Stručný souhrn aktuálního vývoje v naší "svobodné" společnosti:

- dítě nepatří rodičům, ale státu resp. státům, takže nezáleží, ve kterém státě bude žít a kdo jej bude vychovávat.

- jediná správná, přijatelná a hlavně bezpečná výuka je ta hromadná a samozřejmě kontrolovaná státem, protože jen stát nejlíp ví, co a jak se děti mají učit, aby se v životě dokázaly uplatnit. 

- nikdo neví líp než stát, jak a čím se starat o své zdraví, jak a čím léčit různé nemoci a choroby. Takže máte-li pocit, že by vašemu zdraví pomohlo víc něco jiného než co upřednostňuje stát, je to zakázaný pocit.

- stát ví lépe než každý zvlášť, kdy je vhodné chodit nakupovat a aby nikdo náhodou nežil v omylu, že nakupovat se smí, když se to zrovna hodí, tak takovým lidem stát jednoduše řekne, kdy se to opravdu nesmí.

- stát samozřejmě taky ví líp než kdokoli z nás, jak se má správně podnikat a tak pro jednotlivé podnikatelské obory průběžně vymýšlí nová pravidla (čti: regulace), aby si snad někdo nechtěl dovolit svůj business řídit jinak než jak povoluje stát.

- stejný přístup má stát i k zákazníkům. Pokud se někdo domnívá, že si může koupit, co chce, že může utrácet za co chce, ať už pro zdraví nebo pro potěšení či pro radost, stát ho velmi ochotně - často za ozbrojeného dohledu - vyvede z omylu. Stát ví přece nejlíp, za co je rozumné utrácet. Pokud má někdo chuť utrácet za něco podle státu nerozumného, stát má snadné řešení: Takové utrácení zakáže.

- snad i proto, aby si každý dobře rozmýšlel, za co bude utrácet, pro jistotu zhruba 52 % svých ročních příjmů musí odevzdat státu, protože stát ví samozřejmě mnohem líp, jak s vašimi penězi naložit. Bláhový ten, kdo chtěl své výdělky využit na něco jiného než stát.

Bláhový ten, kdo by rád svůj život žil jinak než jak schvaluje stát.

Politický průlom zvaný zákaz

Pokaždé, když politická reprezentace vyhlásí nějaký zákaz nebo nějaké omezení, je to průlom. Je to další průlom v zásahu do životů občanů. Je to další ukradený kousek svobody. S blížícím se pravděpodobným schválením zákazu kouření ve všech restauracích, hospodách, barech a diskotékách, který naše socialistická vláda asi vážně prosadí, nabývá na intenzitě veřejná debata o tomto průlomovém kroku.

Každý takový nový zákaz je průlomový krok ze dvou různých, zcela protichůdných pohledů. Na jedné straně bývají militantní odpůrci a sluníčkoví uživatelé toho něčeho a pokrokoví pachatelé dobra, tedy zakazovači všeho, co podle nich do společnosti nepatří. Nejde jim o to mít možnost výběru, jde jim o to dávat najevo, že jsou víc než ostatní. Na druhé straně jsou ti ostatní, kteří nemají zájem a důvod ostatním zakazovat něco jen proto, že oni sami to nemají rádi.

Nejspíš hlavně proto vnímají militantní nekuřáci, sluníčkoví kuřácí a pokrokoví pachatelé dobra státem řízený plošný zákaz kouření jako pozitivní posun v modernizaci a ozdravování společnosti od jedné z největších, ale zároveň jedné z nejstarších a nejoblíbenějších neřestí společnosti. 

My ostatní – nekuřáci i kuřáci – mnohem víc než vidinu nezakouřených podniků (bez rozdílu jejich zaměření a cenové úrovně) sledujeme blížící se další průlom ve snaze státu ještě více omezovat podnikání a běžný život. Opět sledujeme intenzivní snahu sociálních inženýrů něco dalšího celé společnosti zakázat zákonem. Sledujeme pokus o další průlom v omezení svobody jednotlivce i svobody podnikání.

Kdyby aspoň šlo o snahu vymítit nějaký konkrétní druh zvlášť nebezpečných zločinců. Zákazem něčeho by se to sice stejně nevyřešilo, ale aspoň by to bylo nějak vysvětlitelné. Jenže o nic takového nejde. Jde jen o další krok v postupné umělé regulaci společnosti k údajně jediné správné variantě o její podobě. Ať si to přiznáme nebo ne, takových jednotlivých nenápadných i nápadných krádeží kousků svobody jsme oběti až příliš často. 

 

Rozdíl mezi veřejným a soukromým

Při prosazování jednotlivých zákazů, tedy omezování svobody, využívají jejich iniciátoři a zastánci různých ve společnosti zavedených mýtů a mylných domněnek. Při snaze prosadit zákaz kouření je tím největším mýtem tvrzení, že soukromý podnik, tedy i restaurace/hospoda/bar je veřejný prostor. Není to pravda. Veřejný prostor je pouze ten prostor, který je vlastněný a spravovaný státem, tedy za peníze nás všech, navíc většinou neziskově a ke všemu ztrátově. Restaurace/hospoda/bar je prostor vlastněný či provozovaný a spravovaný soukromou osobou nebo společností, která do toho prostoru investovala své vlastní finanční i jiné prostředky zpravidla za účelem zisku a prosperity podniku. Zaměření, styl a kulturní úroveň takového podniku je věcí výhradně majitele, potažmo zaměstnanců. Nikoliv státní správy, natož politiků nebo snad vlády.

Dalším takovým oblíbeným mýtem je přesvědčení, že každý má právo na hospodu, kde mu bude dobře. Hloupost. Žádné takové právo neexistuje. Třeba už proto, že nikdo nikoho nemůže nutit, aby si podnik otevřel. Tím spíš ne, aby jeho zaměření přizpůsobil jiným představám než svým vlastním. Rozhodne-li se někdo k tomu riziku otevřít si podnik, je jen jeho věc, jestli to bude pánský klub, veganská restaurace, dětský koutek, kulečníková herna, luxusní restaurace nebo v oblacích kouře se topící pajzl. Stejně tak je věcí jen majitele/provozovatele, jestli to v tom podniku bude vonět vanilkou, po jahodách nebo jako v McDonaldu nebo jestli to bude neútulné sterilní prostředí. Je to soukromý prostor, soukromý podnik, soukromý byznys jednotlivců, kteří svou cílovou skupinu zákazníků buď najdou a zaujmou nebo ne. Je na osobním rozhodnutí každého potenciálního zákazníka, jestli do toho kterého podniku bude chtít jít jednou či víckrát nebo vůbec. Když v podniku bude čisto a voňavo, ale obsluha a kuchař bude na nic, taky nikdo nebude vyžadovat zákon na služby na úrovni (podle čeho by se ta správná úroveň stanovovala?). Když je v nějakém podniku pro někoho příliš draho, taky nikdo nepožaduje zákon na cenové stropy. 

Jednoduše potenciálnímu zákazníkovi takový podnik nebude stát za návštěvu a za podporu formou útraty a půjde peníze utrácet jinam.

A právě o tom a pouze o tom, co celé je. O možnosti volby, o možnosti svobodného rozhodnutí. Pro zákazníka – zda chce jít radši do nekuřáckého nebo do kuřáckého podniku; pro majitele/provozovatele podniku – zde chce svůj podnik zaměřit pouze na nekuřáckou nebo pouze na kuřáckou klientelu nebo zda svůj podnik uzpůsobil tak, aby mohl uspokojit všechny.

Jakmile jedna ze zmíněných skupin možnost volby nemá, nejde o nic jiného než o omezení svobody. Jde o naprosto zbytečný a hloupý zásah do běžného života obyvatel celé země.

Velmi trefný komentář v tomto smyslu měl asistent europoslance Petra Macha, Martin Pánek:

„Vy jste bohatí nekuřáci z města, vás zájmy chudých nekuřáků z venkova trápit nemusí.
Ale proč chcete tomu traktoristovi zakázat, aby si v hospodě, do které nechodíte a kterou ani neznáte, dal po šichtě pivo, panáka a cígo, to mi hlava nebere.“

Tento boj za sluníčkově sterilní společnost bez neřestí je vůbec plný pokrytectví. Vláda sice sní o zvyšování spotřební daně (a tím snad o zvyšování příjmů do státního rozpočtu, jistě ne však pro snižování státního dluhu), do které tabákové výrobky spadají, ale chce zakázat tyto výrobky konzumovat tam, kde jsou hlavně v prodeji. Tedy v hospodách, barech a diskotékách. V podstatě je to stejný princip, jako kdyby auto, do kterého jste si na čerpací stanici právě zakoupili a načerpali pohonné hmoty, nesmělo z té benzínky odjet. O něco stylovější je pokrytectví naší politicko-mediální scény. Její představitelé a obdivovatelé se nepřestávají ohánět prvorepublikovou noblesou, která nám dnes podle nich tolik chybí, ale kuřáctví, které k té noblese tak neodmyslitelně patřilo, je tou stejnou politicko-mediální scénou tak zatracované.

Každý nový zákaz vede jen a pouze k dalšímu zákazu, tedy k další krádeži svobody

Je zarážející, jak snadno jsou lidé ochotni vzdávat se svobod, obzvláště, jde-li o svobody těch druhých, navíc ve jménu vlastního sobectví.

Dnes vám chtějí zakázat kouření, zítra vám budou chtít zakázat mít rodinu

Dnes se pachatelé dobra snaží lidem zakázat kouřit v prostorech, jejichž majitelé by to třeba klidně a rádi povolili. Zítra se budou snažit plošně zakázat noční život (Pozor: Už dnes jsou města, kde kvůli šíleným vyhláškám noční život přestal existovat). Dnes se pachatelé dobra snaží lidem zakázat chodit ve speciálně vybraných dnech do velkých obchodů, i když lidé zrovna chtějí a když majitelé těch obchodů chtějí mít otevřeno. Zítra se budou snažit plošně zakázat noční provoz. V noci přece lidi mají spát a ne někde trajdat, natož si něco kupovat. Dnes se pachatelé dobra snaží přimět automobilky montovat do automobilů nejrůznější omezovače a elektronické kontrolory, zítra se budou snažit prosadit jedinou vhodnou hudbu pro správné řízení vozu, jakákoliv jiná bude zakázaná. Dnes se socialisti bojující proti tomu, čemu říkají „šedá ekonomika“, snaží co nejvíc omezit možnost platit větší nákupy hotově, zítra hotovost zakážou úplně.

Opravdu je pro vás přednější vaše vlastní pohodlí za cenu omezení svobody vaší či někoho jiného? 

Tak se pak nedivte, až se nějaký politik nebo státní úředník rozhodne zakázat něco, co máte rádi zrovna vy nebo na čem vám životně nejvíc záleží. Ať už to bude pouhý názor, druh podniku, životní styl nebo výchova vlastního dítěte.

Princip mateřství vs hloupá pohodlnost

Na serveru parlamentnilisty.cz byl zveřejněn rozhovor s jistým psychologem, jehož názory a postoje týkající se (nejen) případu Evy Michalákové a jejích synů zadržovaných norskými úřady považuju za natolik hloupé a popírající základní principy mateřství, že nelze alespoň stručně nereagovat.

Názor tohoto pana psychologa, že děti nemáme trápit ještě víc než už se stalo, že je máme nechat tam, kde už si zvykly a ať si maminka udělá děti nové a na ty původní zapomene, považuju za omezený, krátkozraký, antilidský a antimateřský. Napadají mě i jiná přirovnání, ale není potřeba opakovat pana prezidenta.

Uvedu k tomu jen pět dle mého nejzásadnějších bodů:

1. Jen kvůli (dost pravděpodobně zkorumpovaným) hajzlům v Barnevernu má biologická maminka navždy přijít o své milované syny a oni mají přijít o svou milovanou maminku?

2. "Jen" kvůli cca 4letému odloučení má být obětován celoživotní vztah: maminka - synové?

3. Opravdu má někdo při posuzování takto citlivé záležitosti odvahu vycházet z pouhé domněnky či spekulace, že si chlapci na pěstouny už zvykli jako na své rodiče a svou biologickou maminku vnímají jako cizí ženu?

4. Není takový přístup ve svém důsledku známkou tolerování zrůdnosti Barnevernu?

5. Opravdu je dítě takto obchodovatelná komodita?

Naléhavě prosím, uvažujme víc do širších důsledků.

Znáte universální manuál na správné dětství?

Dnešní doba je divná. Dnešní děti a teenageři si vůbec neumí užívat dětství, vůbec si neumí hrát, tak jak jsme si hrávali my. Vysedávají u počítačů, tabletů, mobil nedají z ruky. Dávno pryč jsou časy, kdy děti celé odpoledne, o víkendech celé dny pobíhaly venku, kdy je rodiče naháněli po širokém okolí, kdy děti nechtěly domu. Dnešní mládež neví, co je správné dětství.

Zhruba takhle nějak znějí kritické názory na to, jak údajně špatně tráví dnešní děti a teenageři svůj volný čas. Z některých názorů má člověk pocit, že snad dřív existoval nějaký universální manuál na ideální dětství, ve kterém byly instrukce, co má vzorový teenager ve svém volném čase dělat (vše ostatní do ideálu nepatřilo). Zároveň se zdá, jakoby dle toho manuálu dřív žili všichni bez rozdílu, především samozřejmě ti, kdo současnou mládež nejvíc kritizují. Což je naprostá hloupost číslo jedna.

Každá generace má přece jiné dětství, protože vyrůstá v jiné době, logicky tedy má jiné možnosti. Kdyby platilo, že dnešní 20+ měli stejné dětství jako 40+ a ti měli stejné dětství jako 60+, tak by nemohl existovat žádný vývoj. Což je naprostá hloupost číslo dvě.

Před časem v rozhovoru pro Český rozhlas vysvětloval pan Oliva, ředitel Ústavu pro jazyk český, průběžné proměny češtiny, například i přebírání nových výrazů z cizích jazyků, což především starší generace vnímá negativně jako prznění češtiny. Pan Oliva velmi správně uvedl, že na samotném přebírání a počešťování nových cizích výrazů není vůbec nic špatného. Naopak, je to zcela přirozené a děje se to mezi všemi aktivně používanými jazyky v přímé souvislosti se všeobecným vývojem ve společnosti. Vysvětlil zároveň, proč jsou někteří (jedná se převážně o věkové skupiny 25+) vůči (nejen jazykovým) novotám spojeným s všeobecným vývojem tolik kritičtí. 

Mladší ročníky se do současného jazykově, společensky i technologicky vyvinutého prostředí narodili, vyrůstají v něm a tudíž je pro ně zcela přirozené. Naopak mnohdy nerozumí vzpomínkám těch starších na jejich zážitky. A ti starší pro změnu berou jako správný standard pro změnu své dětství a své životní zvyky spojené s dobou jejich dospívání. Kvůli tomu mají někteří velký problém akceptovat částečně odlišný druh zájmů dnešních teenagerů. Přitom ve skutečnosti odlišností mezi generacemi zase tolik není. Rozdíly jsou spíše v samotném provedení jednotlivých obdobných zájmů.

V 90. letech byly videohry taky. Jen špatně dostupné a mnohem obyčejnější

 

I v 80. a 90. letech existovaly kapesní elektronické hry. Jen jsme je nehrávali v mobilech nebo tabletech, ale byly to tzv. „digi hry“. Snad každý z nás hrál někdy kapesní tetris, chobotnici nebo vlka, co do košíku chytal vajíčka. Tyto hry si přitom nemohl dovolit zdaleka každý. Museli jsme si je mezi sebou půjčovat, a když už se člověku do ruky taková hra dostala, tak hrál a hrál a hrál a hrál, dokud mu jí majitel zase nesebral. Kromě těchto malých digi her jsou pro devadesátky typické herní automaty, legendární Arcade automaty.   

Jestliže dnešním 25+ možná spíš 35+ vadí, kolik času tráví děti u počítačů, tak by si měli sáhnout do svědomí a vzpomenout si na herny (většinou to byly upravené maringotky) plné Arcade automatů. Jejich provozovatelé buď sólo, nebo jako součást malých poutí (kolotoče, houpačky, střelnice, autodrom) s nimi objížděli města i vesnice a jakmile se někde objevili, záleželo jen na tom, kolik kdo sehnal drobáků (házely se tam mince 2-10 Kč – dle stylu hry) a leckdo hraním strávil několik hodin v kuse. Oproti dnešku byl tedy rozdíl jen v tom, že se nehrálo doma na PC/herní konzoli, ale na placeném automatu.

Počítače? Jsou jen výkonnější, rychlejší, schopnější, hezčí…lepší

 

I my, dnešní 30+, jsme se v dětství mohli setkat s počítačem. Samozřejmě to byl úplně jiný druh počítačů, než které známe dnes. Ale svou pro někoho zábavnou, pro někoho tvůrčí (vývojářskou) funkci plnily úplně stejně. Když se k nim člověk dostal, využil každou minutu, protože to byla hodně výjimečná a hodně super zábava. 

Kdyby v 80. a v 90. letech existoval internet v použitelné podobě jako dnes, zcela jistě by někdo už tehdy vyvinul i nějaké první online hry a online sociální sítě. Jen proto, že dřív takové možnosti nebyly a teď jsou, nemají starší generace právo děti kritizovat za to, že je chtějí dle svých možností a dovedností co nejvíc využívat.

Je obrovsky komický paradox, že tyto různé debaty o skvělém dětství tehdy a prázdném dětství dnes se nejvíc odehrávají na Facebooku. V tom samém prostředí internetu, za jehož nadměrné používání jsou těmi diskutéry mladší generace tolik kritizované. Ještě větší paradox je to, že v tom samém prostředí internetu, kde je mladší generace kritizovaná za neumění žít a za neumění navazovat skutečné mezilidské vztahy, se napříč generacemi odbývají přání k narozeninám a svátkům formou vzkazů na zdech jednotlivých profilů a jako standardní forma přání k Vánocům se bere označení několika desítek lidí na obrázcích s vánoční tématikou. Nikoho nenapadne tohle kritizovat, protože je to přece jednoduší, pohodlnější, modernější než ta narozeninová či vánoční přání odnést na poštu a za odeslání dokonce zaplatit.

Nezapomínejme, že prakticky všechno, co nám v rámci technologií nějakým způsobem usnadňuje život nebo co nás jednoduše baví, máme v mnoha případech bezplatně k dispozici jen díky tomu, že někteří z nás už jako starší děti dávali místo dětství podle manuálu přednost programování a vyvíjení různých softwarových i hardwarových technologií.

Není vůbec fér dnešní (ani včerejší ani zítřejší) mládež kritizovat za to, jak žije. Nedělá nic jiného, než že využívá možnosti, které jí současnost nabízí. Úplně stejně jsme využívali všechny dostupné možnosti pro zábavu i vzdělávání my, naši rodiče, i jejich rodiče.

Umění vydělat zábavou

 

Musím se opravdu hodně usmívat názorům, že dnešní mládež neumí žít, že jen vysedává u počítačů, hraje hry a brouzdá po internetu. Vidím to úplně jinak. Za 1. není pravda, že děti neznají nic jiného než počítače – k tomu se ještě dostanu. Za 2. naopak považuju za naprosto úžasné, jaké možnosti uplatnění díky internetu mládež má a ještě úžasnější je, že je umí využívat. 

Hraní videoher není fenomén posledních pěti deseti let. Jen se o nich víc mluví v médiích, protože i svět videoher se vyvíjí (tak jako všechno ostatní). Jak už bylo zmíněno, videohry hráli už jako děti i dnešní třicátníci a možná i čtyřicátnici. Napadlo ale někoho z nich dělat si z hraní videozáznam, opatřit ho komentářem a nahrát na YouTube? Nenapadlo, že ne? Tehdy na to nebyly prostředky a dnes člověk neví, proč by to vůbec dělal. Napadlo by vás, že o taková videa může být zájem, že můžou být hodně sledovaná a že vám za to může YouTube (Google) díky výdělku z reklamy platit celkem slušené peníze? Nenapadlo, že ne? A představte si, že ty dospívající šikuly to klidně napadne a spousta z nich s tím stylem vydělává. Nemusí se otravovat na brigádách v McDonaldech, v supermarketech, nebo kdo ví kde. Dělají, co je baví a díky tomu, že umí zacházet s technikou, nepotřebují kapesné od rodičů, protože si vydělají dost peněz sami. A ten, koho nebaví hrát hry, ten se třeba pro změnu věnuje programování a vyvíjí nové programy, aplikace, doplňky atd. 

Jasně. Nepobíhá věčně venku, nežije to ideální manuálové dětství. Ale za peníze vydělané hraním her si koupí něco, co by si jinak nemohl dovolit. Třeba si zajede na dovolenou někam, kam by se jinak asi nedostal. Kromě přivýdělku se raději v rámci té hry nebo svých programátorských aktivit třeba učí cizí jazyk a zdokonaluje se ve svých různých dovednostech. 

Pohybu a aktivit je víc než dřív. Jen není v ulicích a je organizovanější

 

Další velký mýtus se týká údajného nedostatku pohybu. Jednoduše není pravda, že dnešní mládež má málo pohybu. Je to právě naopak. Existuje mnohem víc možností pohybového vyžití než dřív. Rozdíl je jen v tom, že z pouličního blbnutí se hodně aktivit (samozřejmě ne všechny) přesunulo do zájmových kroužků, tanečních skupin a sportovních klubů. Stačí se trochu zajímat a člověk je až překvapen, kolik různorodých (s méně či více kvalitním zázemím) možností, jak se smysluplně uplatnit, navíc s šancí na postup, děti a teenageři mají. Člověk je až překvapen, kolik sportovních, tanečních nebo různých dovednostních soutěží existuje a jak moc jsou navštěvované. A dle výkonů účastníků se rozhodně nedá říct, že by neznali nic jiného než videohry a Facebook.

Jistě. Bez hrajících si dětí jsou ulice poněkud prázdné. Ale copak vůbec dneska lze nechat dítě venku jen tak bez dozoru aniž by se ozval nějaký rejpal s výtkou, že je to buď nebezpečné, nebo že by se dítě místo blbnutí mělo věnovat něčemu pořádnému? Copak mají teenageři možnost pobývat jen tak venku, aniž by někdo hned nepojal podezření, že dělají něco špatného a neměl potřebu je kontrolovat případně nahlašovat? To totiž mnozí dělají velice rádi.

Tato patologická snaha o dohlížení, kontrolování, zpochybňování a usměrňování druhých je úplně primární základ mezilidských a mezigeneračních konfliktů. Z nich pak vyplývají vyumělkované (většinou naneštěstí úspěšné) pokusy usměrňovat, čili omezovat přirozený zájem jednotlivců i skupin, a vnucovat jim universální správný život zabalený do té tolik oblíbené ale individualitu tak ničivé věty „je to pro vaše dobro“.

Milí teenageři, jestli tohle čtete, kašlete na řeči o tom, že příliš koukáte na televizi, příliš často sedíte u kompu, příliš často děláte něco jiného než co byste podle jiných dělat měli. Snažte se jen o to, dát tomu, čemu se rádi věnujete, nějaký větší rozměr, ať máte možnost své dovednosti a znalosti dřív či později smysluplně zúročit. O nic jiného totiž nejde.

Kde jsou peníze, tam je bohatství a prosperita

V pondělí se v českém mediálním mainstreamu objevila zpráva o nekontrolovaném bohatnutí bohatých. Že prý pouhé jedno procento nejbohatších bude brzy vlastnit víc než všichni ostatní dohromady. A že prý to takhle přece dál nejde a že je potřeba vymyslet něco, aby bohatí už nebohatli. Kromě tradičně „lidových“ novinky.cz, které zprávu doplnily pikantní anketní otázkou, informaci o studii samozřejmě převzala i Česká televize a například, poněkud překvapivě, i echo24.cz. Dle očekávání se v různých diskusích okamžitě strhla debata o vykořisťování chudých bohatými, o tom, že by se jim ty majetky měly vzít, protože to mají beztak všechno nakradené a rozdělit mezi chudé a další zajímavé lidumilné nápady.

Velice mě zaujala zmíněná anketní otázka na novinkách. Ze čtrnácti tisíc kliknutí bylo přes osmdesát procent

pro, aby byla zavedena opatření, která by omezovala růst majetku nejbohatších lidí na světě. Zaujalo mě to především proto, že shodou okolností jsem se před časem zúčastnil jisté diskuse na podobné téma. Tehdy jsem z legrace navrhnul, že by se měl stanovit strop na maximální možný zisk a když ho dotyčný přesáhne, měl by být povinen tu část nad rámec povoleného odevzdat. (Záměrně jsem nenavrhnul zisk za jak dlouhé období, ani kam/komu by měl být odevzdán). K mému překvapení někteří návrh přijali jako reálnou variantu a argumentovali stylem že „ti zbohatlíci by to ale stejně nějak obešli“. Rychle jsem vysvětlil, že to byl ironický žert, protože je to přece naprostý nesmysl. Dostal jsem slušně vynadáno, že o takové vážné věci jako bohatí vs ostatní se nežertuje. I tak jsem to bral víceméně jako fór.

Ovšem když jsem v pondělních (19. 1. 2015) diskusích sledoval, jaký ohlas v podstatě stejná varianta o umělém omezování zisku bohatých má a že to média nastavila jako legitimní téma k debatě, už mi to vůbec legrační nepřijde. Tímto způsobem totiž často v hlavách socialistů vznikají nové nápady na další regulace a omezování vývoje trhu i jednotlivce.

Později jsem si uvědomil, jak moc jsou ty reakce postavené na hlavu a jak moc krátkozrací a pokrytečtí (to samozřejmě zdaleka nejen v tomto případě) lidi jsou.

Zmíněnou zprávu o bohatnutí bohatých vydala jistá tzv.nevládní organizace OXFAM. 

„Propast mezi velmi bohatými a zbytkem populace se rychle prohlubuje. Mezinárodní lídři by se měli pustit do osobních zájmů velkých hráčů, kteří brání spravedlivějšímu a více prosperujícímu světu,“ prohlašuje generální ředitelka Oxfam Winnie Byanyima. (zdroj: echo24.cz)

Když se člověk zamyslí nad sdělením a pointou zprávy, nutně se nabízí otázka, jak a podle čeho k tomuto závěru autoři dospěli. Vláďa Krupka z Ludwik von Mises Institutu neváhal a původní zdroj dat použitých ve zprávě vyhledal.

Ve skutečnosti se jedná o studii Global Walth Databook 2014 organizace Credit Suisse. Jak Vláďa Krupka upozorňuje, hned v úvodu studie se píše:

„Naším cílem je poskytnout nejlepší možné odhady majetků domácností z celého světa za období od roku 2000. (…) Žádná země na světě nemá zcela spolehlivé údaje o majetku občanů a v mnoha zemích takové údaje nejsou k dispozici.“

Z toho poměrně jasně vyplývá, že data studie OXFAM jsou postavena při nejlepším na velmi hrubých odhadech, spíše na spekulacích. To však nebránilo českým (ale i zahraničním) médiím, aby zprávu převzala. Na dotaz Daniela Steigerwalda proč něco takového publikuje i echo24.cz, odpověděl Dalibor Balšínek, že je to „taková zpráva nic proti ničemu“.

Když pomineme, že „zprávy nic proti ničemu“ vůbec nemají existovat, tím spíše ne na portálech typu echo24, tak tohle pomyslné mávnutí rukou je daleko závažnější než si pan Balšínek asi uvědomuje. Ve skutečnosti to vůbec není „zpráva nic proti ničemu“. Ve skutečnosti je to další zcela zbytečné a hloupé přiživení všeobecné společenské naštvanosti. Příliš mnoho lidí stále vnímá média jako zaručeně důvěryhodný zdroj ověřených informací.

Tahle společenská naštvanost je přitom učebnicová ukázka pokrytectví. Lidé se pohoršují nad nechutně rozsáhlým majetkem bohatých a volají po regulaci jejich zisků, přitom nadšeně kupují a využívají jejich produkty a pravidelně netrpělivě vyhlížejí každou novinku, kterou jejich oblíbené značky uvádějí na trh. Neváhají za ně utrácet tisíce korun. Nezapomínají se přitom rozčilovat, jak je to všechno hrozně drahé a že by ti bohatí měli ty vydělané peníze dát na charitu nebo do zdravotnictví, kde je to potřeba, protože oni už beztak mají peněz víc než dost. Jako třešnička na dortu téhle společenské naštvanosti z bohatnutí bohatých je pohoršování se nad věcmi jako poplatky u lékaře, protože kde na to jako má obyčejný člověk asi pořád brát, že jo. (Teda teď už zase ne. Teď se zase tváříme, že zdravotnictví je zdarma a peněz je v něm dostatek.)

Není vina natož chyba těch majetných, že uměli tak moc zbohatnout. Velká a hlavní otázka je, co brání nemajetným mít víc. Dostaneme se tak k pointě názvu tohoto textu. Jak ve svém textu uvádí Jan Polanecký, občan s průměrnou výplatou odvede státu ročně asi 52 % svého příjmu. Neboli přes polovinu toho, co za rok dokážete vydělat, vám sebere stát a ty peníze už zpravidla nikdy neuvidíte. Respektive uvidíte možná to, jak z těch peněz žije někdo jiný nebo jak je z nich financováno něco, s čím vy nemáte a ani nechcete mít vůbec nic společného. 

Jinými slovy rozdíl mezi více a méně majetnými vůbec není ve vykořisťování obyčejných zaměstnanců mocnými podnikateli, ale ve vykořisťování všech státem. Jen velmi těžko může mezi obyčejnými lidmi růst bohatství, když kvůli nenasytelnosti a totální neschopnosti státu fungovat hospodárně, přicházejí ročně o více než polovinu svého výdělku. Již mnohokrát se prokázalo, že tam, kde se majetným lidem nebrání vydělávat a bohatnout, tam postupně bohatnou a prosperují i ostatní, protože se obchoduje. S produkty, se službami, na různých úrovních a za různých podmínek, ale ku prospěchu všech zúčastněných.

Na závěr se hodí odpověď na otázku čím to, že stát není bohatý, přesto, že vybírá tolik peněz na daních. Jednoduše proto, že příliš plýtvá. Cizí peníze se přece vždycky utrácejí snáze než ty vlastní. Státní výdaje zpravidla nevedou k novým ziskům, k bohatství a prosperitě, ale k udržení samotného chodu státu, tudíž bez šance jejich návratnosti.