Kde jsou peníze, tam je bohatství a prosperita

V pondělí se v českém mediálním mainstreamu objevila zpráva o nekontrolovaném bohatnutí bohatých. Že prý pouhé jedno procento nejbohatších bude brzy vlastnit víc než všichni ostatní dohromady. A že prý to takhle přece dál nejde a že je potřeba vymyslet něco, aby bohatí už nebohatli. Kromě tradičně „lidových“ novinky.cz, které zprávu doplnily pikantní anketní otázkou, informaci o studii samozřejmě převzala i Česká televize a například, poněkud překvapivě, i echo24.cz. Dle očekávání se v různých diskusích okamžitě strhla debata o vykořisťování chudých bohatými, o tom, že by se jim ty majetky měly vzít, protože to mají beztak všechno nakradené a rozdělit mezi chudé a další zajímavé lidumilné nápady.

Velice mě zaujala zmíněná anketní otázka na novinkách. Ze čtrnácti tisíc kliknutí bylo přes osmdesát procent

pro, aby byla zavedena opatření, která by omezovala růst majetku nejbohatších lidí na světě. Zaujalo mě to především proto, že shodou okolností jsem se před časem zúčastnil jisté diskuse na podobné téma. Tehdy jsem z legrace navrhnul, že by se měl stanovit strop na maximální možný zisk a když ho dotyčný přesáhne, měl by být povinen tu část nad rámec povoleného odevzdat. (Záměrně jsem nenavrhnul zisk za jak dlouhé období, ani kam/komu by měl být odevzdán). K mému překvapení někteří návrh přijali jako reálnou variantu a argumentovali stylem že „ti zbohatlíci by to ale stejně nějak obešli“. Rychle jsem vysvětlil, že to byl ironický žert, protože je to přece naprostý nesmysl. Dostal jsem slušně vynadáno, že o takové vážné věci jako bohatí vs ostatní se nežertuje. I tak jsem to bral víceméně jako fór.

Ovšem když jsem v pondělních (19. 1. 2015) diskusích sledoval, jaký ohlas v podstatě stejná varianta o umělém omezování zisku bohatých má a že to média nastavila jako legitimní téma k debatě, už mi to vůbec legrační nepřijde. Tímto způsobem totiž často v hlavách socialistů vznikají nové nápady na další regulace a omezování vývoje trhu i jednotlivce.

Později jsem si uvědomil, jak moc jsou ty reakce postavené na hlavu a jak moc krátkozrací a pokrytečtí (to samozřejmě zdaleka nejen v tomto případě) lidi jsou.

Zmíněnou zprávu o bohatnutí bohatých vydala jistá tzv.nevládní organizace OXFAM. 

„Propast mezi velmi bohatými a zbytkem populace se rychle prohlubuje. Mezinárodní lídři by se měli pustit do osobních zájmů velkých hráčů, kteří brání spravedlivějšímu a více prosperujícímu světu,“ prohlašuje generální ředitelka Oxfam Winnie Byanyima. (zdroj: echo24.cz)

Když se člověk zamyslí nad sdělením a pointou zprávy, nutně se nabízí otázka, jak a podle čeho k tomuto závěru autoři dospěli. Vláďa Krupka z Ludwik von Mises Institutu neváhal a původní zdroj dat použitých ve zprávě vyhledal.

Ve skutečnosti se jedná o studii Global Walth Databook 2014 organizace Credit Suisse. Jak Vláďa Krupka upozorňuje, hned v úvodu studie se píše:

„Naším cílem je poskytnout nejlepší možné odhady majetků domácností z celého světa za období od roku 2000. (…) Žádná země na světě nemá zcela spolehlivé údaje o majetku občanů a v mnoha zemích takové údaje nejsou k dispozici.“

Z toho poměrně jasně vyplývá, že data studie OXFAM jsou postavena při nejlepším na velmi hrubých odhadech, spíše na spekulacích. To však nebránilo českým (ale i zahraničním) médiím, aby zprávu převzala. Na dotaz Daniela Steigerwalda proč něco takového publikuje i echo24.cz, odpověděl Dalibor Balšínek, že je to „taková zpráva nic proti ničemu“.

Když pomineme, že „zprávy nic proti ničemu“ vůbec nemají existovat, tím spíše ne na portálech typu echo24, tak tohle pomyslné mávnutí rukou je daleko závažnější než si pan Balšínek asi uvědomuje. Ve skutečnosti to vůbec není „zpráva nic proti ničemu“. Ve skutečnosti je to další zcela zbytečné a hloupé přiživení všeobecné společenské naštvanosti. Příliš mnoho lidí stále vnímá média jako zaručeně důvěryhodný zdroj ověřených informací.

Tahle společenská naštvanost je přitom učebnicová ukázka pokrytectví. Lidé se pohoršují nad nechutně rozsáhlým majetkem bohatých a volají po regulaci jejich zisků, přitom nadšeně kupují a využívají jejich produkty a pravidelně netrpělivě vyhlížejí každou novinku, kterou jejich oblíbené značky uvádějí na trh. Neváhají za ně utrácet tisíce korun. Nezapomínají se přitom rozčilovat, jak je to všechno hrozně drahé a že by ti bohatí měli ty vydělané peníze dát na charitu nebo do zdravotnictví, kde je to potřeba, protože oni už beztak mají peněz víc než dost. Jako třešnička na dortu téhle společenské naštvanosti z bohatnutí bohatých je pohoršování se nad věcmi jako poplatky u lékaře, protože kde na to jako má obyčejný člověk asi pořád brát, že jo. (Teda teď už zase ne. Teď se zase tváříme, že zdravotnictví je zdarma a peněz je v něm dostatek.)

Není vina natož chyba těch majetných, že uměli tak moc zbohatnout. Velká a hlavní otázka je, co brání nemajetným mít víc. Dostaneme se tak k pointě názvu tohoto textu. Jak ve svém textu uvádí Jan Polanecký, občan s průměrnou výplatou odvede státu ročně asi 52 % svého příjmu. Neboli přes polovinu toho, co za rok dokážete vydělat, vám sebere stát a ty peníze už zpravidla nikdy neuvidíte. Respektive uvidíte možná to, jak z těch peněz žije někdo jiný nebo jak je z nich financováno něco, s čím vy nemáte a ani nechcete mít vůbec nic společného. 

Jinými slovy rozdíl mezi více a méně majetnými vůbec není ve vykořisťování obyčejných zaměstnanců mocnými podnikateli, ale ve vykořisťování všech státem. Jen velmi těžko může mezi obyčejnými lidmi růst bohatství, když kvůli nenasytelnosti a totální neschopnosti státu fungovat hospodárně, přicházejí ročně o více než polovinu svého výdělku. Již mnohokrát se prokázalo, že tam, kde se majetným lidem nebrání vydělávat a bohatnout, tam postupně bohatnou a prosperují i ostatní, protože se obchoduje. S produkty, se službami, na různých úrovních a za různých podmínek, ale ku prospěchu všech zúčastněných.

Na závěr se hodí odpověď na otázku čím to, že stát není bohatý, přesto, že vybírá tolik peněz na daních. Jednoduše proto, že příliš plýtvá. Cizí peníze se přece vždycky utrácejí snáze než ty vlastní. Státní výdaje zpravidla nevedou k novým ziskům, k bohatství a prosperitě, ale k udržení samotného chodu státu, tudíž bez šance jejich návratnosti.