Střípky svobody

S každým dalším zákazem, příkazem a regulací, které politicko-úřednická reprezentace vyrábí, mizí ze společnosti další kus zodpovědnosti.

S každým dalším centralistickým omezením, s každou další celoplošnou povinností, kterou ministerstva nebo úřady vyrobí, mizí ze společnosti kreativita, suverenita a jedinečnost.

Čím více do běžného života lidí politicko-úřednická reprezentace zasahuje, tím méně je jednotlivec a tím pádem celá společnost soběstačná, tím méně si uvědomuje, jak velmi málo je celá státní správa ve skutečnosti potřeba.

U toho návrhu na omezení svobody fotografování je nejlépe vidět, jak moc vnímají lidé svobodu jen v rámci svého vlastního světa. Omezování svobody ostatních berou jako správné, mnohdy je i radostně vítají. Jakmile ale přijde řeč na jejich svobody, navíc ty zcela běžné, rozčilují se, co si to kdo dovoluje, jim nějakou běžnou zálibu zakazovat

Ne že by mě to překvapovalo, ale tím spíš je složité najít způsob, jak společnosti vysvětlit, že když jedna část lidí bude pro omezení svobody jiné části lidí, dříve či později přijde chvíle, kdy i ta první část lidí bude na svobodě nějak omezena.

Obávám se, že je potřeba svobodu plošně ještě víc omezit, aby lid plošně prozřel a pochopil, že centrální regulací společnosti cesta k lepším zítřkům opravdu nevede.

 

Vyznění téhle ankety je ohromné. 

Všimněte si, jak je to formulováno.
"Ne já, tedy ten, kdo jsem pro majetková přiznání, ale oni musí. Ti druzí lidé musí. Ti, na které si rádi spolu s médii ukazujeme, musí."

A pak se někomu změní životní situace, podaří se mu zbohatnout a najednou se bude tomu, s čím před tím tak rád souhlasil, bránit.

"Proč bych vám měl říkat, jak jsem si dokázal vydělat. Na vaše fízlácké choutky nejsem zvědavý. Hledejte vrahy a násilníky a pracující lidi, kteří nikomu neubližují, nechte být."

A opět jsme u toho subjektivního krátkozrakého vnímání okolností, o kterém jsem psal v předchozím statusu.

Hlavní rozdíl mezi legálním (dovoleným) a nelegálním (zakázaným) obchodem je:
Legální (viditelný) = placení daní a další odvody státu
Nelegální (skrytý) = z veřejných peněz (tedy z těch daní) placení nejrůznějších vyšetřovacích týmů na odhalování zakázané činnosti a neplacení daní (protože nelegální neznamená neexistující).

Čili stát (vláda, úřady) jde v určování co je legální a co nelegální proti svým vlastním zájmům. (Taková nenápadná velezrada, napadá mě.)

Paradoxem je, že mnoho těch zakázaných činností by po jejich legalizaci generovalo i na daních mnohonásobně víc peněz než kolik stojí jejich vyšetřování, které přitom žádné zisky nevytváří.

(Řeč je samozřejmě výhradně o dobrovolném obchodu, nikoliv o různých formách otrokářství.)

To trpké uvědomění, že:
"V ČR neexistuje vlastnictví nemovitosti, protože osoba označená v katastru jako vlastník nemůže nemovitost užívat dle svobodné vůle, ale jen tak, jak jí to nabuzeruje stát v územním plánu a užívání stavby. Takže v skutečnosti veškeré stavby a pozemky vlastní stát a vlastník je ve skutečnosti jen uživatel či spíše nájemce, když platí nájem formou daně z nemovitosti. A taky dojná kráva, která jen solí peníze na příživníky typu Babiš." - Petr Březina

K tomu se hodí ještě:
"Daň z převodu nemovitosti, daň z auta, daň z elektřiny, daň z TV...
Kurva, nějak je okrást musíme, ty pitomce. A kdo se okrást nenechá, toho nazveme zlodějem a zavřeme ho a sebereme mu majetek.
K tomu nám dopomáhej Babiš.
Zn. Bude lip" - Jiří Hemerle

Vnímáte ten zásadní rozdíl mezi:
"Co s tím stát udělá, jak tomu zabrání?" a "co s tím lze dělat, jak si s tím poradit?"
Přesně o tom to všechno je. Od A až po Z.

Na Fandovi rád koukám na Auction Hunters. Dva týpci jezdí po USA, vyhledávají dražby skladů plných opuštěných věcí a spoléhají, že v nich najdou něco, co má hodnotu k prodeji.
Co mě na tom mimo jiné v porovnání třeba s přeregulovaným trhem u nás opravdu fascinuje je, že jak samotné aukce, tak následný prodej jednotlivých věcí probíhá pouze za hotovost, víceméně bez nějakých dokladů a samozřejmě bez daní.

Prostě koupíš něco za pár set dolarů, podaří se ti to prodat někdy i za pěkných pár tisíc a celý zisk je tvůj, finančák, natož nějaká Kobra nemá nárok.

Co mě na tom fascinuje pro změnu v porovnání s represí v ozbrojování u nás je, že v těch skladech pánové Alan a Ton mnohdy nacházejí nejrůznější zbraně. Historické i současné, většinou funkční a většinou bez jakýchkoliv dokladů. Ani je přitom nenapadne jít je odevzdat na policii. Naopak. Vyhledají někoho, kdo se zbraním věnuje a jednoduše mu svůj nález za pěkné peníze prodají. Opět bez dokladu, bez potvrzení, prostě z ruky do ruky.

Pokaždé, když na Fandovi Auction Hunters skončí, řeknu si:
OK, mají se tam přeci jen ještě dobře. A teď šup zpátky do té naší plesnivé babišovo-sobotskovské reality.

V debatách o svobodě individuální a o svobodně v podnikání sleduju několik zajímavých poznatků:

1. lidé hrozně rádi zaměňují svobodu s anarchií nebo i s bezprávím
2 lidé si hrozně rádi vyhrazují právo/nárok na něco, na co přitom žádný nárok neexistuje
3. lidé hrozně rádi vyžadují, aby se služby poskytované soukromým sektorem přizpůsobovaly jejich požadavkům. Je však zajímavé, že služby poskytované veřejným sektorem (tedy státem) všichni tolerují jako nutné zlo, přitom za ně platí mnoho násobě víc, navíc z donucení.
4. lidé rádi argumentují tím, že když se pro nějakou změnu - třeba udělat z kuřácké restaurace nekuřáckou - rozhodl jeden konkrétní podnik a vyšlo mu to, že přece není problém, aby to samé udělaly všechny ostatní podniky. Aneb hlavně být stejný, hlavně nebýt odlišný.
5. lidé rádi argumentují tím, že když to tak je všude, proč by to nemohlo být i u nás
6. lidé argumentují všelijak. Ze všech takových debat ale vždycky vyplývá, že lidé se svobody bojí, protože jí zaměňují s bezprávím viz bod 1.

Souhrn:
Hlavním úkolem při prosazování svobody tak asi nemá být kladení důrazu na pohodu volnosti, ale na to, že svobodná společnost nerovná se společnost bez práva. Aby člověk měl zájem o větší svobodu, musí mít zároveň jistotu, že i svobodná společnost si dokáže poradit s násilníky, zloději a podvodníky. Byť to mnohým z nás může připadat jako banální samozřejmost, zdaleka ne každý to evidentně vnímá bez bližšího vysvětlení stejně.

"Kdybych byla provozovatelka restaurace, tak si asi dneska rozbiju hlavu. V jeden den vláda schválila zákaz kouření i registrační pokladny.

Cigaretový dým mi hrozně vadí, preferuju nekuřácké restaurace, ale tady se přesně potvrzuje ta jednoduchost lidí. Já si přeju, aby se tam nekouřilo.

Ok, ale to je jen pocit, něco se mi nelíbí nebo líbí, byl bych radši, kdyby to či ono - ale nařídit to lidem, kteří si vybudovali vlastní byznys? Co je komu do toho? Přijde mi to k pláči, kolik lidí si myslí, že je snad v jejich rukou rozhodovat o podniku, který poskytuje nějaké služby a já je můžu nebo nemusím využít, jak má dělat svůj byznys.

Pozor, hrůzné zjištění: Nemáte právo na službu, kterou nabízí někdo jiný, můžete ji pouze využít. Poskytování služeb existuje zejména proto, aby provozovateli generovali zisk. Automaticky se snaží uspokojovat potřeby zákazníků, aby byl zisk co největší a podnik si oblíbili, vraceli se. Čím více je regulací, zákazů a příkazů, tím více se tento automatický a logický postup narušuje.

Hrozně bych ocenila, kdyby se lidé dokázali přenést přes osobní pohnutky a přes fňukání: ...ale mně se to nelííííbíí, (mně se taky nelíbí tvoje sandále Franto, jsou hnusný a dělá se mi z nich fyzicky nevolno, ale nevynucuju si jejich nenošení zákonem, protože nejsem kráva!) a podívali se na věc jako celek, do důsledků. Ale to bych chtěla asi moc."

- Johanna Kovaczicz

Filipovi zazvonil telefon. Kouknul na displej, volá Slávek.
"Ahoj Slávku. Jaký byl víkend?"

"Ahoj Filipe. Ale jo. Sice aktivní, ale pěkný. Co děláš k večeru? Nezajdeme pivo?"

"Jasně, rád," reaguje Filip. "V práci končím v 18:30. Tak třeba v 19 Na růžku?"

"Chceš jít zase Na růžek? Myslel jsem, že ti vadí, že se tam kouří...," diví se Slávek.

"No ano, to mi vadí. Tobě to nevadí?"

"No vadí. Už minule jsme se přece shodli, že nám to vadí a že tam už chodit nebudeme. Proto se divím, že tam chceš jít zase...," vysvětluje Slávek.

"To je pravda. Stejně nechápu, že to ostatním nevadí, vysedávat v zakouřený hospodě...," podivuje se Filip.

"A není to jejich věc? Ať si vysedávají, kde chtějí, ne? My tam chodit nemusíme... Půjdeme teda jinam? Třeba ke Zvonu? Tam se nekouří..."

"Tak asi jo. Ale s tím kouřením v hospodách se něco musí dělat. Nebaví mě pokaždý řešit, jestli se někde kouří nebo ne!," rozčiluje se Filip do telefonu.

"Hele, kámo, co blázníš? Pamatuju si, jak jsme parkrát zašli do té rodinné restaurace a tam ti hrozně vadilo, že tam všude pobíhaly děti... A vyřešili jsme to tak, že jsme našli tu jinou hospodu. Škoda, že jí pak zavřeli...," zavzpomínal Slávek.

"No! A to mi řekni, proč to Na růžku nemůže být stejný, jako to bylo tam, co to pak zavřeli?!"

"Tak asi to patří někomu jinému, má jinou představu o svým podniku. Proč ale pořád, prosím tě, řešíš Růžek?"

"Protože se tam kouří a kvůli tomu tam nejdeme!"

"Tak zajdeme jinam...vždyť těch hospod tady je..."

"Chtěl bych mít nějakou stálou oblíbenou hospodu, kam budu chodit rád a bude to v pohodě..."

"To asi bude nejlepší si takovou hospodu otevřít, ne? Ať nemusíš zdlouhavě hledat, kde se ti bude líbit..."

"Otevřít si vlastní hospodu? Zbláznil ses? Kde bych na to vzal? A tolik starostí s tím, samý kontroly, samý omezení...já chci jen hospodu, kde se nebude kouřit...Něco by se s tím fakt mělo dělat!"

"Teď ti nerozumím. Vlastní hospodu nechceš, že je s tím moc starostí, ale jiným hospodám chceš diktovat, jaké mají být?"

"Jistě. Jsem snad jejich zákazník, ne? Měly by vycházet vstříc svých zákazníkům."

"A co ti zákazníci, co chtějí kouřit a chtějí chodit do hospody, kde se kouří?"

"To by chtít neměli. S tím se taky něco musí udělat...," přemýšlí nahlas Filip.

"Jo, ono je dnes úterý...," skočil mu do řeči Slávek. "Teď jsem si uvědomil, já dneska vlastně nemůžu. Musím po práci ještě něco vyřídit. Tak sorry, zavoláme si později a domluvíme se na jindy."

Slávek ukončil hovor a raději zavolal Markovi.

Co vlastně znamená termín "rozkradená země"?
Něco rozkrást chápu (podobně jako něco ukrást) tak, že si někdo přivlastní něco, čehož je vlastníkem někdo jiný. A když je něco rozkradeno, tak se to zpravidla už nenachází na svém původním místě. Případně si užívání toho něčeho silou vynucuje někdo jiný.
Přitom jediný, kdo si tady kdy něco silou vynucoval, vždycky byl - a dodnes je - stát.
Tudíž, jelikož žijeme, kupodivu i přes ten navrátivší se socialismus, v relativně fungující zemi se spoustou úspěšných lidí, společností a firem, opravdu nerozumím významu termínu "rozkradená země".
Zeman měl "spálenou zemi", Havel zas "blbou náladu", o "rozkradené zemi" hodně rád mluví Babiš.
Ale za celých těch 25 let jsme odtud neutekli, nevymřeli, nezdivočeli. 
Je to jen další laciný (ale funkční) populistický nástroj na získávání bodů.

Přijde doba, kdy kancelář Veřejného ochránce práv bude pořádat antidiskriminační kurzy. Později přijde doba, kdy takové kurzy budou povinné. Ještě později přijde doba, kdy takové kurzy budou součástí stáních závěrečných zkoušek/maturity.

Tak jo, náročný víkend věnovaný suverenitě a nedotknutelnosti rodiny je u konce. Nikoliv však boj za suverenitu a nedotknutelnost rodiny. Ten v intenzivním tempu pokračuje - a pokračovat musí, jinak bychom ho rychle prohráli.

Před chvílí jsem na Facebooku zaregistroval komentář "Kdepak jsou takoví ti různí Kocábové, Stehlíkové, Pajerové, Jacquesové, Šabatové, Uhlové, Dienstbierové a jiní ochránci lidských práv?"

A uvědomil jsem si, v jak mrazivě děsivém stavu se naše společnost nachází.

Ti, kterých jsou plná média pokaždé, když policie zasahuje někde, kde někdo obsadil nemovitost, jejímž není majitelem, nebo když se někde konají demonstrace jako reakce na předchozí incident s nějakou problémovou skupinou občanů nebo když někdo odmítá dodržovat některý bod školou stanoveného školního řádu, ti všichni jakoby tento víkend neexistovali.

Jakoby ochrana rodiny nepatřila mezi klíčové položky v otázce lidských práv. Jakoby odebírání dětí nevinným - NEVINNÝM - rodičům nebyl čin proti rodině, proti lidskosti, proti primárnímu zájmu státu. Jakoby základem státu najednou nebyla rodina.

Přemýšlím, kam jsme se to vlastně dostali, když obyčejní lidé za práva svých spoluobčanů bojují nesrovnatelně důrazněji než všichni ti mediálně profláklí pseudoochránci lidských práv a vrcholná politická reprezentace dohromady.

Přemýšlím, co nás v budoucnu čeká, když i teď, když jsou zrůdné praktiky Barnevernu prokazatelně zločinné, přesto mnohými nadále obhajované a uplatňované.

Přemýšlím, jak se marxovskému znárodňování dětí účinně bránit.

Jediné, co mě napadá, je pořád to samé:
V maximální možné míře omezit vliv a moc politiků a úředníků na život občanů, rodin a výchovy dětí. Jen tak se lze účinně bránit těm, kteří tvrdí, že stát je víc než rodina. Není. Rodina je nejvíc.

Příběhy norským barnevernem (ale už i českým OSPOD - Orgán sociálně-právní ochrany dětí) poškozených rodin jsou často tak absurdní, že je hodně těžké uvěřit, že něco takového v dnešní moderní Evropě je vůbec možné. Smutná pravda je, že to možné je a že se to opravdu děje.

I my, kdo se té problematice věnujeme intenzivně již delší dobu, zíráme a jen těžko hledáme slova pokaždé, když zjistíme, co nového si zase norští úřednici vykonstruovali nebo když se dozvíme o dalším šíleném případu. A to se - opakuju - tomu věnujeme už dlouho a máme tak o problému přehled.

Uvědomuju si, že člověka věci neznalého by vůbec nenapadlo, jak zrůdně ta tzv. sociálně-právní ochrana dětí ve skutečnosti funguje. Ani já o tom neměl tušení.

Je logické a pochopitelné, že člověk problematiky neznalý z počátku buď vůbec nevěří nebo hodně pochybuje, že je naše zděšení z praktik norské (i
české) sociálky oprávněné a spíše se přiklání na stranu úředníků ve smyslu "proč by jim brali děti, kdyby k tomu neměli důvod". Odpověď je až děsivě jednoduchá. Protože můžou.

Navíc ve společnosti má z nějakého důvodu mnohem větší váhu (podle mě falešné) pořekadlo "na každém šprochu pravdy trochu" než všechno ostatní a především presumpce neviny.

Někteří (a to včetně vrcholných politiků) navíc poškozeným rodinám vyčítají medializaci jejich případů pro údajné ovlivňování veřejnosti. Přitom jen díky medializaci se to celé vyvinulo až do této fáze, kdy nás v sobotu čeká mezinárodní protestní akce. A nebýt odvahy a odhodlání Evy Michalákové získat své milované syny zpět, neexistovalo by současné povědomí o celém tématu.

Další smutný fakt na tom všem je, že to samé, co se stalo Evě Michalákové (a mnoha dalším) v Norsku, se může klidně hned zítra stát komukoliv i u nás. Už i takové případy jsou.

Pravidelně jsou zveřejňovány ankety obliby a důvěryhodnosti politiků a institucí.
Strašně moc si přeju, aby jejich respondenti raději než slepou důvěru politikům a úřadům, vyjadřovali odůvodněnou důvěru lidem ve svém blízkém i širším okolí.
Zmizelo by mnoho zbytečných problémů, mnoho zbytečných nedorozumění a líp by bylo všem. Ne jen těm, kdo to slibují na bilboardech.

Z YouTube

EXKLUSIVNĚ: Rozhovor o EET a zákazu kouření

Z Twitteru