Znáte universální manuál na správné dětství?

Dnešní doba je divná. Dnešní děti a teenageři si vůbec neumí užívat dětství, vůbec si neumí hrát, tak jak jsme si hrávali my. Vysedávají u počítačů, tabletů, mobil nedají z ruky. Dávno pryč jsou časy, kdy děti celé odpoledne, o víkendech celé dny pobíhaly venku, kdy je rodiče naháněli po širokém okolí, kdy děti nechtěly domu. Dnešní mládež neví, co je správné dětství.

Zhruba takhle nějak znějí kritické názory na to, jak údajně špatně tráví dnešní děti a teenageři svůj volný čas. Z některých názorů má člověk pocit, že snad dřív existoval nějaký universální manuál na ideální dětství, ve kterém byly instrukce, co má vzorový teenager ve svém volném čase dělat (vše ostatní do ideálu nepatřilo). Zároveň se zdá, jakoby dle toho manuálu dřív žili všichni bez rozdílu, především samozřejmě ti, kdo současnou mládež nejvíc kritizují. Což je naprostá hloupost číslo jedna.

Každá generace má přece jiné dětství, protože vyrůstá v jiné době, logicky tedy má jiné možnosti. Kdyby platilo, že dnešní 20+ měli stejné dětství jako 40+ a ti měli stejné dětství jako 60+, tak by nemohl existovat žádný vývoj. Což je naprostá hloupost číslo dvě.

Před časem v rozhovoru pro Český rozhlas vysvětloval pan Oliva, ředitel Ústavu pro jazyk český, průběžné proměny češtiny, například i přebírání nových výrazů z cizích jazyků, což především starší generace vnímá negativně jako prznění češtiny. Pan Oliva velmi správně uvedl, že na samotném přebírání a počešťování nových cizích výrazů není vůbec nic špatného. Naopak, je to zcela přirozené a děje se to mezi všemi aktivně používanými jazyky v přímé souvislosti se všeobecným vývojem ve společnosti. Vysvětlil zároveň, proč jsou někteří (jedná se převážně o věkové skupiny 25+) vůči (nejen jazykovým) novotám spojeným s všeobecným vývojem tolik kritičtí. 

Mladší ročníky se do současného jazykově, společensky i technologicky vyvinutého prostředí narodili, vyrůstají v něm a tudíž je pro ně zcela přirozené. Naopak mnohdy nerozumí vzpomínkám těch starších na jejich zážitky. A ti starší pro změnu berou jako správný standard pro změnu své dětství a své životní zvyky spojené s dobou jejich dospívání. Kvůli tomu mají někteří velký problém akceptovat částečně odlišný druh zájmů dnešních teenagerů. Přitom ve skutečnosti odlišností mezi generacemi zase tolik není. Rozdíly jsou spíše v samotném provedení jednotlivých obdobných zájmů.

V 90. letech byly videohry taky. Jen špatně dostupné a mnohem obyčejnější

 

I v 80. a 90. letech existovaly kapesní elektronické hry. Jen jsme je nehrávali v mobilech nebo tabletech, ale byly to tzv. „digi hry“. Snad každý z nás hrál někdy kapesní tetris, chobotnici nebo vlka, co do košíku chytal vajíčka. Tyto hry si přitom nemohl dovolit zdaleka každý. Museli jsme si je mezi sebou půjčovat, a když už se člověku do ruky taková hra dostala, tak hrál a hrál a hrál a hrál, dokud mu jí majitel zase nesebral. Kromě těchto malých digi her jsou pro devadesátky typické herní automaty, legendární Arcade automaty.   

Jestliže dnešním 25+ možná spíš 35+ vadí, kolik času tráví děti u počítačů, tak by si měli sáhnout do svědomí a vzpomenout si na herny (většinou to byly upravené maringotky) plné Arcade automatů. Jejich provozovatelé buď sólo, nebo jako součást malých poutí (kolotoče, houpačky, střelnice, autodrom) s nimi objížděli města i vesnice a jakmile se někde objevili, záleželo jen na tom, kolik kdo sehnal drobáků (házely se tam mince 2-10 Kč – dle stylu hry) a leckdo hraním strávil několik hodin v kuse. Oproti dnešku byl tedy rozdíl jen v tom, že se nehrálo doma na PC/herní konzoli, ale na placeném automatu.

Počítače? Jsou jen výkonnější, rychlejší, schopnější, hezčí…lepší

 

I my, dnešní 30+, jsme se v dětství mohli setkat s počítačem. Samozřejmě to byl úplně jiný druh počítačů, než které známe dnes. Ale svou pro někoho zábavnou, pro někoho tvůrčí (vývojářskou) funkci plnily úplně stejně. Když se k nim člověk dostal, využil každou minutu, protože to byla hodně výjimečná a hodně super zábava. 

Kdyby v 80. a v 90. letech existoval internet v použitelné podobě jako dnes, zcela jistě by někdo už tehdy vyvinul i nějaké první online hry a online sociální sítě. Jen proto, že dřív takové možnosti nebyly a teď jsou, nemají starší generace právo děti kritizovat za to, že je chtějí dle svých možností a dovedností co nejvíc využívat.

Je obrovsky komický paradox, že tyto různé debaty o skvělém dětství tehdy a prázdném dětství dnes se nejvíc odehrávají na Facebooku. V tom samém prostředí internetu, za jehož nadměrné používání jsou těmi diskutéry mladší generace tolik kritizované. Ještě větší paradox je to, že v tom samém prostředí internetu, kde je mladší generace kritizovaná za neumění žít a za neumění navazovat skutečné mezilidské vztahy, se napříč generacemi odbývají přání k narozeninám a svátkům formou vzkazů na zdech jednotlivých profilů a jako standardní forma přání k Vánocům se bere označení několika desítek lidí na obrázcích s vánoční tématikou. Nikoho nenapadne tohle kritizovat, protože je to přece jednoduší, pohodlnější, modernější než ta narozeninová či vánoční přání odnést na poštu a za odeslání dokonce zaplatit.

Nezapomínejme, že prakticky všechno, co nám v rámci technologií nějakým způsobem usnadňuje život nebo co nás jednoduše baví, máme v mnoha případech bezplatně k dispozici jen díky tomu, že někteří z nás už jako starší děti dávali místo dětství podle manuálu přednost programování a vyvíjení různých softwarových i hardwarových technologií.

Není vůbec fér dnešní (ani včerejší ani zítřejší) mládež kritizovat za to, jak žije. Nedělá nic jiného, než že využívá možnosti, které jí současnost nabízí. Úplně stejně jsme využívali všechny dostupné možnosti pro zábavu i vzdělávání my, naši rodiče, i jejich rodiče.

Umění vydělat zábavou

 

Musím se opravdu hodně usmívat názorům, že dnešní mládež neumí žít, že jen vysedává u počítačů, hraje hry a brouzdá po internetu. Vidím to úplně jinak. Za 1. není pravda, že děti neznají nic jiného než počítače – k tomu se ještě dostanu. Za 2. naopak považuju za naprosto úžasné, jaké možnosti uplatnění díky internetu mládež má a ještě úžasnější je, že je umí využívat. 

Hraní videoher není fenomén posledních pěti deseti let. Jen se o nich víc mluví v médiích, protože i svět videoher se vyvíjí (tak jako všechno ostatní). Jak už bylo zmíněno, videohry hráli už jako děti i dnešní třicátníci a možná i čtyřicátnici. Napadlo ale někoho z nich dělat si z hraní videozáznam, opatřit ho komentářem a nahrát na YouTube? Nenapadlo, že ne? Tehdy na to nebyly prostředky a dnes člověk neví, proč by to vůbec dělal. Napadlo by vás, že o taková videa může být zájem, že můžou být hodně sledovaná a že vám za to může YouTube (Google) díky výdělku z reklamy platit celkem slušené peníze? Nenapadlo, že ne? A představte si, že ty dospívající šikuly to klidně napadne a spousta z nich s tím stylem vydělává. Nemusí se otravovat na brigádách v McDonaldech, v supermarketech, nebo kdo ví kde. Dělají, co je baví a díky tomu, že umí zacházet s technikou, nepotřebují kapesné od rodičů, protože si vydělají dost peněz sami. A ten, koho nebaví hrát hry, ten se třeba pro změnu věnuje programování a vyvíjí nové programy, aplikace, doplňky atd. 

Jasně. Nepobíhá věčně venku, nežije to ideální manuálové dětství. Ale za peníze vydělané hraním her si koupí něco, co by si jinak nemohl dovolit. Třeba si zajede na dovolenou někam, kam by se jinak asi nedostal. Kromě přivýdělku se raději v rámci té hry nebo svých programátorských aktivit třeba učí cizí jazyk a zdokonaluje se ve svých různých dovednostech. 

Pohybu a aktivit je víc než dřív. Jen není v ulicích a je organizovanější

 

Další velký mýtus se týká údajného nedostatku pohybu. Jednoduše není pravda, že dnešní mládež má málo pohybu. Je to právě naopak. Existuje mnohem víc možností pohybového vyžití než dřív. Rozdíl je jen v tom, že z pouličního blbnutí se hodně aktivit (samozřejmě ne všechny) přesunulo do zájmových kroužků, tanečních skupin a sportovních klubů. Stačí se trochu zajímat a člověk je až překvapen, kolik různorodých (s méně či více kvalitním zázemím) možností, jak se smysluplně uplatnit, navíc s šancí na postup, děti a teenageři mají. Člověk je až překvapen, kolik sportovních, tanečních nebo různých dovednostních soutěží existuje a jak moc jsou navštěvované. A dle výkonů účastníků se rozhodně nedá říct, že by neznali nic jiného než videohry a Facebook.

Jistě. Bez hrajících si dětí jsou ulice poněkud prázdné. Ale copak vůbec dneska lze nechat dítě venku jen tak bez dozoru aniž by se ozval nějaký rejpal s výtkou, že je to buď nebezpečné, nebo že by se dítě místo blbnutí mělo věnovat něčemu pořádnému? Copak mají teenageři možnost pobývat jen tak venku, aniž by někdo hned nepojal podezření, že dělají něco špatného a neměl potřebu je kontrolovat případně nahlašovat? To totiž mnozí dělají velice rádi.

Tato patologická snaha o dohlížení, kontrolování, zpochybňování a usměrňování druhých je úplně primární základ mezilidských a mezigeneračních konfliktů. Z nich pak vyplývají vyumělkované (většinou naneštěstí úspěšné) pokusy usměrňovat, čili omezovat přirozený zájem jednotlivců i skupin, a vnucovat jim universální správný život zabalený do té tolik oblíbené ale individualitu tak ničivé věty „je to pro vaše dobro“.

Milí teenageři, jestli tohle čtete, kašlete na řeči o tom, že příliš koukáte na televizi, příliš často sedíte u kompu, příliš často děláte něco jiného než co byste podle jiných dělat měli. Snažte se jen o to, dát tomu, čemu se rádi věnujete, nějaký větší rozměr, ať máte možnost své dovednosti a znalosti dřív či později smysluplně zúročit. O nic jiného totiž nejde.

Kde jsou peníze, tam je bohatství a prosperita

V pondělí se v českém mediálním mainstreamu objevila zpráva o nekontrolovaném bohatnutí bohatých. Že prý pouhé jedno procento nejbohatších bude brzy vlastnit víc než všichni ostatní dohromady. A že prý to takhle přece dál nejde a že je potřeba vymyslet něco, aby bohatí už nebohatli. Kromě tradičně „lidových“ novinky.cz, které zprávu doplnily pikantní anketní otázkou, informaci o studii samozřejmě převzala i Česká televize a například, poněkud překvapivě, i echo24.cz. Dle očekávání se v různých diskusích okamžitě strhla debata o vykořisťování chudých bohatými, o tom, že by se jim ty majetky měly vzít, protože to mají beztak všechno nakradené a rozdělit mezi chudé a další zajímavé lidumilné nápady.

Velice mě zaujala zmíněná anketní otázka na novinkách. Ze čtrnácti tisíc kliknutí bylo přes osmdesát procent

pro, aby byla zavedena opatření, která by omezovala růst majetku nejbohatších lidí na světě. Zaujalo mě to především proto, že shodou okolností jsem se před časem zúčastnil jisté diskuse na podobné téma. Tehdy jsem z legrace navrhnul, že by se měl stanovit strop na maximální možný zisk a když ho dotyčný přesáhne, měl by být povinen tu část nad rámec povoleného odevzdat. (Záměrně jsem nenavrhnul zisk za jak dlouhé období, ani kam/komu by měl být odevzdán). K mému překvapení někteří návrh přijali jako reálnou variantu a argumentovali stylem že „ti zbohatlíci by to ale stejně nějak obešli“. Rychle jsem vysvětlil, že to byl ironický žert, protože je to přece naprostý nesmysl. Dostal jsem slušně vynadáno, že o takové vážné věci jako bohatí vs ostatní se nežertuje. I tak jsem to bral víceméně jako fór.

Ovšem když jsem v pondělních (19. 1. 2015) diskusích sledoval, jaký ohlas v podstatě stejná varianta o umělém omezování zisku bohatých má a že to média nastavila jako legitimní téma k debatě, už mi to vůbec legrační nepřijde. Tímto způsobem totiž často v hlavách socialistů vznikají nové nápady na další regulace a omezování vývoje trhu i jednotlivce.

Později jsem si uvědomil, jak moc jsou ty reakce postavené na hlavu a jak moc krátkozrací a pokrytečtí (to samozřejmě zdaleka nejen v tomto případě) lidi jsou.

Zmíněnou zprávu o bohatnutí bohatých vydala jistá tzv.nevládní organizace OXFAM. 

„Propast mezi velmi bohatými a zbytkem populace se rychle prohlubuje. Mezinárodní lídři by se měli pustit do osobních zájmů velkých hráčů, kteří brání spravedlivějšímu a více prosperujícímu světu,“ prohlašuje generální ředitelka Oxfam Winnie Byanyima. (zdroj: echo24.cz)

Když se člověk zamyslí nad sdělením a pointou zprávy, nutně se nabízí otázka, jak a podle čeho k tomuto závěru autoři dospěli. Vláďa Krupka z Ludwik von Mises Institutu neváhal a původní zdroj dat použitých ve zprávě vyhledal.

Ve skutečnosti se jedná o studii Global Walth Databook 2014 organizace Credit Suisse. Jak Vláďa Krupka upozorňuje, hned v úvodu studie se píše:

„Naším cílem je poskytnout nejlepší možné odhady majetků domácností z celého světa za období od roku 2000. (…) Žádná země na světě nemá zcela spolehlivé údaje o majetku občanů a v mnoha zemích takové údaje nejsou k dispozici.“

Z toho poměrně jasně vyplývá, že data studie OXFAM jsou postavena při nejlepším na velmi hrubých odhadech, spíše na spekulacích. To však nebránilo českým (ale i zahraničním) médiím, aby zprávu převzala. Na dotaz Daniela Steigerwalda proč něco takového publikuje i echo24.cz, odpověděl Dalibor Balšínek, že je to „taková zpráva nic proti ničemu“.

Když pomineme, že „zprávy nic proti ničemu“ vůbec nemají existovat, tím spíše ne na portálech typu echo24, tak tohle pomyslné mávnutí rukou je daleko závažnější než si pan Balšínek asi uvědomuje. Ve skutečnosti to vůbec není „zpráva nic proti ničemu“. Ve skutečnosti je to další zcela zbytečné a hloupé přiživení všeobecné společenské naštvanosti. Příliš mnoho lidí stále vnímá média jako zaručeně důvěryhodný zdroj ověřených informací.

Tahle společenská naštvanost je přitom učebnicová ukázka pokrytectví. Lidé se pohoršují nad nechutně rozsáhlým majetkem bohatých a volají po regulaci jejich zisků, přitom nadšeně kupují a využívají jejich produkty a pravidelně netrpělivě vyhlížejí každou novinku, kterou jejich oblíbené značky uvádějí na trh. Neváhají za ně utrácet tisíce korun. Nezapomínají se přitom rozčilovat, jak je to všechno hrozně drahé a že by ti bohatí měli ty vydělané peníze dát na charitu nebo do zdravotnictví, kde je to potřeba, protože oni už beztak mají peněz víc než dost. Jako třešnička na dortu téhle společenské naštvanosti z bohatnutí bohatých je pohoršování se nad věcmi jako poplatky u lékaře, protože kde na to jako má obyčejný člověk asi pořád brát, že jo. (Teda teď už zase ne. Teď se zase tváříme, že zdravotnictví je zdarma a peněz je v něm dostatek.)

Není vina natož chyba těch majetných, že uměli tak moc zbohatnout. Velká a hlavní otázka je, co brání nemajetným mít víc. Dostaneme se tak k pointě názvu tohoto textu. Jak ve svém textu uvádí Jan Polanecký, občan s průměrnou výplatou odvede státu ročně asi 52 % svého příjmu. Neboli přes polovinu toho, co za rok dokážete vydělat, vám sebere stát a ty peníze už zpravidla nikdy neuvidíte. Respektive uvidíte možná to, jak z těch peněz žije někdo jiný nebo jak je z nich financováno něco, s čím vy nemáte a ani nechcete mít vůbec nic společného. 

Jinými slovy rozdíl mezi více a méně majetnými vůbec není ve vykořisťování obyčejných zaměstnanců mocnými podnikateli, ale ve vykořisťování všech státem. Jen velmi těžko může mezi obyčejnými lidmi růst bohatství, když kvůli nenasytelnosti a totální neschopnosti státu fungovat hospodárně, přicházejí ročně o více než polovinu svého výdělku. Již mnohokrát se prokázalo, že tam, kde se majetným lidem nebrání vydělávat a bohatnout, tam postupně bohatnou a prosperují i ostatní, protože se obchoduje. S produkty, se službami, na různých úrovních a za různých podmínek, ale ku prospěchu všech zúčastněných.

Na závěr se hodí odpověď na otázku čím to, že stát není bohatý, přesto, že vybírá tolik peněz na daních. Jednoduše proto, že příliš plýtvá. Cizí peníze se přece vždycky utrácejí snáze než ty vlastní. Státní výdaje zpravidla nevedou k novým ziskům, k bohatství a prosperitě, ale k udržení samotného chodu státu, tudíž bez šance jejich návratnosti.