Chceš pochopit naší společnost? Zajdi na fotbal

Tak jak nemám rád Jana Krause pro jeho věčné a už hodně otřepané kritizování a zesměšňování snad všeho, co se České republiky týká, tak v jedné věci s ním musím souhlasit. Atmosféra a dění na sportovních, hlavně fotbalových, někdy i hokejových akcích v naší zemi, je zrcadlo atmosféry a dění v celé naší společnosti.

 

 

 

 

Kdo se neporval, jakoby tam nebyl

 

Je to jedna z mnoha absurdit, se kterými se tady musíme potýkat. Kromě výsledků a výkonů jednotlivých hráčů ve fotbalových zápasech, nás média pravidelně zásobují informacemi o výtržnostech a násilnostech, ke kterým při sportovních utkáních dochází. Jakoby kromě soutěže sportovních klubů existovala i soutěž výkonnosti fotbalových/hokejových rowdies. Je to hodně smutná, ale běžná realita. Nejen, že jsme si na to zvykli, my jsme se tomu přizpůsobili.  

Místo toho, aby agresivita a násilí při sportovních utkáních ze stadionů už dávno zmizelo, tak se jednoduše počítá s tím, že při fotbalu k výtržnostem dochází a na ty „nejrizikovější zápasy“ (jak se tomu mediálně říká) se posiluje policejní dohled. Policejní těžkooděnci přitom na zápasech nefungují (ani nemůžou fungovat) jako prevence před agresivními účastníky. Pouze jako reakce na ně. O nějaké snaze úroveň sportovních událostí zvýšit tedy nemůže být řeč.

Chyba je už v tom, jakým způsobem se u nás ke sportu a k výtržnostem na stadionech přistupuje. Podobně jako mnoho jiných obchodních projektů, i sportovní soutěže jsou vnímané jako veřejná záležitost s nutným dohledem státu. Přitom jde o business jako každý jiný, tedy organizovaný a řízený soukromými subjekty – sportovními kluby, nikoliv státem. (To, že mnoho sportovních klubů dostává různé dotace a granty z veřejných rozpočtů je věc další.) A protože nejde o státem řízené dění, nemá být úkolem politiků vymýšlet stále další, přitom nikdy nefungující zákony a regulace. Jediným úkolem politiků má být nastavit legislativu tak, aby jednotlivé sportovní kluby mohly jednat ve svém zájmu a nemusely se bát případných mediálně líbivých ale ve skutečnosti nic neřešících postihů od rádoby důležitých státních institucí. Takže místo toho, aby sportovní kluby, které o co největší přízeň veřejnosti a co nejvyšší diváckou návštěvnost mají mít zájem především, měly prostor zavést účinná řešení, jak sportovní události zbavit násilností a dodat jim úroveň atraktivní pro širokou veřejnost, tak se řeší jen to, kolik těžkooděnců bude v pohotovosti, které ulice budou pro jistotu uzavřené a následně se vyčíslují náklady na tato vždy jednorázová opatření a vzniklé škody.

Není se proto vůbec co divit, že s tím, co je běžné při fotbalových a někdy i při hokejových zápasech, se stále více setkáváme i mimo stadiony. Jaký je rozdíl mezi agresivními účastníky sportovního utkání, kteří prakticky beztrestně ohrožují a omezují všechny ostatní a mezi agresivní skupinou teenagerů, která v metru zaútočí buď na jinou skupinu teenagerů, nebo v horším případě na důchodce? O různých jiných bezdůvodných útocích ani nemluvě. Není v tom žádný rozdíl. Jaký je rozdíl mezi skandováním nenávistných, agresivních pokřiků na stadionu a mezi nadáváním, stěžováním si na všechno a kritizováním všeho kolem sebe? Vlastně taky žádný. Viděno touto optikou si výše zmíněný „prý bavič“ Jan Kraus vlastně může s těmi skandujícími podat ruku.

Je přitom hodně zvláštní, že jinde v Evropě nebo v USA až na výjimky nic takového běžné není. Kdo někdy kouká na videa z NBA, NHL, MLB nebo NFL, tak dobře ví, jaká atmosféra tam při zápasech obecně panuje. 

 

 

Samozřejmě, že i tam dochází k potyčkám mezi diváky. Vždy jde ale o jednotlivce, nikdy ne o celé tribuny a vždy jsou incidenty vyřešené během pár minut. Neexistuje, aby nějaká šarvátka omezovala více lidí, natož průběh samotného utkání. Místo rvaček tam totiž všechny zajímá sportovní zábava, zážitky, suvenýry, kvůli čemuž tam přišli. 

 

Gesta s posláním

O rozdílech ve sportovně-společenské kultuře u nás a v zahraničí hodně vypovídají právě videa z různých situací a jejich okolnosti. 

Nebylo by fér tvrdit, že u nás komunikace mezi sportovními týmy potažmo jednotlivými hráči a fanoušky neexistuje. Může však být mnohem zajímavější, mnohem intenzivnější, především mnohem smysluplnější než jen společná děkovačka na konci zápasů nebo, v lepším případě, než vystát frontu na podpis a společnou fotku se sportovcem při autogramiádě. Jistě i u nás jsou populární hráči (a není to jen Jarda Jágr) kteří svou pozici vnímají a využívají hlouběji než jen jako atraktivní práci. Ale ta všeobecná komplexnost propojení sportovního dění s běžným společenským životem je u nás hodně slabá a je to velká škoda. Protože od toho se pak může odvíjet všechno ostatní. 

Od zábavy a radosti z jedinečných okamžiků, přes motivaci a snahu být taky úspěšný, až k dosahování konkrétních úspěchů v jakékoli sféře lidského konání, samozřejmě včetně nezbytné morálky a odpovědnosti za své jednání.

Kéž co nejvíc českých sportovních klubů a jejich hráčů pochopí, že různá pozitivní gesta směrem k fanouškům můžou znamenat mnohem víc, než jen další prodanou vstupenku na další zapas. Kéž pochopí, že to, co se o nich říká záleží jen a pouze na tom, co se děje na jejich stadionech a na tom, jak jsou fanoušci se svým oblíbeným klubem spokojeni. 

Tato různá videa přece mluví za vše.

Aspoň o těch svátcích neprcejte regály v supermarketech a radši vezměte rodinu na výlet

Lidé už neumí žít normálně. Místo toho, aby dny volna co nejvíc využívali pro rodinné výlety do přírody nebo na návštěvy příbuzných, tak radši tráví čas v nákupních centrech. Místo toho, aby aspoň o svátcích (když v týdnu nemají čas) vzali děti na výlet třeba na zámek, do Zoo nebo na nějakou zábavnou akci, tak radši v supermarketech prcají regály. Výsledkem toho je, že lidé se v dnešní uspěchané době už vůbec neumí zastavit a odreagovat jinak než nakupováním. 

Takhle nějak, včetně toho „prcání regálů v supermarketech“, v internetové diskusi argumentovali diskutující, kteří chválili snahu senátorů regulovat provoz soukromých podniků omezováním jejich provozní doby.

V té diskusi zdůrazňovali dva hlavní argumenty. Za 1.: „Lidi už ve svém volnu neznají nic jiného než prcat regály“. Za 2.: „Zaměstnanci supermarketů taky chtějí mít o svátcích volno a být radši s rodinou než celý den trčet v práci.“

Nejdřív k bodu 1.

Pokaždé, když čtu takové názory, tak si říkám, jak v naší zemi může vůbec fungovat nějaký turistický ruch, když jsou všichni věčně zalezlí v nákupácích. Kdo teda tvoří tu obrovskou návštěvnost různých turistických, kulturních a zábavních atrakcí, když to vypadá, že jediné místo, kam lidi rádi chodí, jsou supermarkety? Kdo se teda věnuje různým populárním a časově náročným aktivitám, jako je sport a nejrůznější druhy umění, kdo teda provozuje všechny možné volnočasové zájmy, když jsme národ posedlý supermarkety?

Víte, kolik lidí navštívilo v roce 2013 deset nejnavštěvovanějších hradů, zámků a zřícenin? Skoro dva miliony. Víte, kolik lidí ročně navštěvuje čtyři nejnavštěvovanější zoologické zahrady v ČR? Zhruba dva a půl milionu. Víte, kolik lidí každý rok navštíví aquaparky v Čestlicích a v Liberci? Necelý milion a půl. K tomu můžeme přičíst další statisíce lidí, kteří celoročně jezdí jen tak na různé výlety do přírody, za kulturou, za sportem, na různé zajímavé akce atd. 

Tvrzení, že Češi jsou národ supermarketů, je jednoduše lež. Ti, kdo tuhle lež šíří, možná vycházejí z informace, že je u nás v porovnání s ostatními státy střední Evropy nejvíc metrů čtverečních prodejních ploch na počet obyvatel. Konkrétně na každých tisíc obyvatel 320m² prodejních ploch. Jenže už nikdo nezmiňuje, že nákupní centra mnohde zejí prázdnotou, což je mimochodem jeden z důvodů, proč se relativně často střídají obchody v nich – nejsou zákaznici, nejsou kšefty.

Přesto nám politici (především socialističtí senátoři) a média velmi ochotně podsouvají lži o tom, že prakticky žijeme v obchoďácích. A část veřejnosti to slepě přijímá a dokonce vítá jejich nápady, jak tuhle údajnou, ve skutečnosti neexistující českou posedlost nákupními centry změnit

Prý je správné, aby stát supermarketům zakázal mít o svátcích otevřeno. Neděje se tam přitom nic nelegálního ani nemorálního. Nejde o žádný druh vynucovaného prodeje typu „šmejdi“. Přesto podle politiků v některých případech není vhodné, aby bylo otevřeno. Chápete to, jo? Prý je správné, aby populistickým způsobem vybrané skupině obchodů (má se to týkat jen těch s plochou nad 200m²) bylo zakázáno ve vybrané dny (o svátcích) provozovat svou činnost. 

V podstatě ve stylu:  

„Vaše prodejna je příliš velká, hrozí, že by tady občané trávili moc času, takže v uvedené dny nesmíte mít otevřeno“ 

Ptám se, co to je, když ne sociální inženýrství a další snaha regulovat běžný, přirozený život? 

Prý jen tak lze lidi přimět, aby čas trávili nějak jinak než v obchodech. Jistě, má to svou logiku – když bude v obchodech zavřeno, tak nikdo nakupovat chodit nebude. Jaký to má ale smysl? A hlavně - co je politikům do toho, jak kdo tráví svůj čas a kdy jakým stylem nakupuje? Naprosto nic. 

Jestli by se měl politik v souvislosti se supermarkety o něco starat, tak jedině o to, aby prostřednictvím Policie zajistil v okolí supermarketů bezpečnost, aby tam občany neohrožovali zloději. Případně by se měl postarat o zajištění dostatečné infrastruktury, aby lidé měli, jak se k supermarketům dostat. V žádném případě ale nemá politik zasahovat do rozhodování podniků o tom, kdy zákazníkům smí poskytovat své služby.

 

Položte sami sobě otázku: Kdy obvykle chodíte nakupovat? Jednoduše, když potřebujete. Když se vám to z časových, organizačních i logistických důvodů hodí a samozřejmě, když na to máte zrovna náladu. Podle toho, co potřebujete/chcete nakoupit si taky vyberete konkrétní obchod. Na menší nákup skočíte třeba jen do večerky, když jedete večer z práce. Na větší nákup zajedete, když nepospícháte, když na to máte čas. A to bývá kdy? Když máte volno. A je přece naprosto logické, že když už v tom obchodě jste, že se ze zvědavosti třeba podíváte i na další zboží. Sice ho třeba nepotřebujete a nechcete, ale přirozeně vás zajímá, co má obchod v nabídce. Váš celkově strávený čas v obchodě se tímto pouhým okukováním sice uměle prodlouží, ale – opět – co je komu do toho? Je to jen a jen vaše věc. A vám to nevadí, protože nikam nepospícháte. Jediní, komu to z nějakého prapodivného důvodu vadí, jsou politici, někteří novináři a paradoxně někteří zaměstnanci obchodů. Zazlívají vám, že mrháte čas bezmyšlenkovitým „prcáním regálů“, místo toho, abyste vzali rodinu a šli někam ven.

Je velmi zvláštní, že pouze na základě jedné konkrétní situace jsou schopni si okamžitě udělat názor na celý váš životní styl. Asi stylem „je v supermarketu dneska, tak je snad jasný, že do supermarketu leze pokaždé, když má volno.“

To je ale blbost, co?

Vážení sociální inženýři, vážení pachatelé dobra, máte-li nějakou svou představu o správném stylu života, fajn. Mějte ji, žijte tak. Ostatním ji můžete nabídnout, nikoliv však vnucovat. Neříkejte lidem, co kdy smí a nesmí dělat. Pochopte konečně, že jediný faktor, který má zásadní vliv na to, jak lidé využijí svůj (volný) čas, je (kromě momentální nálady, zdravotních, logistických a finančních možností atd.) pouze a jen aktuální počasí.

A teď k bodu 2.

Zakázat supermarketům provoz ve státní svátky je správný krok prý proto, že je to jediný způsob, jak jejich zaměstnancům zajistit v tyto dny volno. Jinak musí trčet v práci, místo toho, aby trávili sváteční den třeba se svou rodinou nebo jakkoli jinak podle svých představ. V žádném případě však jistě ne nakupováním.

Pokud ten senátní návrh opravdu projde, nastane takový absurdně paradoxní stav. Někteří z těch, kdo v supermarketech pracují, si stěžují na přesčasy, na práci o státních svátcích a na různé další nepříjemnosti. Přesto, že si práci v supermarketu i se všemi právy a povinnostmi sami dobrovolně vybrali, jsou nespokojeni tak moc, že si vydobyli a vítají státní zásah do provozu podniku, jehož případným výsledkem bude, že do práce nebudou muset. A pak jsou tu jiní lidé, kteří práci nemají, hledají, ale kvůli mizerné situaci na trhu práce nemůžou žádnou sehnat a klidně by pracovali nejen o svátcích, ale třeba i v noci, prostě jak by bylo potřeba, aby si vydělali. Jenže mají smůlu. Supermarket víc zaměstnanců nepotřebuje, kvůli vysokým nákladům na každou pozici by je ani neuživil. Výsledek tohoto stavu bude, že ten, kdo práci má, ale nelíbí se mu styl zaměstnavatele, pracovat nemusí a ten, kdo práci nemá a styl zaměstnavatele by akceptoval, pracovat nemůže, protože to stát možná zakáže.

Nevím, jaký je poměr mezi počtem pracovních oborů/pozic, profesí, ve kterých se pracuje pouze od pondělí do pátku a těch, ve kterých se pracuje prostě tak, jak je potřeba nebo jak vycházejí směny a na víkendy nebo svátky se nehraje. Zcela jistě jich je spousta. A nikdy jsem nezaznamenal, že by si někdo z těch, kteří v časově náročných oborech pracují, nějak zvlášť stěžovali. Natož, že by z toho někdo udělal politické téma.

Milí zaměstnanci supermarketů, nechápejte to prosím špatně. Vůbec vám nechci křivdit. Jsem si jist, že osmi nebo dvanácti hodinové směny na prodejně jsou vyčerpávající a asi ne zrovna zábavné. Jenže, ať si to přiznáte nebo ne, takových zaměstnání je spousta

A tak se ptám. Proč si vydupávat nějaké privilegium prostřednictvím státní regulace pro jeden konkrétní obor? Proč na to nejít opačně a raději politiky tlačit k tomu, ať co nejvíc zjednoduší zaměstnávání, ať sníží povinné odvody a tím sníží celkové náklady na každou pracovní pozici. Zkrátka ať dělají vše proto, aby trh práce byl svobodnější, pružnější, aby zaměstnavatelé měli důvod a zájem otevírat nové pracovní pozice a i díky tomu třeba spousta z vás získá zajímavější práci než tu otravnou v supermarketu. Nebylo by to mnohem praktičtější a užitečnější než kvůli vlastní nespokojenosti v práci chválit snahy omezovat životy ostatních?