Dvojí metr dospělých vs Michael Jackson

Jedna věc je stárnout podle kalendáře, ale úplně jiná věc je stárnout psychicky a mentálně.

Ten, koho se mentální stárnutí netýká, ten má velkou šanci si uvědomit, jak složité je pro klasické dospěláky umět pochopit, že není nic špatného na tom, když se dospělý člověk chová jinak, než společnost (obzvláště dospělí) obecně očekává.

Třeba když dospělý člověk udělá pubertální vtip nebo je nadšený z hračky, kterou dostalo dítě z příbuzenstva, ostatní začnou kroutit hlavou a pohoršovat se „prosím tě, kolik ti je???“

Nebo si vezměte, že internet je plný videí, kde někdo z rodiny dostal třeba Playstation nebo auto na dálkové ovládání. A kdo z toho zpravidla mívá, kromě toho obdarovaného, extra radost?

Tátové.

Protože tátové si rádi hrají. Protože, i když jsou dospělí, stále vědí, že hrát si je úžasné. A ti tátové si hrají se svými dětmi a třeba i s kamarády svých dětí. A není na tom vůbec nic pochybného.

A teď si vezměte, že ten táta není žádný řadový občan, ale že je to nejznámější osoba na světě.

A teď si vezměte, že ta nejslavnější osoba na světě je slavná už od malička. Záměrně nepíšu od dětství, protože kvůli té slávě a popularitě nebyl na nějaké dětství žádný prostor.

Stručná odbočka:

Představte si, že máte něco hrozně moc rádi, ale kvůli práci nemáte v podstatě možnost se tomu věnovat. A ta možnost se objeví až někdy později. Však ne nadarmo se říká „na stará kolena…něco“.

To je přece přesně o tom - něco, co jste dřív nemohli a pak najednou můžete, tak si to přece chcete co nejvíc vynahradit a užít.

Nebo třeba ty dojemné situace, kdy se ztracený pes setká se svým ztraceným páníčkem. Kolikrát má člověk pocit, že by si to ze samé radosti ze znovushledání snad i rozdali. (Jo, vím, je to hovadina, ale je to schválně přehnané.) Chci tím říct, že takové jednání a chování (pes leze po člověku jak po fence) je obecně vnímáno jako roztomilé, dojemné a tak. 

Prostě všechny tyhle situace společnost vnímá jako normální, nezávadné.

Zpátky k tomu tátovi, co si tak rád hraje a klidně si hraje se svými dětmi a jejich kamarády (protože s kým jiným by si měl na své zahradě hrát?) a co je zároveň slavná osobnost.

A teď si představte, že to není táta od rodiny, ale prostě jen slavný člověk. A teď si vezměte, že tenhle slavný člověk si hrozně rád hraje celý dospělý život. Ve svých 25, 30, i 40 letech. Od malička totiž musel žít ve světě dospělých, takže na nějaké hraní si vůbec neměl příležitost. Tedy – mnoho let neměl možnost dělat to, co ho tak moc bavilo.

A teď si představte, že tenhle veleslavný člověk je taky ohromně bohatý. Je tak moc bohatý, že si může splnit prakticky cokoliv, po čem toužil, když byl malý.

Rád by chodil třeba do zábavních parků, jako ostatní děti a samozřejmě i dospělí.

Rád by chodil blbnout třeba na koupaliště a vzájemně se s kamarády strkat do vody a tak.

Rád by chodil třeba do kina nebo na zahradní party ke svým kamarádům.

Rád by dělal spoustu věcí, které děti tak moc baví.

Jenže, když byl malý, tak nemohl. Až teď v dospělosti konečně může.

Jenže má obrovskou nevýhodu veleslavné osoby. Kdykoliv se objeví na veřejnosti, strhne se mela.

Dobře už to ví, a tak dobře ví, že na veřejnost jen tak nemůže.

Má se ale pokaždé složitě maskovat, aby mohl jít nepozorovaně do zábavního parku? A co když ho někdo stejně pozná?

Jednoduché řešení se nabízí samo.

Když je tak bohatý, může si postavit svůj vlastní zábavní park. Vždyť, kdo z nás by nechtěl mít zábavní park podle svých vlastních představ? 

No ty vole!!!

Jenže, když si člověk nechá zábavní park postavit, copak tam chce trávit čas sám? To je přece blbost.

Samozřejmě, že si chce pozvat někoho, s kým si tu zábavu užije a společně se vyblbnou.

Zvát si tam bláznivé fanoušky? To asi není dobrý nápad.

Zvát si tam jen dospěláky? To je přece další velká blbost.

Proč? Protože mezi dospěláky byl odmalička a taky, copak je s běžnými dospěláky nějaká zábava?

Teď, když má konečně možnost vynahradit si dětství a konečně si hrát, logicky si chce hrát s těmi, kdo si umí hrát nejlíp – s dětmi. Pro toho člověka je to stejně přirozené a nezávadné, jako pro ostatní chlapy každovečerní návštěva hospody. Trávit čas s dětmi je pro něj to samé jako pro pejskaře sdílet postel se svým psem. A mimo jiné je to útěk z té dospělácké reality. 

A tady je právě ten zásadní kámen úrazu.

Tohle všechno může opravdu jen hodně těžko pochopit člověk, který se nedokáže vžít do toho příběhu osoby, která si v dospělosti jen vynahrazovala neprožité dětství a doháněla vše, co jako dítě nemohla.

Pro běžné lidi je hodně složité pochopit, že si chlap zve domu cizí děti, že se s nimi kamarádí a že si s nimi hraje ne z pozice dospělého, který ty děti vlastně hlídá, ale právě z pozice dítěte. A že si hrají tak moc, že prostě nakonec usnou.

Přitom, kolika tatínkům se kdy stalo, že měli doma na návštěvě kamarády svých dětí, z nějakého důvodu se zapojili do hraní a pak maminka s pobavením vyfotila, jak všichni spí? Takových situací zažil leckdo spousty. A pohoršilo to někdy někoho? Zpochybnil někdy někdo sexualitu těch tatínků? Ne, nic takového. Naopak jsou považovaní za správné chlapy, když si tak rádi hrají s dětmi, že z toho usnou.

Jenže takové vnímání Michaelovi nebylo nikdy mediálně dopřáno. Myslím, že ten globální boj o očištění jména Michaela Jacksona nikdy nevyhrajeme. Lidi jsou zblblí z médií a média jsou kurvy.

Jedna z věcí, co podle mně může aspoň trochu pomoci, je třeba v různých diskusích neagresivním způsobem nastavovat společnosti zrcadlo. Je jedno, že to mnozí odmítnou a že se nám jen vysmějí. Ale může si to přečíst někdo, kdo se nad tím aspoň zamyslí a třeba si začne něco zjišťovat…

Třeba.

Už jsem to řekl mnohokrát:

Jedna z životních chyb (která ho tedy nakonec stála i zdraví) Michaela Jacksona a jeho managementu byla, že v roce 1993 přistoupil na mimosoudní vyrovnání. 

Nevím, jak moc často se v showbusinessu objevovala obvinění ze sexuálního obtěžování před tím. Stejně pořád nehápu, že právníci tak trestuhodně nedomysleli logický dominový efekt. Nicméně tam ta honba za Michaelovým majetkem začala.

Kdyby na to mimosoudní vyrovnání nepřistoupil, dobře, možná by musel přerušit nebo předčasně ukončit Dangerous Tour. Možná by kvůli tomu přišel o mnohem víc peněz než kolik vyplatil těm šmejdům Chandlerům.

Ale očistil by se a PŘEDEVŠÍM by si další jeho peněz chtiví vychytrálci sakramentsky rozmysleli, jestli má vůbec smysl to taky zkoušet dostat z toho Jacksona nějaké peníze, když by Chandler neuspěl.

Jo, vím, zpětně je každej strašně chytrej. Ale tohle říkám už hodně dlouho, tak jsem to potřeboval na závěr připomenout.

Zákazový business: Modré (parkovací) zóny

Jak se to říká? Vedli město a tvrdili, že chtějí, aby prosperovalo, ale jezdili jim tam lidi. A stále víc těch lidí tam jezdilo svými vozy. Volných parkovacích míst ubývalo, stížností místních na nedostatek parkovacích míst přibývalo a vládci města nedokázali vymyslet žádné dlouhodobé konstruktivní řešení, tak sáhli po legislativní jistotě - zákazu.

Sáhli po opatření, kterým zdánlivě ochránili již existující parkovací místa před cizáky, ale vůbec nevyřešili a podle všeho ani nemají v plánu hledat řešení, jak dopravní podmínky přizpůsobit individuální dopravě, která – ať se to anti-moto-mozkům Stropnického či Štěpánka líbí nebo ne – zintenzivňuje.

A v tom je ten klíčový problém.

Modré zóny nejsou o ničem jiném, než že si můžete zaplatit oprávnění parkovat v místě svého bydliště, které navíc musí být nahlášené jako trvalé, jinak tam vaše auto nemá co dělat. Nejde o parkování zastřešené ani hlídané, jde o parkování na ulici/chodníku tak, jak jste byli zvyklí, než tam modré pruhy namalovali. K čemu je ale v praxi prospěšné, že jste v městské části svého trvalého bydliště dostali možnost zaplatit si právo tam parkovat, když v jiných městských částech parkovat na drtivé většině míst nesmíte, stejně jako lidé z jiných městských částí nesmí parkovat v té vaší?

Očividná snaha městských částí co nejvíce na svých územích omezovat individuální dopravu je naprosto absurdní už proto, že automobilů průběžně přibývá, nikoliv naopak. A s tím logicky stále roste obliba individuální přepravy. 

Začátek konce aut ve městech?

Městské části zcela evidentně nejsou dlouhodobě schopné, a především ochotné reagovat na zvyšujícími se požadavky společnosti na komfortní individuální cestování a zajistit průběžné vznikání nových parkovacích míst. Naopak na spoustě úsecích možnosti k parkování kvůli nesmyslným „zklidňovacím“ zásahům nechávají parkovací místa trestuhodně zanikat.

No, a tam, kde ještě nedošlo ke zklidnění instalováním nějakých překážek (rozšíření chodníku, zelené nebo bílé sloupky), jsou malovány modré čáry. V konečném důsledku opatření nazývaného modrá (ano, nově tomu říkají parkovací) zóna přitom není o ničem jiném než o nejhloupějším možném řešení, které (obecně pro řešení komplikací) existuje, protože je to vydání zákazu. Tedy zdánlivé vyřešení jednoho problému tím, že direktivním omezením byl vyroben jiný problém jinde. V podstatě jde tedy o další druh zániku parkovacích míst jednoduše proto, že pro ty, kdo v tom kterém modrou zónou nově obklíčeném místě nemají parkování povoleno, možnost tam parkovat přestala existovat.

Město a jednotlivé městské části skoro každým dalším rozhodnutím týkajícím se silniční dopravy dokazují, že si se silniční dopravou a s parkováním dlouhodobě vůbec neví rady. Kdyby totiž věděly, dávno by to vědění uvedly v praxi a žádné ujeté nápady na další druh výpalného by vůbec nemohly spatřit světlo legislativního světa.

Jak ale teda tu bezradnost vyřešit? Co třeba co nejvíc uvolnit legislativu?

Pamatujete si na takovou tu, asi 10 let starou kauzu, kdy lidé z malých obcí v okolí ruzyňského letiště nabízeli na svých pozemcích místa k parkování? Nevím, jak to celé tehdy nakonec dopadlo, ale už to, že zastupitelstva těch vesnic vydávala oficiální stanoviska, že nesouhlasí s nekontrolovaným vznikem a provozováním parkovišť na soukromých pozemcích a že budou usilovat o opatření vedoucí k jejich odstranění, svědčí o tom, jak krátkozrace, socialisticky a proti zájmům občanů zastupitelé jednali a dodneška jednají. Přitom na tom tranzitním turismu u letiště mohly vydělávat i ty samotné obce. 

Z nějakého důvodu ale radnice řekly: Ne! Žádné pokusy o laciné podnikání u nás nechceme!

Proč na to teď vzpomínám? Kdyby se městští radní místo snah o regulaci všeho, co se na jejich území děje, raději snažili, aby městské části nebo obce byly společnosti (když už si je musíme platit) co nejvíc přínosné a pro každodenní život co nejvíc přívětivé, místo drahých zákazů parkování by mnohem víc prostoru dostal soukromý sektor a jistě bychom se dočkali využívání nejrůznějších moderních parkovacích technologií.

Technologie tzv. "smart parking" neboli jednoduchý systém vertikálního parkování.

Ale to by nešlo, to je jasné. To by vlastně radnice legitimizovaly individuální automobilovou dopravu jako významnou a pevnou součást života a už by si nemohly dovolit majitelé aut a řidiče dál omezovat. 

Smart parking lze postavit prakticky v jakémkoliv zákoutí nebo jako přístavek k budově. Možností jak si poradit s designem je opravdu spousta.