krátké zamyšlení o nás.

Většina medializovaných problémů/situací se objeví, chvíli se o nich tu rozumně, tu hloupě mluví a postupně zase odezní. Když člověka nějaká kauza nezajímá, lze se jí relativně snadno vyhnout. Tomuto obvyklému modelu se zcela vymyká současná uprchlická krize. (Jistě. Někdo namítne, že to žádná krize není, že lidi prostě migrují. Krize je ale při nejmenším ten důvod, proč vůbec takto hromadně migrují. Takže u toho slova zůstanu). Před zprávami o uprchlících v podstatě není úniku a vzhledem k neschopnosti jak české vlády, tak EU začít tu krizi jakkoliv smysluplně řešit, to ještě nějakou dobu hlavní celospolečenské téma bude. 

Nehodlám teď řešit neschopnost představitelů EU přijít s jasným řešením celé situace. Jejich neschopnost mě vůbec nepřekvapuje.

Nehodlám řešit ani české politiky. Ty, kteří si neví rady, ani ty, jejichž extrémistické postoje lidé lajkují a sdílejí. Hodně by mě zajímalo, jestli fejsbukářům dochází, čemu ve skutečnosti vlastně vyjadřují své „to se mi líbí“.

A právě nad tím se chci krátce zamyslet. Nad náladami ve společnosti.

Začalo to slovy jako špíny, verbež, svoloč apod. Pak se objevily šibenice, pak v internetové anketě lidé hlasovali, že by volili Hitlera, aby se s uprchlíky vypořádal. Pak to dokonce začali psát do komentářů v FB diskusích. K tomu se přidaly různé podniky, když se na svých facebookových profilech začaly vyjadřovat, že imigranti u nich nejsou vítaní, že pro ně nevaří. A aby toho nebylo málo, veřejně se ozývají další méně či více známí lidé, kteří by uprchlíky prostě stříleli.

Že je zvykem při každé vhodné příležitosti volat po obnovení trestu smrti, protože tím se přece vyřeší naprosto všechno, to už je takový folklór českých internetových diskusí. Naštěstí bez povšimnutí těch, kteří mají vliv na to, něco takového prosadit. 

 Ale že začíná být stále běžnější volat po vraždění kohokoliv jen proto, že ten se ve snaze uniknout před zavražděním ve své zemi ocitnul na území jiné země bez povolení od patřičných úřadů, to mě nutí k zamyšlení, co jsme my, ta takzvaná západní civilizace vlastně zač.

Co je to vlastně ten humanismus, ta lidskost, ta společenská vyspělost, na kterou jsme tak pyšní, když při první příležitosti voláme po likvidaci části lidstva? Kdo si myslíme, že jsme, když po likvidaci části lidstva voláme jen proto, že ta nějaká část je zvyklá žít jinak než ta naše část lidstva?

Jaký je v tom případě rozdíl mezi těmi, kdo jsou pro takové řešení a mezi těmi, kterým se obecně říká teroristi?

Ještě jinak. Proč vlastně tito lidé volají po zabíjení uprchlíků místo toho, aby volali po likvidaci důvodu jejich útěku z rodné země?

Vlastně vůbec nerozumím, proč se celé téma mediálně smrsklo na „jistě, uprchlíky přijmeme, musíme jim pomoct“ a „ne, uprchlíky nepřijmeme, nechceme je tady“. V podstatě nic mezi jakoby neexistovalo, přitom ani jedna varianta vůbec, ale vůbec nic neřeší.

Nevím, na co Evropská unie, USA a další čekají, na co spoléhají. Já čekám a spoléhám (byť asi naivně), že se co nejdřív objeví někdo, a vůbec nezáleží na tom, jestli to bude Rusko, Čína nebo Německo, kdo jasným plánem vyzve k řešení krize tam, kde vznikla. Ne tam, kde se projevují její následky.

Je to někdy hodně náročné být hrdý Čech. Ale jsem

Tedy povím vám, je to někdy hodně náročné být na tuto zemi a na její občany hrdý. Je někdy hodně náročné být rád, že jsem Čech a být na to hrdý a mít to tady rád a věřit, že jsme fakt schopný národ, jen to tady řídí banda pitomců.

Je někdy hodně náročné být hrdý na zemi, kde ve významné státní svátky se místo oslav svobody a míru demonstruje proti všemu, proti čemu demonstrovat lze a kde národní hrdost dostává prostor na automobilech a obličejích občanů jen, když se v nich jednou za rok na 14 květnových dní najednou probudí vlastenectví.

 

Je někdy hodně náročné být hrdý na zemi, kde občané se tak rádi vysmívají vládním činitelům kvůli špatné angličtině, ale sami často pořádně nezvládají ani svůj rodný jazyk. Na zemi, kde občané (a spolu s nimi média) kritizují prezidenta kvůli nevhodnému, až vulgárnímu slovníku, zatímco oni sami jsou schopni v internetových diskusích označit úplně cizí lidi za verbež, pakáž nebo svoloč a vulgární slova píšou alibisticky s hvězdičkou místo písmene v domnění, že tím pádem jsou drsní, ale stále slušní.

Je někdy hodně náročné být hrdý na svou zemi a jistě šikovné spoluobčany, když mnozí z nich po cizincích nekompromisně požadují naprosté jazykové i kulturní přizpůsobení se, ale sami jsou na dovolené u moře schopni stěžovat si na to, že tam nikdo neuměl česky a do divadla nebo na symfonický koncert (nebo slavnostní předávání státních vyznamenání) jsou schopni jít v džínech a sportovní mikině.

Je někdy hodně náročné být hrdý na lid své rodné země, když jedna část společnosti vás kritizuje, pokud chcete přijímat běžence a druhá část společnosti vás kritizuje, pokud odmítáte přijímat běžence. Složitá je to situace, když pro jednu část společnosti jste islamofil, pokud islám neodsuzujete, pro druhou část společnosti jste islamofob, případně rovnou rasista, pokud islám odsuzujete. Jakoby neexistovalo nic mezi.

Je hodně náročné, respektive nelze, být hrdý na politickou reprezentaci své země, když vysocí státní činitelé jsou ve strachu ze zhoršení vztahů s jinou zemí a z obav o ztrátu velkého finančního zdroje, který ta země poskytuje, schopni a ochotni nechat úředníky oné země rozbít (nejednu) českou rodinu a vzdát se českých občanů. Přitom tím zcela ignorují znění textu v úředním dokladu zvaném Cestovní pas, kde se píše, že „držitel českého cestovního pasu je pod ochranou České republiky. Všichni, jichž se to může týkat, se žádají, aby v případě potřeby poskytli držiteli tohoto pasu nezbytnou pomoc a ochranu podle mezinárodního práva“.

Je někdy hodně náročné být hrdý na své šikovné a pracovité spoluobčany, když člověk neustále sleduje to okopávání vlastních nebo sousedových kotníků, když z médií člověk tak často slyší, jak jsme my Češi problémový nesnášenlivý národ plný zlodějů a podvodníků, přitom poctivá česká práce sklízí v různých odvětvích úspěchy po celém světě, zatímco globální ekonomické krize vznikají pod rukama prolhaných světových bankéřů.

Je někdy hodně náročné být hrdý na lid své rodné země, když místo toho, aby spoluobčané důvěřovali především svému zdravému rozumu, jsou, ještě víc než falešným politikům a mediálním manipulacím, schopni věřit nejrůznějším smyšleným příspěvkům a manipulacím na Facebooku.

Jo, je to někdy opravdu hodně náročné i přes tohle všechno být rád za to, že jsem Čech, mít Českou republiku rád, přát zdraví, úspěch a prosperitu svým spoluobčanům a věřit, že časem snad opravdu bude líp. Ale přesně tak to mám. Jsem hrdý, mám to tady moc rád, přeju a věřím. Vůbec ne proto, že někdo řekl, že to za nás prostě zařídí. Ale jen a jen proto, že věřím, že se o ten svůj úspěch a o svou prosperitu nakonec postaráme sami. Jinak to ani nefunguje. A kdo říká, že jo, tak lže.

Nikdo nás nemá co řídit. Jsme schopný národ. Vždycky jsme byli. Jen se nesmíme nikým nechat šikanovat a oblbovat.

Uprchlík = zločinec?

Krátké zamyšlení...

Jsem občanem a mám národnost státu, kde probíhá válka. Kvůli ní jde do háje naprosto všechno, co dělá život šťastným, udržitelným, důstojným, co dělá život životem. 
 

Mám několik možností.
1. Zapojit se do té války (třeba v naivní snaze ochraňovat svou rodinu) a tím riskovat i to poslední, co mi zbylo - vlastní život a svých nejbližších.
 

2. Nezapojit se do té války, někde se schovat a čekat a doufat, že se to uklidní dřív než nás někdo zastřelí nebo než nás roztrhá bomba.
 

3. Pokusit se zachránit útěkem z našeho domova. Sice tím přijdeme úplně o všechno, navíc vůbec netušíme, kde skončíme a co nás čeká, ale když zůstaneme, riskujeme smrt.

Po rodinné poradě zvolíme záchranu útěkem.

Konečně jsme se dostali do místa, kde se shromažďují i další lidé, kteří také utíkají před smrtí. Zjišťujeme těch několik málo možností, které máme. Všechny jsou vysoce rizikové, ale to riziko se jeví jako pořád menší než zůstat doma.

Dostáváme se k informacím, kam je největší šance se dostat.
 

Dozvídáme se také, kde je pro nás podobně nebezpečno, jako u nás doma.

Proč? Taky tam je válká? Snažíme se zjistit...

 Podaří se nám někoho přemluvit, aby nám přeložil pár zpráv ze zpravodajství z těch zemí...

"verbež"..."špíny"...."vrazi"
 

Na několika fotografiích zahlédneme něco jako šibenice...
 

To patří těm, kteří nás donutili opustit naše domovy?

Prý ne. Pry ti lidé takto demonstrují proti nám...
 

Snažíme se tomu porozumět...

Postupně si uvědomujeme postoj těchto lidí.

Uprchlictví považují za zločin hodný zabití.

Střípky svobody

S každým dalším zákazem, příkazem a regulací, které politicko-úřednická reprezentace vyrábí, mizí ze společnosti další kus zodpovědnosti.

S každým dalším centralistickým omezením, s každou další celoplošnou povinností, kterou ministerstva nebo úřady vyrobí, mizí ze společnosti kreativita, suverenita a jedinečnost.

Čím více do běžného života lidí politicko-úřednická reprezentace zasahuje, tím méně je jednotlivec a tím pádem celá společnost soběstačná, tím méně si uvědomuje, jak velmi málo je celá státní správa ve skutečnosti potřeba.

U toho návrhu na omezení svobody fotografování je nejlépe vidět, jak moc vnímají lidé svobodu jen v rámci svého vlastního světa. Omezování svobody ostatních berou jako správné, mnohdy je i radostně vítají. Jakmile ale přijde řeč na jejich svobody, navíc ty zcela běžné, rozčilují se, co si to kdo dovoluje, jim nějakou běžnou zálibu zakazovat

Ne že by mě to překvapovalo, ale tím spíš je složité najít způsob, jak společnosti vysvětlit, že když jedna část lidí bude pro omezení svobody jiné části lidí, dříve či později přijde chvíle, kdy i ta první část lidí bude na svobodě nějak omezena.

Obávám se, že je potřeba svobodu plošně ještě víc omezit, aby lid plošně prozřel a pochopil, že centrální regulací společnosti cesta k lepším zítřkům opravdu nevede.

 

Vyznění téhle ankety je ohromné. 

Všimněte si, jak je to formulováno.
"Ne já, tedy ten, kdo jsem pro majetková přiznání, ale oni musí. Ti druzí lidé musí. Ti, na které si rádi spolu s médii ukazujeme, musí."

A pak se někomu změní životní situace, podaří se mu zbohatnout a najednou se bude tomu, s čím před tím tak rád souhlasil, bránit.

"Proč bych vám měl říkat, jak jsem si dokázal vydělat. Na vaše fízlácké choutky nejsem zvědavý. Hledejte vrahy a násilníky a pracující lidi, kteří nikomu neubližují, nechte být."

A opět jsme u toho subjektivního krátkozrakého vnímání okolností, o kterém jsem psal v předchozím statusu.

Hlavní rozdíl mezi legálním (dovoleným) a nelegálním (zakázaným) obchodem je:
Legální (viditelný) = placení daní a další odvody státu
Nelegální (skrytý) = z veřejných peněz (tedy z těch daní) placení nejrůznějších vyšetřovacích týmů na odhalování zakázané činnosti a neplacení daní (protože nelegální neznamená neexistující).

Čili stát (vláda, úřady) jde v určování co je legální a co nelegální proti svým vlastním zájmům. (Taková nenápadná velezrada, napadá mě.)

Paradoxem je, že mnoho těch zakázaných činností by po jejich legalizaci generovalo i na daních mnohonásobně víc peněz než kolik stojí jejich vyšetřování, které přitom žádné zisky nevytváří.

(Řeč je samozřejmě výhradně o dobrovolném obchodu, nikoliv o různých formách otrokářství.)

To trpké uvědomění, že:
"V ČR neexistuje vlastnictví nemovitosti, protože osoba označená v katastru jako vlastník nemůže nemovitost užívat dle svobodné vůle, ale jen tak, jak jí to nabuzeruje stát v územním plánu a užívání stavby. Takže v skutečnosti veškeré stavby a pozemky vlastní stát a vlastník je ve skutečnosti jen uživatel či spíše nájemce, když platí nájem formou daně z nemovitosti. A taky dojná kráva, která jen solí peníze na příživníky typu Babiš." - Petr Březina

K tomu se hodí ještě:
"Daň z převodu nemovitosti, daň z auta, daň z elektřiny, daň z TV...
Kurva, nějak je okrást musíme, ty pitomce. A kdo se okrást nenechá, toho nazveme zlodějem a zavřeme ho a sebereme mu majetek.
K tomu nám dopomáhej Babiš.
Zn. Bude lip" - Jiří Hemerle

Vnímáte ten zásadní rozdíl mezi:
"Co s tím stát udělá, jak tomu zabrání?" a "co s tím lze dělat, jak si s tím poradit?"
Přesně o tom to všechno je. Od A až po Z.

Na Fandovi rád koukám na Auction Hunters. Dva týpci jezdí po USA, vyhledávají dražby skladů plných opuštěných věcí a spoléhají, že v nich najdou něco, co má hodnotu k prodeji.
Co mě na tom mimo jiné v porovnání třeba s přeregulovaným trhem u nás opravdu fascinuje je, že jak samotné aukce, tak následný prodej jednotlivých věcí probíhá pouze za hotovost, víceméně bez nějakých dokladů a samozřejmě bez daní.

Prostě koupíš něco za pár set dolarů, podaří se ti to prodat někdy i za pěkných pár tisíc a celý zisk je tvůj, finančák, natož nějaká Kobra nemá nárok.

Co mě na tom fascinuje pro změnu v porovnání s represí v ozbrojování u nás je, že v těch skladech pánové Alan a Ton mnohdy nacházejí nejrůznější zbraně. Historické i současné, většinou funkční a většinou bez jakýchkoliv dokladů. Ani je přitom nenapadne jít je odevzdat na policii. Naopak. Vyhledají někoho, kdo se zbraním věnuje a jednoduše mu svůj nález za pěkné peníze prodají. Opět bez dokladu, bez potvrzení, prostě z ruky do ruky.

Pokaždé, když na Fandovi Auction Hunters skončí, řeknu si:
OK, mají se tam přeci jen ještě dobře. A teď šup zpátky do té naší plesnivé babišovo-sobotskovské reality.

V debatách o svobodě individuální a o svobodně v podnikání sleduju několik zajímavých poznatků:

1. lidé hrozně rádi zaměňují svobodu s anarchií nebo i s bezprávím
2 lidé si hrozně rádi vyhrazují právo/nárok na něco, na co přitom žádný nárok neexistuje
3. lidé hrozně rádi vyžadují, aby se služby poskytované soukromým sektorem přizpůsobovaly jejich požadavkům. Je však zajímavé, že služby poskytované veřejným sektorem (tedy státem) všichni tolerují jako nutné zlo, přitom za ně platí mnoho násobě víc, navíc z donucení.
4. lidé rádi argumentují tím, že když se pro nějakou změnu - třeba udělat z kuřácké restaurace nekuřáckou - rozhodl jeden konkrétní podnik a vyšlo mu to, že přece není problém, aby to samé udělaly všechny ostatní podniky. Aneb hlavně být stejný, hlavně nebýt odlišný.
5. lidé rádi argumentují tím, že když to tak je všude, proč by to nemohlo být i u nás
6. lidé argumentují všelijak. Ze všech takových debat ale vždycky vyplývá, že lidé se svobody bojí, protože jí zaměňují s bezprávím viz bod 1.

Souhrn:
Hlavním úkolem při prosazování svobody tak asi nemá být kladení důrazu na pohodu volnosti, ale na to, že svobodná společnost nerovná se společnost bez práva. Aby člověk měl zájem o větší svobodu, musí mít zároveň jistotu, že i svobodná společnost si dokáže poradit s násilníky, zloději a podvodníky. Byť to mnohým z nás může připadat jako banální samozřejmost, zdaleka ne každý to evidentně vnímá bez bližšího vysvětlení stejně.

"Kdybych byla provozovatelka restaurace, tak si asi dneska rozbiju hlavu. V jeden den vláda schválila zákaz kouření i registrační pokladny.

Cigaretový dým mi hrozně vadí, preferuju nekuřácké restaurace, ale tady se přesně potvrzuje ta jednoduchost lidí. Já si přeju, aby se tam nekouřilo.

Ok, ale to je jen pocit, něco se mi nelíbí nebo líbí, byl bych radši, kdyby to či ono - ale nařídit to lidem, kteří si vybudovali vlastní byznys? Co je komu do toho? Přijde mi to k pláči, kolik lidí si myslí, že je snad v jejich rukou rozhodovat o podniku, který poskytuje nějaké služby a já je můžu nebo nemusím využít, jak má dělat svůj byznys.

Pozor, hrůzné zjištění: Nemáte právo na službu, kterou nabízí někdo jiný, můžete ji pouze využít. Poskytování služeb existuje zejména proto, aby provozovateli generovali zisk. Automaticky se snaží uspokojovat potřeby zákazníků, aby byl zisk co největší a podnik si oblíbili, vraceli se. Čím více je regulací, zákazů a příkazů, tím více se tento automatický a logický postup narušuje.

Hrozně bych ocenila, kdyby se lidé dokázali přenést přes osobní pohnutky a přes fňukání: ...ale mně se to nelííííbíí, (mně se taky nelíbí tvoje sandále Franto, jsou hnusný a dělá se mi z nich fyzicky nevolno, ale nevynucuju si jejich nenošení zákonem, protože nejsem kráva!) a podívali se na věc jako celek, do důsledků. Ale to bych chtěla asi moc."

- Johanna Kovaczicz

Filipovi zazvonil telefon. Kouknul na displej, volá Slávek.
"Ahoj Slávku. Jaký byl víkend?"

"Ahoj Filipe. Ale jo. Sice aktivní, ale pěkný. Co děláš k večeru? Nezajdeme pivo?"

"Jasně, rád," reaguje Filip. "V práci končím v 18:30. Tak třeba v 19 Na růžku?"

"Chceš jít zase Na růžek? Myslel jsem, že ti vadí, že se tam kouří...," diví se Slávek.

"No ano, to mi vadí. Tobě to nevadí?"

"No vadí. Už minule jsme se přece shodli, že nám to vadí a že tam už chodit nebudeme. Proto se divím, že tam chceš jít zase...," vysvětluje Slávek.

"To je pravda. Stejně nechápu, že to ostatním nevadí, vysedávat v zakouřený hospodě...," podivuje se Filip.

"A není to jejich věc? Ať si vysedávají, kde chtějí, ne? My tam chodit nemusíme... Půjdeme teda jinam? Třeba ke Zvonu? Tam se nekouří..."

"Tak asi jo. Ale s tím kouřením v hospodách se něco musí dělat. Nebaví mě pokaždý řešit, jestli se někde kouří nebo ne!," rozčiluje se Filip do telefonu.

"Hele, kámo, co blázníš? Pamatuju si, jak jsme parkrát zašli do té rodinné restaurace a tam ti hrozně vadilo, že tam všude pobíhaly děti... A vyřešili jsme to tak, že jsme našli tu jinou hospodu. Škoda, že jí pak zavřeli...," zavzpomínal Slávek.

"No! A to mi řekni, proč to Na růžku nemůže být stejný, jako to bylo tam, co to pak zavřeli?!"

"Tak asi to patří někomu jinému, má jinou představu o svým podniku. Proč ale pořád, prosím tě, řešíš Růžek?"

"Protože se tam kouří a kvůli tomu tam nejdeme!"

"Tak zajdeme jinam...vždyť těch hospod tady je..."

"Chtěl bych mít nějakou stálou oblíbenou hospodu, kam budu chodit rád a bude to v pohodě..."

"To asi bude nejlepší si takovou hospodu otevřít, ne? Ať nemusíš zdlouhavě hledat, kde se ti bude líbit..."

"Otevřít si vlastní hospodu? Zbláznil ses? Kde bych na to vzal? A tolik starostí s tím, samý kontroly, samý omezení...já chci jen hospodu, kde se nebude kouřit...Něco by se s tím fakt mělo dělat!"

"Teď ti nerozumím. Vlastní hospodu nechceš, že je s tím moc starostí, ale jiným hospodám chceš diktovat, jaké mají být?"

"Jistě. Jsem snad jejich zákazník, ne? Měly by vycházet vstříc svých zákazníkům."

"A co ti zákazníci, co chtějí kouřit a chtějí chodit do hospody, kde se kouří?"

"To by chtít neměli. S tím se taky něco musí udělat...," přemýšlí nahlas Filip.

"Jo, ono je dnes úterý...," skočil mu do řeči Slávek. "Teď jsem si uvědomil, já dneska vlastně nemůžu. Musím po práci ještě něco vyřídit. Tak sorry, zavoláme si později a domluvíme se na jindy."

Slávek ukončil hovor a raději zavolal Markovi.

Co vlastně znamená termín "rozkradená země"?
Něco rozkrást chápu (podobně jako něco ukrást) tak, že si někdo přivlastní něco, čehož je vlastníkem někdo jiný. A když je něco rozkradeno, tak se to zpravidla už nenachází na svém původním místě. Případně si užívání toho něčeho silou vynucuje někdo jiný.
Přitom jediný, kdo si tady kdy něco silou vynucoval, vždycky byl - a dodnes je - stát.
Tudíž, jelikož žijeme, kupodivu i přes ten navrátivší se socialismus, v relativně fungující zemi se spoustou úspěšných lidí, společností a firem, opravdu nerozumím významu termínu "rozkradená země".
Zeman měl "spálenou zemi", Havel zas "blbou náladu", o "rozkradené zemi" hodně rád mluví Babiš.
Ale za celých těch 25 let jsme odtud neutekli, nevymřeli, nezdivočeli. 
Je to jen další laciný (ale funkční) populistický nástroj na získávání bodů.

Přijde doba, kdy kancelář Veřejného ochránce práv bude pořádat antidiskriminační kurzy. Později přijde doba, kdy takové kurzy budou povinné. Ještě později přijde doba, kdy takové kurzy budou součástí stáních závěrečných zkoušek/maturity.

Tak jo, náročný víkend věnovaný suverenitě a nedotknutelnosti rodiny je u konce. Nikoliv však boj za suverenitu a nedotknutelnost rodiny. Ten v intenzivním tempu pokračuje - a pokračovat musí, jinak bychom ho rychle prohráli.

Před chvílí jsem na Facebooku zaregistroval komentář "Kdepak jsou takoví ti různí Kocábové, Stehlíkové, Pajerové, Jacquesové, Šabatové, Uhlové, Dienstbierové a jiní ochránci lidských práv?"

A uvědomil jsem si, v jak mrazivě děsivém stavu se naše společnost nachází.

Ti, kterých jsou plná média pokaždé, když policie zasahuje někde, kde někdo obsadil nemovitost, jejímž není majitelem, nebo když se někde konají demonstrace jako reakce na předchozí incident s nějakou problémovou skupinou občanů nebo když někdo odmítá dodržovat některý bod školou stanoveného školního řádu, ti všichni jakoby tento víkend neexistovali.

Jakoby ochrana rodiny nepatřila mezi klíčové položky v otázce lidských práv. Jakoby odebírání dětí nevinným - NEVINNÝM - rodičům nebyl čin proti rodině, proti lidskosti, proti primárnímu zájmu státu. Jakoby základem státu najednou nebyla rodina.

Přemýšlím, kam jsme se to vlastně dostali, když obyčejní lidé za práva svých spoluobčanů bojují nesrovnatelně důrazněji než všichni ti mediálně profláklí pseudoochránci lidských práv a vrcholná politická reprezentace dohromady.

Přemýšlím, co nás v budoucnu čeká, když i teď, když jsou zrůdné praktiky Barnevernu prokazatelně zločinné, přesto mnohými nadále obhajované a uplatňované.

Přemýšlím, jak se marxovskému znárodňování dětí účinně bránit.

Jediné, co mě napadá, je pořád to samé:
V maximální možné míře omezit vliv a moc politiků a úředníků na život občanů, rodin a výchovy dětí. Jen tak se lze účinně bránit těm, kteří tvrdí, že stát je víc než rodina. Není. Rodina je nejvíc.

Příběhy norským barnevernem (ale už i českým OSPOD - Orgán sociálně-právní ochrany dětí) poškozených rodin jsou často tak absurdní, že je hodně těžké uvěřit, že něco takového v dnešní moderní Evropě je vůbec možné. Smutná pravda je, že to možné je a že se to opravdu děje.

I my, kdo se té problematice věnujeme intenzivně již delší dobu, zíráme a jen těžko hledáme slova pokaždé, když zjistíme, co nového si zase norští úřednici vykonstruovali nebo když se dozvíme o dalším šíleném případu. A to se - opakuju - tomu věnujeme už dlouho a máme tak o problému přehled.

Uvědomuju si, že člověka věci neznalého by vůbec nenapadlo, jak zrůdně ta tzv. sociálně-právní ochrana dětí ve skutečnosti funguje. Ani já o tom neměl tušení.

Je logické a pochopitelné, že člověk problematiky neznalý z počátku buď vůbec nevěří nebo hodně pochybuje, že je naše zděšení z praktik norské (i
české) sociálky oprávněné a spíše se přiklání na stranu úředníků ve smyslu "proč by jim brali děti, kdyby k tomu neměli důvod". Odpověď je až děsivě jednoduchá. Protože můžou.

Navíc ve společnosti má z nějakého důvodu mnohem větší váhu (podle mě falešné) pořekadlo "na každém šprochu pravdy trochu" než všechno ostatní a především presumpce neviny.

Někteří (a to včetně vrcholných politiků) navíc poškozeným rodinám vyčítají medializaci jejich případů pro údajné ovlivňování veřejnosti. Přitom jen díky medializaci se to celé vyvinulo až do této fáze, kdy nás v sobotu čeká mezinárodní protestní akce. A nebýt odvahy a odhodlání Evy Michalákové získat své milované syny zpět, neexistovalo by současné povědomí o celém tématu.

Další smutný fakt na tom všem je, že to samé, co se stalo Evě Michalákové (a mnoha dalším) v Norsku, se může klidně hned zítra stát komukoliv i u nás. Už i takové případy jsou.

Pravidelně jsou zveřejňovány ankety obliby a důvěryhodnosti politiků a institucí.
Strašně moc si přeju, aby jejich respondenti raději než slepou důvěru politikům a úřadům, vyjadřovali odůvodněnou důvěru lidem ve svém blízkém i širším okolí.
Zmizelo by mnoho zbytečných problémů, mnoho zbytečných nedorozumění a líp by bylo všem. Ne jen těm, kdo to slibují na bilboardech.

Z YouTube

EXKLUSIVNĚ: Rozhovor o EET a zákazu kouření

Z Twitteru

Dejte šanci sami sobě

Než je člověku osmnáct, většinou se řídí výchovnými pravidly a instrukcemi svých rodičů, případně zákonných zástupců a školy. Ze všeho nejvíc se těší na to, až bude konečně úředně dospělý, svéprávný a bude moct žít podle svého. Jaké je to ale nemilé překvapení, když záhy zjistí, že ve skutečnosti je to úplně jinak. 

 

Zjistí, jak moc o jeho životě nerozhoduje ani on, ani jeho rodiče, ale úředníci, politici, vláda. Velký paradox je, že když odmítne poslouchat úředníky a politiky (oni tomu říkají, když odmítne poslouchat zákon), hrozí mu nesrovnatelně větší tresty, než když odmítal poslouchat rodiče, kteří mu přitom dali život, lásku, výchovu, rodinné zázemí, životní možnosti. Tedy všechno, co do života může potřebovat a co stát, i kdyby se paní Marksová občankou Norska stala, nikdy poskytnout nemůže.

 

„Co si člověk neudělá sám, to nemá“ 

 

Tohle notoricky známé, i ve statusech na Facebooku se často objevující pořekadlo si sem tam řekne každý. Všichni moc dobře víme, že ať se potýkáme s jakýmkoliv problémem, v konečném důsledku všeho se vždycky musíme spolehnout především sami na sebe, v lepším případě na podporu svých bližních. Přesto, že to všichni víme, překvapivě často na to zapomínáme.

 

Místo důvěry především v sebe sama a své blízké jsme nepoučitelní a stále (i přes opakovaně špatné zkušenosti) se raději spoléháme na činnost orgánů státní správy. Raději zas a znovu podléháme lacinému vábení a výzvám k podpoře a k důvěře někoho/něčeho, kdo/co nám různými líbivými hesly slibuje, že se o nás postará dobře nebo aspoň lépe než jeho předchůdci. Jak něco takového může někdo tvrdit, když nás vůbec nezná, vůbec nic o nás neví a s naším každodenním žitím nemá vůbec nic společného, neřešíme. Jsme vděční i jen za ta prázdná slova. A přesto, že velmi dobře víme, že nic jako zájem státu o občana ve skutečnosti neexistuje, zas a znovu tomu až směšně lacinému vábení neuvěřitelně snadno podléháme. Zas a znovu děláme tu stále stejnou chybu a necháváme naše každodenní žití kontrolovat a rozhodovat o něm někoho jiného než jsme my sami. Jako bychom byli nesvéprávní.

 

„Starejte se o sebe a mě nechte laskavě na pokoji.“ 

 

Nikdo z nás nemá rád, když se nám někdo jiný plete do života. Když někdo jiný kritizuje, moralizuje, zpochybňuje a neuznává naše žití. Bráníme se, když nás někdo (ať náš známý nebo cizí) kárá, když před námi někdo chytračí, když se nás někdo snaží omezovat a vnucovat nám své představy o tom, jak žít nemáme a jak máme žít správně, tedy po jejich. Na běžné společenské každodenní úrovni si žádné takové ataky na naše vlastní žití od nikoho líbit nenecháváme. Když nás ale mnohem nebezpečnějším způsobem – novými zákony a s nimi souvisejícími tresty za jejich porušování - atakují lidé zvolení do politických funkcí, z prazvláštních důvodů jejich záměry prostřednictvím těch zákonů řídit, regulovat a kontrolovat naše životy mnozí z nás tolerují nebo je dokonce považují za správné. Ať už nevědomě nebo možná vědomě (tím hůř) takovým souhlasem dávají lidé najevo požadavek, aby politici tyto regulační a kontrolní zásahy do našich životů stupňovali. Aby nás zároveň trestali, když si dovolíme tyto jimi vyrobené zákony porušit. Jakoby fakt platilo, že politik (a jeho poradci) ví lépe co má jedinec dělat se svým životem než jedinec sám. Přitom snad neexistuje zákonný zákaz, regulace nebo omezení, které by někdy neporušili i sami politici (o jejich poradcích ani nemluvě).

 

Proč v případě politiků a úředníků na ty dvě notoricky známé věty „Co je vám do toho, jak já (moje rodina) žijeme? Starejte se radši o sebe!“ tak rádi zapomínáme a ten politický diktát, co smíme a co ne, či spíše, co povinně musíme a co naopak musí být zakázáno, si necháváme líbit? Nezbývá než zopakovat: Jako bychom byli nesvéprávní.

 

Politici nejsou naši rodiče

 

Je velký paradox, že jakmile je někdo veřejností – zletilými svéprávnými občany - zvolen do politické funkce, zpravidla ho ovládne opatrovnický syndrom. Najednou má pocit, že jeho úkolem je tu samou svéprávnou společnost, které za své zvolení vděčí, začít usměrňovat, umravňovat, převychovávat. Jako by najednou byl víc než ti voliči, víc než jejich rodiče, díky kterým zvolený politik další hlas ve volbách získal.

 

Opak je ale přece pravdou. Do našeho žití nemá mít právo zasahovat nikdo jiný než my sami a lidé, kterým to sami osobně dovolíme. Proč to tedy dovolujeme cizím lidem, kteří s námi nemají naprosto nic společného?

 

A to je ten úplně největší paradox. Zatímco s rodiči/učiteli jsme se kvůli zákazům a nařízeným povinnostem klidně dohadovali a tresty za jejich porušování jsme odmítali, nechápali a snažili se je obcházet, od politiků z nějakého záhadného důvodu zákazy a povinnosti naopak vyžadujeme, vítáme je a voláme po co nejtvrdších trestech za jejich porušování. 

 

Jsme nepoučitelní a pořád znovu a znovu dáváme neomezený prostor rozhodovat o našem žití někomu jinému, než jsme my sami. Přestaňme s tím.  Dejme konečně šanci sami sobě.