Zločin jménem parkování

Auta do města nepatří, vlastnit automobil je arogantní, jezdit automobilem, natož chtít automobil nechat někde zaparkovaný, je v podstatě zločin proti společnosti. Tak nějak se dá shrnout stupňující se absurdní boj zklidňovačů dopravy proti individuální automobilové přepravě osob a předmětů. 

Peklo jménem modré zóny se po Praze rozšiřují
sice relativně pozvolna, ale za to velmi důkladně

Modré peklo

Je to téměř přesně dvacet let, co v Praze – nejprve v Praze 1 – dostaly prostor první modré zóny. Tento děsivý systém zákazů parkování má jistě (zejména mezi těmi, kdo a něm vydělávají) své příznivce. Jenže obecně společenský život obrovsky komplikuje a prodražuje. I kdybychom připustili, že – řekněme třeba s ohledem na ochranu historického centra - byla na počátku všeho možná i rozumná myšlenka, velmi rychle se (tak jak to u zásahů shora zpravidla bývá) změnila v zákeřný nástroj na šikanování a kasírování lidí za to, že vlastní a používají auto.

Zákazy a výpalné není řešení

Politici se už opět naučili na všechny zádrhele, se kterými si nevědí rady, používat direktivní nástroje. Vydávání zákazů/příkazů a zpoplatňování, čili vlastně zdanění, čili vlastně výpalné se opět stalo běžnou politickou agendou. Nejen, že příčiny a důvody zádrhelů tím ty chytré politické hlavy vůbec nevyřeší, navíc mnoho těch zádrhelů, které předchozí direktivou sami způsobili, ještě zhoršují. 

Odtahové auto je takové taxi bez cestujících.
Klidně na několik minut zablokuje ulici, jen aby byl kšeft

V hlavě kterého rozvojového myslitele se asi zrodil ten nápad zakázat parkovat v jednotlivých městských částech všem, kdo tam nebydlí a ten kdo tam bydlí, bude jednou za rok potrestán výpalným za to, že tam parkuje? A ten, kdo v jedné městské části bydlí a do jiné jezdí autem třeba do práce, bude muset toto výpalné platit dvakrát. A když tam zaparkuje někdo, kdo výpalné nezaplatil nebo tam vůbec nebydlí? Jeho auto je bez jeho vědomí a souhlasu násilným logistickým způsobem převezeno jinam (často v rámci té stejné městské části), kde z nějakého důvodu najednou nikomu nevadí. Naopak je hned několik míst na takové případy vyhrazeno. Ovšem vydání vozidla je podmíněno opět – jak jinak – jednorázovým výpalným.

To celé má samozřejmě svou nebezpečnou logiku. Ekomaniaci, a to včetně současného vedení Prahy, se vůbec netají tím, že jejich cílem je město bez aut. Svůj záměr realizují právě tak, že Prahu postupně zneprůjezdňují a Pražanům mimo jiné i těmi pekelnými modrými zónami znemožňují parkovat jinde než v místě svého bydliště, tedy znemožňují individuální cestování v rámci města.

Méně místa pro více aut

Doktrína Praha bez aut je o to víc zvrácená, když prodej nových aut průběžně obecně roste a lidí ve městech a tím pádem i osobních aut ve městech co? Postupně jich přibývá. Ze strany politiků je proto vrchol arogance moci a ignorace reality, když místo hledání pro město a společnost dlouhodobě přínosných a udržitelných řešení, jak veřejný prostor co nejvíc přizpůsobit přirozeným trendům, zaměřují se na sociálně inženýrské experimenty, jejichž výsledkem jsou jen další nákladná a život znepříjemňující omezení. V případě automobilové dopravy to jsou nové dopravní komplikace a z nich vyplývající zhoršená průjezdnost a záměrný (a o to víc nepochopitelný) úbytek parkovacích míst.

V boji proti automobilové dopravě jsou pražští radní schopní opakovaně prohlašovat, že mimopražská auta v Praze nechtějí a kdo do hlavního města opravdu potřebuje, ať jede hromadnou dopravou. Je velmi smutné, jak ochotně tuto děsivou politickou drzost občané akceptují.

Kolaps na obzoru

V případě, že tzv. urbanisté (čti: omezovači dopravy) dostanou pro své zvrácené představy o městě bez lidí (oni tomu říkají město bez aut, ale pokud je auto používáno, je používáno lidmi) prostor a začnou reálně konat, hrozí Praze dopravní kolaps. A to ještě mnohokrát horší, než jaký téměř každý prožívá třeba Plzeňská ulice na Smíchově od té doby, co byla rekonstrukcí zdeformovaná.

Současná podoba Táborské ulice a jjejího nebližšího okolí.

V době, kdy oblast Pankráce, Budějovické a Brumlovky v Praze 4 zažívá už několik let developerský boom, v době, kdy všechny volné plochy v těchto lokalitách ustupují velkým kancelářským a (snad i) obytným komplexům, a je tedy logické, že už tak vysoký provoz se během několika málo měsíců ještě zvýší a bude se hodit každý další nápad, jak oblast udržet průjezdnou, chystá se pražský magistrát spáchat doslova znásilnění.

Návrh na novou podobu, který sice nakonec Praha 4 (prozatím) zamítla,
ale magistár ho překvapivě schválil.

Finálním cílem je z nejfrekventovanější pražské ulice – 5. května, která se Nuselským mostem mění v Legerovu a Sokolskou – nechat zmizet automobilovou dopravu. To není nadsázka. To je skutečný politický plán Petra Štěpánka, současného starosty Prahy 4. Největší městská část sice nakonec zamítla teroristický nápad Zelených zasypat Táborskou ulici pod magistrálou a přesunout tramvaj právě na magistrálu. Jenže pražský magistrát tohoto zamítavého stanoviska záhadně nedbal a ta zrůdnost je pořád v plánu. K tomu si můžeme přičíst naprosto negativní vliv na široké okolí, protože taková dopravní prasárna se bez strašných komplikací v dalších částech města nemůže obejít.

A nezapomeňme na další zběsilost, kterou Praha 4 plánuje. Modré zóny. Jo, čtete správně. Po té, co developeři postupně dokončují jednotlivé stavařské projekty a (opět) lze předpokládat, že do těchto lokalit budou mířit i lidé bez přístupu do podzemních parkovišť, připravuje čtyřka plán na plošné výpalné za parkování.

Stane se Praha labyrintem modrých zón?

Nejabsurdnější na posedlosti omezovat lidem vybraný druh cestování je to, že v dříve relativně bezproblémových místech, kde kvůli agresivním úpravám jdoucím proti potřebám a pohodlí občanů najednou nelze nově parkovat, místní vyzývají k nápravě ty politiky (co jim taky jiného zbývá?), kteří ty dopravní komplikace způsobili, resp. schválili nebo dokonce vymysleli. A ti samozřejmě nevymýšlí nic dlouhodobě smysluplného a pravidla pro parkování naopak dál zpřísňují. Tu dalším zpoplatněním, tu dalším omezením, kdo kde kdy parkovat smí a kdo kde kdy ne.

Lepší být cíl než tranzit

V Praze je to v posledních letech pravidlem. Radní dávají všem najevo, že o městský ruch, díky kterému se můžou zlepšovat i existenční podmínky pro místní živnostníky, nemají zájem. Místem, kde nelze zaparkovat, lidé logicky buď jen projíždí do vlídnější cílové lokality nebo se mu úplně vyhýbají. Není se pak co divit, když pro nedostatek zákazníků jednotliví podnikatelé z nenavštěvovaného místa odcházejí. Člověk by přitom čekal, že zájem městských částí bude přesně opačný – nastavovat co nejpříznivější podmínky k činnosti i k žití.

Je zarážející a vlastně i nebezpečné, že v případě problematického parkování je i v roce 2017 přístup tak moc zpátečnický. Než hledat přijatelnou a dlouhodobě udržitelnou variantu, radši to všem co nejvíc zkomplikovat, aby bylo jasné, že přijatelně to nejde.

Ostatně, není snazší (a zároveň zákeřnější) nástroj na kasírování občanů než zdanění něčeho, čeho se lidé nevzdají ani když radnice dělají všechno proto, aby bylo velmi komplikované to používat - pohodlí individuální dopravy. Tedy svých automobilů.

Výsledek? Minimum možností zaparkovat pro zákazníky a návštěvy, drahé parkování pro rezidenty, další dopravní komplikace, nulový zájem radnic problém řešit jakkoliv smysluplně, protože co? Protože auta do města přece nepatří a do jejich městské části už vůbec ne.

Kdo by to byl kdy řekl, že jeden z největších vynálezu lidstva – automobil - bude tak zatracován a každý, kdo automobil vlastní nebo dokonce používá, bude považován za třídního nepřítele, kterého je nutné se zbavit.

Pokud jste to přečetli celé až sem, předpokládám, že vás toto téma zajímá, a tak si dovolím nabídnout vám ještě svůj předchozí text o postupném omezování dopravy v Praze.

Nekriminalizujme, obdivujme

Co podnikatel/živnostník, to zloděj nebo aspoň podezřelý, snaží se politici s plnou podporou médií dlouhodobě přesvědčovat veřejnost s tím, že je potřeba jim (živnostníkům) činnost průběžně komplikovat (asi aby neměli prostor být úspěšnější), bedlivě na ně dohlížet a hlídat je. A živnostníkům nezbývá než se všem šíleným přibývajícím výmyslům pánů zákonodárců, jakkoliv se jim nelíbí, přizpůsobovat nebo se životností skončit. Přitom by to mělo být přesně naopak.

„Podnikání a tvoření je v nás lidech, ne ve státu,“ prohlásil Živnostník roku 2016, šperkař David Lomos. Ta věta nesmí zapadnout. Je v ní úplně všechno. A je obrovsky důležité, že zaznívá od úspěšného člověka zrovna v době, kdy vliv státní moci nad soukromým sektorem po 27 letech opět zesílil do obludných rozměrů. V době, kdy místo toho, aby podnikaví, na státu nezávislí lidé byli uznávaní a obdivovaní, je podnikání kriminalizováno a stát dává nejrůznějšími způsoby veřejnosti najevo, že živnostníci jsou pro něj škodná a podnikatelům nevěří. Přitom jen a pouze soukromý sektor je zdrojem prostředků, které nejen, že stát udržují v chodu, ale hlavně které umožňují zákonodárcům místo nějaké smysluplné činnosti vymýšlet nová omezení a podnikatelům, potažmo celé společnosti víc a víc komplikovat život. Jaký to paradox, že?

Soukromí vs stát  

 

Dostali jsme se do tak zvláštní doby, že dřívější oblíbené „co není zakázáno, je povoleno“ se velmi rychle mění na „co není povoleno, je zakázáno.“ Někomu to může připadat jen jako hezká slovní hříčka. Ve skutečnosti je to zásadní rozdíl mezi šancemi, možnostmi a příležitostmi k individuální prosperitě bez nebezpečí politického diktátu a tím vším ostatním, co představuje nesvobodu.

K úspěšnému podnikání a prosperitě je svoboda nezbytná. Jak jinak uspět na trhu než odlišením se od konkurence? Jak jinak se odlišovat od konkurence než (kromě jiného druhu zboží/služeb) nabízet třeba jiný druh servisu a prostředí? Jak ale ve svém oboru docílit odlišnosti od konkurence, když možnosti odlišností jsou legislativou nepochopitelně omezované? Soukromý sektor nepotřebuje k fungování stát. Ale stát potřebuje k fungování soukromý sektor. To je fakt, který odmítají nahlas přiznat snad jen kovaní socialisti (poschovávaní ve všech politických uskupeních). Přesto se jim až překvapivě snadno daří veřejnost přesvědčovat, že bez státního dohledu to nejde.

Zákony nad rozum

 

Lidé se sice naučili vyžadovat kvalitu – základní prvek spotřebitelského chování, zároveň se ale nechali poněkud nešťastně přesvědčit, aby své dodavatele automaticky podezírali ze zlodějiny jen proto, že jejich konkurence nabízí údajně to samé o polovinu levněji. Je to o to pikantnější, že je zároveň běžné dodavatele těch levnějších variant podezírat z nekalých úmyslů za to, že u svých produktů nehledí na jejich kvalitu, ale jen zisk. A místo toho, aby nespokojenost s jedním dodavatelem (čehokoliv) dali najevo tím, že se rozhodnou obchodovat s jiným dodavatelem, vyžadují, aby všechno hlídal prostřednictvím zákonů stát.

Škoda, že si veřejnost tak málo uvědomuje, jak složité a nejisté je v tom byrokratickém blázinci, ve který stát za uplynulá léta nabobtnal, dodržovat všechny přibývající předpisy a zároveň udržet své živobytí.

Umění uživit se

 

Pustit se do vlastního podnikání a věřit, že váš podnikatelský záměr bude mít úspěch, je především velký životní risk. Nikoliv kvůli nejistotě, zda oslovíte dostatek zákazníků, ale právě kvůli nejistotě z legislativy. Dostali jsme se do doby, kdy nikdo neví, jakou novou prasárnu vláda na další omezení soukromého sektoru zrovna připravuje. I proto rozhodnutí vsadit na samostatnost a snažit se být úspěšný podnikatel, vyžaduje velkou odvahu a zasluhuje respekt. Ten, kdo i přes hrozbu nejrůznějších potíží a komplikací způsobených přibývajícími regulacemi, svůj podnikatelský (nikoliv dotační) záměr spustí, má být automaticky obdivován, nikoliv zpochybňován nebo dokonce podezříván.

Buďme vděční za lidi podnikavé, za lidi nápadité, za lidi vynalézavé, za lidi pracovité, za lidi produktivní, za lidi snaživé, za lidi soběstačné, za lidi šikovné, za lidi odvážné a na státu nezávislé. Nebuďme závistiví a nehledejme záminky k poškozování podnikání. Raději hledejme způsoby, jak podnikání co nejvíc zjednodušovat a majitelům firem nekomplikujme živobytí víc, než je nezbytně nutné. Jen tak lze docílit prosperující společnosti a zvyšování životní úrovně.

Na závěr trefný tweet od @kozakj ilustrující, do jaké absurdní úrovně dokázali poslanci a senátoři legislativu nedávno dostat:

„Nechtěl bych mít hospodu. Představa, že se v ní někdo opije, zapálí si a já ho vyhodím dřív, než mu dám účtenku, je fakt noční můra.“