Svoboda slova a projevu vs mravokárci

Kauza Řezník? Ne. Kauza cenzury, dvojího metru a alibismu.

Původně jsem to vnímal víceméně okrajově. Mně osobně jen velmi málo známý interpret, jehož repertoár mi nic neříká, se pustil do sporu s pořadatelem, ač mediálně oblíbené, naprosto nudné a s realitou nesouvisející ankety hudební popularity. Takových sporů můžou být stovky.

 Tahle „kauza“ se ale poměrně rychle změnila v něco úplně jiného. Už vůbec nejde o spor dvou soukromých projektů, kterými Český Slavík a Řezník samozřejmě jsou. Díky několika v médiích oblíbeným lidem s pusou plnou řečí o morálce, nemravnosti a nepřípustnosti se z původní víceméně nevýznamné záležitosti stala velice nebezpečná kauza cenzury, dvojího metru a alibismu.

Co se jim nelíbí a čeho se bojí, to chtějí zakázat

Nejprve mě na tyden.cz víceméně rozesmál rozhovor s Hanou Marvanovou. A nejspíš jsem nebyl sám, protože, jak jsem teď zjistil, rozhovor byl z webu odstraněn. Marvanová ve zmíněném rozhovoru působila, jako by ji znásilnil sám Satan. Repertoár Řezníka označila za veřejně nepřijatelný a roztomile alibistickým způsobem vyzvala, aby se tím někdo (Policie) začal vážně zabývat. Škoda, že jsem si ten rozhovor neuložil – byl fakt tragikomický.

K sepsání tohoto textu mě ale nepřiměly názory Marvanové. Přiměla mě vyjádření nejrůznějších sdružení a iniciativ volající po zákazu materiálu s podle nich závadným, násilí propagujícím obsahem nebo aspoň jeho odstranění z internetu. Vždyť by si to někdo mohl pustit a co pak?!

Mimo jiné mi to připomnělo dobu, kdy komerčně nejúspěšnější rapper na světě Eminem vydal své The Marshal Mathers LP. Kvůli jeho drsným textům se tehdy strhla hodně podobná a ve své podstatě naprosto zbytečná hysterie. Rozdíl byl jen v tom, že díky Eminemově celosvětové popularitě byla ta hysterie mnohem větší. Kde je Eminem dnes, ví každý, kdo světové hudební dění aspoň trochu sleduje. Kromě jiného vlastní nadaci Marshall Mathers Foundation, která se angažuje v různých dobročinných projektech. Překvapivě pěkně je srovnání tvorby Eminema s Řezníkem popsáno v tomto článku.

Nejde mi ale o hudební repertoár Řezníka. Ten se stal pouhým prostředníkem ve sporu svoboda slova a projevu vs mravokárci. Mnohem děsivější než texty Řezníka nebo kohokoli jiného jsou právě ti lidé volající po jejich zákazu. 

Proč má kdokoli pořád pocit, že má patent na morálku, etiku nebo dokonce na kvalitu umění? Proč má kdokoli pocit, že má právo někomu jinému diktovat, o čem smí a nesmí mluvit, psát, zpívat, rappovat atd.? Proč má někdo pořád pocit, že má právo ostatním něco zakazovat? Copak zakazováním čehokoli to něco někdy přestalo existovat? 

Jediný způsob, jak cokoli může přestat existovat je, že o to lidi přestanou mít zájem. To se může stát pouze cestou přirozenou nikoli donucováním. Je hodně zvláštní, že tak jednouchý fakt tolik „pachatelů dobra“ stále odmítá akceptovat. Místo toho jsou přesvědčení, že vše, co nesplňuje jejich představy o správnosti, přijatelnosti a vhodnosti, musí být v zájmu veřejného dobra zakázáno.

Alibismus vs svědomí

Fascinuje mě, že pokaždé, když se z médií dozvíme o nějaké tragedii typu střílení ve školách, brutální zavraždění, týrání nebo šikanování, okamžitě vina padne na filmy, PC hry, případně na nějaký hudební repertoár. 

Místo toho, aby každý začal s hledáním chyb a přiznáním pochybení u sebe, vymluví se na brutalitu ve filmech a video hrách. 

Zdroj: http://kreslenypribeh.blogspot.cz/2013/02/metaalibista.html

Vážení alibisti,

pokud vám vadí, že vaše děti koukají na podle vás brutální filmy a že hrají podle vás brutální PC hry, které v nich podle vás podněcují sklony k násilí (což je mimochodem mega blbost), mám pro vás návrh. Než vynakládat obrovské úsilí ve snaze takové filmy a hry plošně zakazovat (čímž nedocílíte ničeho jiného než, že je budou i vaše děti vyhledávat potají bez vašeho vědomí), zkuste zvolit mnohem jednodušší řešení. Nabídněte svým dětem nějakou zajímavější a podle vás bezpečnou alternativu zábavy. Když vaše dítě zjistí, že výlet na kole, pouštění draka, čtení nějaké zajímavé knížky nebo nějaká kreativní činnost je větší zábava než odpoledne strávené u filmů nebo u PC, máte vyhráno. Nesvádějte ale svou neschopnost vychovávat své děti podle svých představ na nikoho jiného. Napadlo vás někdy, že stejně tak by se mohlo stát, že někdo jiný by mohl svádět špatné chování svého dítěte na vás, třeba jen proto, že máte odlišný styl života? Divná představa, že? Tak vidíte.

Dvojí metr

Podobně jako mě fascinuje zvyk házet vinu za vlastní selhání na někoho jiného, fascinuje mě i ve společnosti běžně fungující dvojí metr. 

Nedávno David Černý na Vltavě instaloval a na Hradčany nasměroval obrovský prostředníček. Gesto zvané „fakáč“, všeobecně vnímané jako vulgární a urážlivé, v podání Černého vyvolalo pochvalné i kritické reakce. Přesto, že to nebylo první a zcela jistě ani poslední Černého dílo s vulgárním, a tedy nevhodným podtextem, nikoho nenapadlo se veřejně vyjádřit s požadavkem na zákaz činnosti pro pana Černého. Ač Davida Černého bytostně nesnáším a jeho tvorba mě zpravidla uráží, byl bych mezi prvními, kdo by se ozval kvůli ochraně jeho svobody slova a projevu. 

Byl bych proti omezení jeho svobody projevu i přesto, že mi ten fakáč bytostně vadil, protože směřoval na Pražský hrad – jeden ze symbolů české státnosti a jedno z nejkrásnějších městských panoramat na světě.

Daniela Landu dodnes spousta lidí považuje na neonacistu. Jeho tvorba je plná vulgarit a v několika starších písních by mravokárci jistě našli i podněcování k násilí. Přesto je to populární osobnost, která dostává prostor v médiích a nikoho ani nenapadne chtít, aby mu byla tvorba zakázaná.

Napadlo mě jméno ještě jedno člověka (kterého jmenovat nebudu), jehož tvorba by bez vulgarit snad ani nemohla existovat a který se kvůli svým násilnickým excesům už dostal do střetu se zákonem, dokonce i do vězení. A hádejte co? Ani v jeho případě nikdo nevolá po zákazech z důvodu podněcování k násilí. Lidi jeho tvorbě buď fandí, nebo se mu smějí, ignorují ho, případně jím opovrhují. A přesně o tom to je.

Znáte populární, na drsném černém humoru postavenou knížku Martyho frky? Až díky kauze Řezník jsem zjistil, že právě on je jejím autorem. Proč to zmiňuju? Protože je to výstižný příklad totálního alibismu. Kniha plná morbidních obrázků nikomu nevadí, žádné násilí v nikom, zdá se, nepodněcuje. V knihkupectví Neoluxor ji lze najít v sekci humor/vtipy hned vedle 400+100 pravd o Chucku Norrisovi. Ale stejně morbidní písnička s videoklipem spoustě lidem vadí. Tragikomické je, že po zákazu nejvíc volají ti, kteří se o Řezníkovi dozvěděli, až když byli novinářem osloveni, aby se k jeho tvorbě vyjádřili.

Pořád ale nevím, kde kdo bere právo někomu jinému diktovat, co smí a nesmí říkat, co smí a nesmí psát, číst, tvořit. Pokud mi něčí tvorba vadí tak moc, že mi nestačí jí ignorovat a mám potřebu se proti ní ozvat veřejně, můžu pomocí argumentů vysvětlovat proč je podle mně opovrženíhodná a tím se snažit ostatní od ní odrazovat. V reálu to pravděpodobně bude mít přesně opačný efekt. Ještě výraznější opačný efekt by měla snaha tu tvorbu zakazovat. 

Vždyť je to přirozená lidská vlastnost - chuť porušovat zákazy, především když jsou to dementní zákazy, což cenzura přece je.

Až po napsání tohoto textu jsem si přečetl tento názor Luďka Staňka a velmi výjimečně s Luďkem souhlasím. Kdybych se k jeho článku dostal dřív, ten svůj bych snad ani psát nemusel.