Volební alibismus

Za uplynulých 14 dní jsem se asi pětkrát (což je samozřejmě téměř nic oproti ostatním, mnohem aktivnějším členům kontaktních týmů) zúčastnil celoodpolední předvolební tzv. kontaktní kampaně. Ano, jde o kontaktní kampaň Strany svobodných občanů. Ale tento text není další (pro mnohé nudná) politická agitace. Je to pouhé zamyšlení nad uvažováním voličů.

Během rozdávání letáčků, oslovování lidí a zjišťování zda Svobodné znají, a zda jsou jim myšlenky Svobodných jakkoli blízké, se mi v hlavě vytvořily tři základní skupiny voličů.

1. Ti, kteří Svobodné znají a budou je volit  - ač to tak dle mediálních průzkumů nevypadá, těchto voličů není nijak málo

2. Ti, které z jakéhokoli důvodu Svobodní vůbec nezajímají - těchto naštěstí není nijak moc

3. Ti, kterým se Svobodní líbí, kterým je filosofie Svobodných blízká a rádi by, aby to tady tak fungovalo, ale nechtějí volit stranu, která se podle nich do parlamentu nejspíš nedostane - volit Svobodné vnímají jako zbytečně vyhodit hlas.

První a druhá skupina voličů je jasná, tam zatím není co dalšího řešit. Ale ta třetí, ta, podle mého hrubého odhadu dosti početná skupina, ta mě trápí.

„Zbytečný hlas“, „vyhozený hlas“, „stejně nemáte šanci“, „radši dám na jistotu…“

Upřímně vůbec nerozumím té logice „je volit nebudu, protože se tam stejně nedostanou“. Nerozumím tomu především v případech, kdy člověk evidentně s filosofií té které strany (nemusí jít pouze o Svobodné) sympatizuje, ale (nevím proč) má pocit, že svůj hlas zhodnotí lépe, když ho dá jiné straně, která se sice do poslanecké sněmovny asi dostane, ale s kterou nesympatizuje. Cítíte ten obrovský rozpor? Přemýšlím, k jaké jiné běžné situaci toto chování přirovnat.

Umíme si vybírat

Když chceme jít do kina, nevybíráme si přece film podle jeho popularity a návštěvnosti nebo podle jeho šancí na zisk Zlatého Glóbu nebo Oskara. Vybíráme si především podle žánru, podle toho, o čem film je, případně podle toho, kdo ho natočil a kdo v něm hraje, tedy podle svých vlastních priorit, podle vlastního vkusu. Vždyť takový lístek do kina stojí skoro 200 Kč, tak je zcela logické, že si z filmové nabídky vybíráme velmi pečlivě.

Když se rozmýšlíme, kam pojedeme na dovolenou, nevybíráme si přece podle toho, jak moc je to kde populární a kolik lidí kam celkově jezdí. Vybíráme si hlavně podle toho, jestli to které místo a ten který druh vyžití splňuje naše požadavky. Někdo rád jezdí do hor, někdo rád leze po skalách, někdo naopak radši k moři – někdo radši písčité pláže, někdo kamenité, někdo chce vidět co nejvíc památek, někdo si chce odpočinout v lázních atd. A jelikož taková dovolená může stát i několik desítek tisíc korun, vybíráme si obzvlášť důkladně, abychom za své peníze byli opravdu spokojení. A to nemluvě o potřebném vybavení.

V takových případech je způsob uvažování lidí velmi podobný, až téměř identický – za své peníze každý očekává adekvátní úroveň služeb a zážitků. Když s touto úrovní někdo z jakéhokoli důvodu spokojen není, žádá náhradu a hlavně je poučen, že příště si chce vybrat jinak a, na základě ještě přísnějších kritérií, především lépe.

Politika - bojíme se vybrat si?

Fascinuje mne, když si v kontrastu s tímto pro drtivou většinu lidí zcela logickým a přirozeným postupem uvědomím, jak úplně jinak mnoho lidí přistupuje k otázce komu dát svou důvěru v politice a ve volbách. Tam se přitom jedná o mnohem, mnohem víc než o lístek za dvě stovky za dvě hodiny v kině a jde tam o mnohem, mnohem víc než o drahou exotickou dovolenou. 

Je velmi zvláštní, že zatímco při výběru možností jak, kde a za kolik strávit vlastní volný čas si lidé dávají velký pozor na všechno možné a všechno možné jsou schopni reklamovat, při výběru možností komu dát důvěru v politice, se mnoho lidí chová úplně jinak. Přitom ten volební výsledek může mít a zpravidla má přímý vliv téměř na všechno, co nás v životě trápí i těší. 

Přeju si vlastní úspěch nebo se úspěchu bojím?

Rozhodnutí nevolit tu stranu, jejíž filosofie je mi blízká a jejíž priority se shodují s mými prioritami jen kvůli možnému neúspěchu, považuji za velmi nešťastné. Názor, že můj hlas tak zůstane před poslaneckou sněmovnou bez šancí cokoli ovlivnit a proto je pro mě rozumnější podpořit tu stranu, která mi sice blízká není, ale která má údajně větší šanci se do poslanecké sněmovny dostat, nepovažuju za názor, ale za alibismus.

Tím, že ve volbách podpořím jakoukoli jinou stranu než tu, kterou skutečně podpořit chci, a učiním tak jen proto, že nevěřím v úspěch té, které úspěch doopravdy přeju, nepřeju úspěch především sám sobě. Pokud jsem ochoten ze strachu o neúspěch vyměnit své vlastní (navíc třeba dlouhodobé) priority za priority cizí, ke všemu krátkodobé až jednorázové, tak jsem ochoten vyměnit šanci na úspěch za jistotu ničeho.

Těm, kteří se ze strachu o zahozený hlas zdráhají podpořit tu stranu, jejíž myšlenky v běžném životě ctí, obhajují a žijí podle nich, chci závěrem říct:

„Neexistuje propadlý hlas ve volbách. Existuje jen strach stát si za svým názorem.“

 

Ne, nestačí říct „ano, bude líp“

Vyměňte politiky. Pryč s politickými dinosaury. Vykroužkujte je. Tak nějak zněla před minulými (i před předminulými) parlamentními volbami různá aktivistická hesla motivující k prosazení změny v české politické kultuře. Výsledek? Tragické (někteří říkají nejhorší v historii ČR) složení poslanecké sněmovny, předčasné volby a naprostá politická prázdnota.

O myšlenkové nebo, chcete-li, ideové prázdnotě v české politice ze všeho nejvíc vypovídá současná předvolební kampaň. Všechny velké i většina malých stran se všemožnými způsoby snaží voličům něco říct. Problém je ale v tom, že vlastně neříkají nic, protože ani nemají co říct. Místo propagace politické filosofie jako takové a místo propagace hlavních bodů svých programů postavených na jasných ideových základech, jsme u všech parlamentních a většiny neparlamentních stran svědky omílání pouze těch klasických obecných frází, podpořených několika oblíbenými hesly typu „podpoříme mladé rodiny s dětmi“, „podpoříme absolventy“, „podpoříme sociálně slabé“, "dáme práci lidem starším padesáti let" a podobně.

Soutěž politických idejí? Ne. Soutěž prázdných sloganů.

Politici se předhánějí v tom, pro kterou skupinu voličů kdo vymyslí něco navíc, kdo má lepší plán na lépe fungující stát, kdo lépe ví jak se efektivně starat o veřejné blaho a kdo kterému odvětví slíbí víc peněz z veřejných rozpočtů (takže z peněz nás všech). Vlastně tady vůbec nejde o soutěž různých politických idejí, ale o to, kdo dokáže to samé (nebo velmi podobné), co hlásají všichni ostatní zabalit do líbivějšího a stylovějšího sloganu. V tomto ohledu je velmi zajímavé sledovat, jak na voliče působí jednoduchá a přitom vůbec nic konkrétního neříkající věta „ano, bude líp“. Na tu nemá s tou svou „odvážně ke změně“ ani česko-japonský král populismu. Jenže, co se za tím tvrzením „ano, bude líp“ vlastně skrývá? Je to skoro až komické, protože v té bublině, kterou se hnutí ANO podařilo vytvořit, není prakticky nic nového, nic originálního, co by v programu už dřív neměla žádná jiná strana a co by českou politiku mohlo oživit nebo dokonce změnit. Jediný rozdíl je v používané rétorice. Jinými slovy, bude-li po volbách líp, nebude to díky politickým plánům hnutí ANO.

Ano, může být líp. Ale musíme opravdu chtít, a to dá velkou práci.

Největším problémem naší společnosti je, že stále hodně lidí se místo sama na sebe spoléhá na státní správu. Čím dřív se co nejvíce lidí  tento hluboko ve společnosti zakořeněný zlozvyk odnaučí, tím dřív se ukáže, že dohled státu nad našimi životy je v drtivé většině situací nežádoucí přítěž. Ukáže se, že lidé nepotřebují a konec konců ani nechtějí, aby na ně vláda skrz nejrůznější úřady dohlížela. Ukáže se, že většina lidí umí mnohem lépe a efektivněji fungovat sama za sebe a nepotřebuje se před každým důležitým životním krokem ptát co na to úřady. Ukáže se, že každý chce žít jinak, po svém, a nemá chuť se přizpůsobovat nějaké vládou stanovené universální představě o nejvhodnější variantě žití.

Taková razantní změna přirozeného smýšlení a chování samozřejmě nepřijde přes noc. Bude-li se však projevovat alespoň postupně, každý den o něco víc, je velká šance, že nakonec opravdu bude líp. Když si co nejvíc lidí nakonec uvědomí, že jediný způsob, jak dosáhnout lepšího žití, je přestat politikům dávat čtyřletý bianko šek na universální (spíš se mi chce napsat svévolné) rozhodování o našich životech a penězích, a místo toho co nejvíc omezit jejich moc a vliv a celou státní byrokracii (a s ní přímo spojenou korupci), je velká šance, že když ne po těchto volbách, tak při troše štěstí po těch příštích opravdu postupně začne být líp. Těším se na to.

Hrůza jménem minimální mzda

Na tohle téma už bylo napsáno opravdu hodně kvalitních i hodně hloupých textů. Podle mně vůbec nejlepší na vysvětlení špatnosti minimální mzdy tak, aby to pochopil opravdu každý je toto ilustrační video a tento relativně nový text Martina Rumlera Tak to mě budou muset vyhodit, páč na to nebudou mít!

Přestože už snad vše bylo řečeno, po zhlednutí dnešního Politického spektra na ČT, kde byli kromě Petra Macha (předseda Strany svobodných občanů) hosty komunistka Kateřina Konečná a Václav Srb z Koruny České, chtě nechtě se musím k tomu zabijáku pracovního trhu, kterým minimální mzda je, aspoň stručně vrátit.

Nejde jen o demagogii Kateřiny Konečné, která v pořadu vypouštěla z úst jeden nesmysl za druhým, a Petr Mach měl jen omezené možnosti na reakci. Nejde o to, že bych potřeboval reagovat zrovna na tuto konkrétní komunistku. Jde o to, že s minimální mzdou coby vděčným volebním tématem stále šermují různí politici a tak cítím potřebu ještě jednou upozornit na jednoznačně negativní efekt, který tento socialistický nástroj přinese.

Pro pořádek chci říct, že jsem přesvědčen, že člověk nepotřebuje vysokoškolské ekonomické vzdělání, aby měl o (ne)efektivitě minimální mzdy jasno.

Reálná cena práce vs snaha politiků zalíbit se

Jedna věc je, že politici stále hledají způsoby a možnosti jak voliče v podstatě čímkoli zaujmout, jak se jim aspoň pro jedno volební období zalíbit. Už to samo o sobě je zásadní chyba, ale budiž. Druhá a ještě horší věc je, že spousta politiků prosazuje témata, o kterých sami musí vědět, že v praxi jsou škodlivá. A pokud to neví, tak vůbec nepatří do politiky. Minimální mzda je právě jedno z takových témat.

Každý soudný člověk snad ví, že reálná cena práce se neodvíjí od nějakých tabulek, které si vytvořili úředníci na ministerstvu práce a sociálních věcí, natož v Lidovém domě nebo v ulici Politických vězňů. Reálná cena práce se odvíjí jen a pouze od hodnoty výsledku, který byl nějakou konkrétní činností (ať už člověkem, zvířetem nebo strojem) vytvořen.

Jakou ekonomickou logiku má stav, kdy ten, kdo vykonává práci, jejíž výsledek má hodnotu třeba 5 000 Kč, za tuto práci dostává 8 500 Kč (současná výše minimální mzdy) nebo dokonce 12 000 Kč (nový návrh ČSSD)? A jakou lidskou logiku by mělo, kdyby ten, kdo vykonává práci v hodnotě 5 000 Kč, měl dostávat úplně stejně jako ten, kdo vykonává práci v hodně 8 500 Kč nebo dokonce třeba těch 12 000 Kč? Který zaměstnavatel by na takovou ekonomickou sebevraždu přistoupil? Jen ten, kdo by to neplatil ze svého – politici a úřednici.

Minimální mzda je zabiják trhu práce

Minimální mzda neznamená jistotu důstojné odměny za práci, jak se nás mnozí stále snaží přesvědčovat. Minimální mzda znamená především úbytek pracovních míst. Hlavně těch s nižší kvalifikací. Řeč je však o všech pracovních pozicích, v nichž výsledek náplně práce nedosahuje hodnoty minimální mzdy.

Moc prosím všechny, kteří na minimální mzdě vidí cokoli pozitivního: Sami si uvědomte, jestli byste byli ochotni platit někomu za jakoukoli pracovní činnost víc peněz, než jakou má ta činnost reálnou hodnotu. Nebyli, že ne?  

Chci méně státu a více svobod. Chci příliš?

Pro název tohoto textu jsem si vypůjčil a trochu upravil hlavní volební heslo Strany svobodných občanů. Souhlasím s jejich filosofií a velmi mě trápí, jak velký výprask pojem svoboda (a vše, co s ní souvisí) dennodenně dostává a samozřejmě, že nejvíc od státu, potažmo od Evropské unie.

Stále častěji si připadám jako nesvéprávná osoba, jejímž jediným možným zákonným zástupcem je stát nebo dokonce Evropská unie. Od vlády, přes jednotlivá ministerstva až po nejrůznější úřady a státní či státem podporované instituce. 

Každou chvíli některá z těchto institucí hlásí, že by něco dalšího mělo být více kontrolováno, regulováno, omezováno nebo rovnou zakázáno. Proč? Protože je to podle nich potřeba. Je úplně jedno, jestli jde o potraviny, nápoje nebo jakékoli jiné výrobky nebo služby. V mnoha případech jde o prosté žití jako takové. Rozčiluje mě přesvědčení některých úředníků na různých úrovních státní správy, že mají patent na jediný správný způsob života. Nevím, proč jsou přesvědčeni, že do jejich státem (tedy námi všemi) placené pracovní náplně patří nám všem diktovat, jak máme žít. Pokaždé, když někdo s nějakým novým návrhem na kontrolu, regulaci nebo zákaz něčeho přijde, se ptám proč? Proč úředníci a politici považují občany za nezodpovědné malé děti, na které musí dohlížet a kterým musí neustále diktovat životní vkus, styl a zájmy? 

Odmítám, aby někdo, kdo mě vůbec nezná a nic o mně neví, rozhodoval o tom, co je pro mě nejlepší. Na to měli po jistou dobu v mém životě právo pouze dva konkrétní lidé – moji rodiče. Ale úředník nebo politik? V žádném případě! Ať si rozhodují o svém vlastním životě a nesnaží se mi jejich představu správného žití vnucovat. 

Méně státu, více svobod pro mne mimo jiné znamená to, že mě stát nechá být a že budu moct žít, jak chci já a ne jak je někdo jiný přesvědčen, že je pro mě lepší. 

Nejen proto volím Stranu svobodných občanů. Na české politické mapě neexistuje jiná politická strana, která od začátku své existence tak zřetelně, logicky a srozumitelně říká, že čím méně státních zásahů do našich životů, tím lépe pro nás občany. Neexistuje jiná politická strana, která tak jasně, logicky a srozumitelně říká, že čím méně peněz stát lidem skrz daně sebere, tím méně peněz se ve státní správě ztratí (neboli rozkrade), tím více peněz lidem zůstane a tím spíš budou moct žít tak, jak chtějí oni a ne, jak se to aktuální politické reprezentaci hodí. 

Ať si to přiznáme nebo ne, státní dohled s každou další regulací, směrnicí a s každou další státem vybranou korunou sílí a svoboda tak dostává jednu ránu za druhou. Opravdu chci příliš, když chci žít svobodně bez přísného dohledu státu? Já pevně doufám, že ne.