Než je člověku osmnáct, většinou se řídí výchovnými pravidly
a instrukcemi svých rodičů, případně zákonných zástupců a školy. Ze všeho nejvíc
se těší na to, až bude konečně úředně dospělý, svéprávný a bude moct žít podle
svého. Jaké je to ale nemilé překvapení, když záhy zjistí, že ve skutečnosti je
to úplně jinak.
Zjistí, jak moc o jeho životě nerozhoduje ani on, ani jeho
rodiče, ale úředníci, politici, vláda. Velký paradox je, že když odmítne poslouchat
úředníky a politiky (oni tomu říkají, když odmítne poslouchat zákon), hrozí mu nesrovnatelně
větší tresty, než když odmítal poslouchat rodiče, kteří mu přitom dali život, lásku,
výchovu, rodinné zázemí, životní možnosti. Tedy všechno, co do života může
potřebovat a co stát, i kdyby se paní Marksová občankou Norska stala, nikdy poskytnout
nemůže.
„Co si člověk neudělá sám, to nemá“
Tohle notoricky známé, i ve statusech na Facebooku se často
objevující pořekadlo si sem tam řekne každý. Všichni moc dobře víme, že ať se
potýkáme s jakýmkoliv problémem, v konečném důsledku všeho se vždycky
musíme spolehnout především sami na sebe, v lepším případě na podporu svých
bližních. Přesto, že to všichni víme, překvapivě často na to zapomínáme.
Místo důvěry především v sebe sama a své blízké jsme
nepoučitelní a stále (i přes opakovaně špatné zkušenosti) se raději spoléháme
na činnost orgánů státní správy. Raději zas a znovu podléháme lacinému vábení a
výzvám k podpoře a k důvěře někoho/něčeho, kdo/co nám různými líbivými
hesly slibuje, že se o nás postará dobře nebo aspoň lépe než jeho předchůdci.
Jak něco takového může někdo tvrdit, když nás vůbec nezná, vůbec nic o nás neví
a s naším každodenním žitím nemá vůbec nic společného, neřešíme. Jsme
vděční i jen za ta prázdná slova. A přesto, že velmi dobře víme, že nic jako
zájem státu o občana ve skutečnosti neexistuje, zas a znovu tomu až směšně
lacinému vábení neuvěřitelně snadno podléháme. Zas a znovu děláme tu stále
stejnou chybu a necháváme naše každodenní žití kontrolovat a rozhodovat o něm
někoho jiného než jsme my sami. Jako bychom byli nesvéprávní.
„Starejte se o sebe a mě nechte laskavě na pokoji.“
Nikdo z nás nemá rád, když se nám někdo jiný plete do
života. Když někdo jiný kritizuje, moralizuje, zpochybňuje a neuznává naše
žití. Bráníme se, když nás někdo (ať náš známý nebo cizí) kárá, když před námi někdo
chytračí, když se nás někdo snaží omezovat a vnucovat nám své představy o tom,
jak žít nemáme a jak máme žít správně, tedy po jejich. Na běžné společenské
každodenní úrovni si žádné takové ataky na naše vlastní žití od nikoho líbit
nenecháváme. Když nás ale mnohem nebezpečnějším způsobem – novými zákony a s nimi
souvisejícími tresty za jejich porušování - atakují lidé zvolení do politických
funkcí, z prazvláštních důvodů jejich záměry prostřednictvím těch zákonů
řídit, regulovat a kontrolovat naše životy mnozí z nás tolerují nebo je
dokonce považují za správné. Ať už nevědomě nebo možná vědomě (tím hůř) takovým
souhlasem dávají lidé najevo požadavek, aby politici tyto regulační a kontrolní
zásahy do našich životů stupňovali. Aby nás zároveň trestali, když si dovolíme
tyto jimi vyrobené zákony porušit. Jakoby fakt platilo, že politik (a jeho
poradci) ví lépe co má jedinec dělat se svým životem než jedinec sám. Přitom
snad neexistuje zákonný zákaz, regulace nebo omezení, které by někdy neporušili
i sami politici (o jejich poradcích ani nemluvě).
Proč v případě politiků a úředníků na ty dvě notoricky
známé věty „Co je vám do toho, jak já (moje rodina) žijeme? Starejte se radši o
sebe!“ tak rádi zapomínáme a ten politický diktát, co smíme a co ne, či spíše,
co povinně musíme a co naopak musí být zakázáno, si necháváme líbit? Nezbývá
než zopakovat: Jako bychom byli nesvéprávní.
Politici nejsou naši rodiče
Je velký paradox, že jakmile je někdo veřejností – zletilými
svéprávnými občany - zvolen do politické funkce, zpravidla ho ovládne
opatrovnický syndrom. Najednou má pocit, že jeho úkolem je tu samou svéprávnou
společnost, které za své zvolení vděčí, začít usměrňovat, umravňovat, převychovávat.
Jako by najednou byl víc než ti voliči, víc než jejich rodiče, díky kterým
zvolený politik další hlas ve volbách získal.
Opak je ale přece pravdou. Do našeho žití nemá mít právo
zasahovat nikdo jiný než my sami a lidé, kterým to sami osobně dovolíme. Proč to
tedy dovolujeme cizím lidem, kteří s námi nemají naprosto nic společného?
A to je ten úplně největší paradox. Zatímco s rodiči/učiteli
jsme se kvůli zákazům a nařízeným povinnostem klidně dohadovali a tresty za
jejich porušování jsme odmítali, nechápali a snažili se je obcházet, od
politiků z nějakého záhadného důvodu zákazy a povinnosti naopak vyžadujeme,
vítáme je a voláme po co nejtvrdších trestech za jejich porušování.
Jsme nepoučitelní a pořád znovu a znovu dáváme neomezený prostor
rozhodovat o našem žití někomu jinému, než jsme my sami. Přestaňme s tím. Dejme konečně šanci sami sobě.
