Elton John: Koncert, na kterém se (skoro) nic nedělo

Elton John vyprodal O2 Arénu. Tahle informace sama o sobě by mohla znít jako záruka skvělého koncertu se skvělou atmosférou a tím pádem skvělého kulturního zážitku. Ano, mohla by. Kdyby… Kdyby nevím co. A to je právě to.

I s cca 20 hodinovým časovým odstupem musím konstatovat, že jsem Eltonovo pražské předvánoční (koncert se konal ve středu 18. 12.) vystoupení v rámci jeho The Diving Board Tour v podstatě nepochopil. 

Bylo sice hodně fajn zažít extravagantního průkopníka brit popu naživo a po hudební stránce nebylo koncertu co vytknout. Nicméně se musím přiznat, že jsem právě od této legendy čekal trochu větší show. A to píšu i s vědomím, že je mu už 66 let. A píšu to i s vědomím, že neobvykle nabytý playlist čítal 27 skladeb. Přesto mi některé hity chyběly.

Dříve snad býval. Ale dnes, ve svých 66 letech, už Elton John žádný velký showman teda není. Alespoň v Praze nebyl. Celý, jak už bylo řečeno, po hudební stránce velmi kvalitní koncert, strávil za křídlem (klavírem). To by člověk jistě pochopil. Ale těžko se mi chápe například umístění křídla. Z pohledu diváka bylo umístěno v levém kraji podia. Ještě hůř se mi chápe to, proč Elton po celou dobu komunikoval jen s tou částí publika, ke které měl nejblíže. Na druhou stranu podia se zašel podívat a divákům zamávat jen jednou jedinkrát. Po každé skladbě sice vstal a poděkoval za potlesk. Vzdálit se od klavíru dál než na dva kroky ho ale ani nenapadlo. Koncert tak byl velice statický.

Scénu se snažila zachránit projekce a světla

 

Hudební zážitek splnil Reginald Kenneth Dwight, jak se Sir Elton Hercules John ve skutečnosti jmenuje, spolu se svou sehranou kapelou na jedničku. O vizuální zážitek se musela postarat velkoplošná, přitom příjemně decentní projekční stěna a zajímavě naprogramovaný světelný park. 

Z počátku koncertu projekce vypadala jako přes celou zadní stěnu podia natažená bílá síť. Později se zdálo, že na podium sněží. V jednu chvíli vytvořila iluzi pouze jemnými světýlky ozdobeného vánočního stromečku a při I’m Still Standing se na ní objevovaly prvky z videoklipu, kterým dominoval Elton ve svých typických obřích brýlích. Reflektory vizuální část při každé skladbě velmi pěkně doplňovaly. Projekce i světla tak svou důležitou roli splnila. Mému rozpačitému dojmu z koncertu však zabránit nedokázala.

Je pravda, že se Eltonovi podařilo několikrát zvednout publikum ze sedaček. Teda, několik předních řad. Čím člověk seděl od podia dál, tím menší důvod zvednout se měl. Elton se totiž naprosto spokojil s hloučkem, který se v druhé části koncertu spontánně vytvořil právě u jeho klavíru. Sir John tak prakticky zpíval jen této skupince, což z dálky a s výhledem na celou halu působilo dost legračně. 

Konec bez konce 

 

Komunikaci s vyprodanou O2 Arénou Elton John prostě odfláknul. A to tak, že když chvíli před koncem pár lidem stojícím po podiem věnoval autogram a koncert se tak na několik dlouhých vteřin doslova zastavil, se překvapivě dost lidí napříč halou sebralo a odcházelo. Možná to Siru Johnovi došlo a rychle se vrátil ke klavíru. Když však po skladbě Saturday Night's Alright for Fighting zmizel v zákulisí, další část publika se rozhodla zmizet z haly. Přídavek dvou skladeb Your Song a Crocodile Rock sice protáhnul koncert, ale situaci to nepomohlo a Elton zmizel po druhé a trochu překvapivě se už nevrátil. 

 Možná, že kdyby lidi nezačali předčasně hromadně odcházet, dočkali bychom se ještě Made In England a Can You Feel The Love Tonight. Možná, že kdyby si Elton dal více záležet na komunikaci, lidi by předčasně neodcházeli. Možná… 

Elton John - The Diving Board Tour

18. 12. 2013 – Praha, O2 Arena

Hodnocení: 6,5 z 10

Povídka: Kytky

„Dobrý den,“ pozdravila nakřáplým hlasem stařenka schoulená v hnědém zimním kabátu a bílé pletené čepici při vstupu do papírnictví. Opatrně za sebou zavřela dveře vyhřáté prodejny a s trochou námahy lehce zvedla hlavu, aby se rozhlédla po nabízeném sortimentu. Bylo jí určitě přes osmdesát a věk už jí nedovoloval chodit vzpřímeně a svižně, jako kdysi.
I přesto však působila relativně zdravě a překvapivě pohotově. Od regálů plných nejrůznějších psacích potřeb
a školních sešitů a přes velký stojan s vánočními ubrousky očima vyhledala část sortimentu, kvůli kterému sem přišla.

„To jsou všechny mašle a stuhy, co máte?“ zeptala se trochu zklamaně po chvíli přehrabávání ve velkých koších s dekorativními doplňky na balení dárků.  Prodavačka ale zrovna obsluhovala jiného zákazníka a dotaz tak zůstal bez odpovědi. 

Stařence to zjevně nevadilo. Pokračovala v přebírání zboží z jednoho koše do druhého. Ten byl přitom stejně plný jako ten první, takže nebylo, kam další klubka stužek dávat a ty se začaly kutálet všude kolem. Když si toho všimla, v jejím vrásčitém unaveném obličeji se objevilo zděšení. 

„Trochu jsem vám to tady rozkramařila. Nezlobte se. Ale nebojte, já to rychle uklidím, ať vám zbytečně nepřidělávám práci,“ pronesla roztomilým provinilým tónem a skutečně všechny různobarevné stuhy a mašle posbírala a vrátila do koše. Hned na to se ale vrátila ke svému původnímu problému.

„Sháním takovou pěknou stuhu, co jsem před lety koupila někde v Praze. Byla jsem teď tady vedle v domácích potřebách, ale tam neměli nic, a že prý vy máte velký výběr. Máte tu toho hodně, to je pravda. Jenže nemáte tu stuhu, co potřebuju, tak nechápu, proč mě sem posílali. Snad by mohli vědět, co máte a co ne, když jste hned vedle sebe, ne?“

„Máme jen to, co v těch pěti velkých koších vidíte,“ odpověděla jí stručně, ale ochotně prodavačka. 

„Jakou stuhu přesně sháníte?“

„No, jakou. Tu, kterou tady nevidím,“ odpověděla bezradně stařenka.

Ve frontě to zašumělo pobavením.

„Já jsem jí chtěla zase sehnat v Praze. Jenže než tam já se s tou svou rychlostí dostanu, tak to budou příští Vánoce,“ komentovala dál svou situaci. 

 Zatímco se prodavačka věnovala dalšímu zákazníkovi, stařenka se od stuh a mašlí pomalou chůzí přesunula ke stojanu s vánočními balicími papíry. Jeden po druhém si pečlivě prohlédla, ale žádný z mnoha vystavených vzorů se jí nezamlouval.

„Máte ještě nějaké jiné?“

„Vedle vás v těch krabicích jsou další,“ nasměrovala ji ochotně prodavačka. „Hledáte nějaký konkrétní?“

Chvíli se zdálo, že se odpovědi vůbec nedočká. Stařenka se plně soustředila na prohlížení balicích papírů. Ani na druhý pokus ji ale žádný nezaujal.

„Hledám takový, který se mi bude líbit. Jenže, k čemu mi bude, když nemáte tu stuhu?“ odpověděla po několika desítkách vteřin. Od leckoho jiného by taková věta zněla při nejmenším nervózně. Stařence se však podařilo říct jí tak kouzelným způsobem, že každý, kdo byl zrovna v prodejně, by jí tu stuhu nejraději vyčaroval. Stařenka se tak nevědomky postarala o další milé pobavení ostatních zákazníků. 

„Opravdu se vám žádný balicí papír nelíbí? Nerada bych, abyste si myslela, že jste sem přišla zbytečně.“

„To máte jedno. Já už dneska byla dvakrát na poště, z toho jednou zbytečně. Chtěla jsem zaplatit složenku, ale když jsem se konečně dostala na řadu, zjistila jsem, že jsem jí zapomněla doma a musela jsem se pro ni vrátit. Pak jsem potřebovala do čistírny, vyzvednou kalhoty. Ale zajel mi tam syn, tak jsem tam nakonec nemusela.“

 S těmi slovy stařenka vzdala neúspěšné vybírání balicího papíru a přesunula se k pultu. Prodavačce se podařilo zbavit se krátké fronty a mohla se své bezradné, ale nevšední zákaznici konečně plně věnovat.

„Zkusíme teda vybrat nějakou pěknou stuhu a balicí papír spolu?“

„Ne, to už nechte být. S tím jsem vás otravovala už dost. Asi bych raději měla jít…ale koukám, že tu máte hezký jmenovky. Jenže já ani nevím, kolik dárků budu nakonec balit. Vyberu si jich pár, a když tak mi zbudou na příští rok.“

Odhodlaná stařenka se postavila ke krabičce s vánočními jmenovkami. Asi 30 jich vyndala a rozložila na pult.

„Tyhle všechny si vezmete?“ zapochybovala prodavačka.

„Ale prosím vás, co bych s tím asi dělala? Potřebuju je jen vidět takhle vedle sebe, abych si mohla vybrat. Vezmu si jich tak půlku.“

Evidentně si nevšimla, že různých druhů bylo jen několik, takže jich na pultě leželo mnoho stejných.

Opět se začala tvořit fronta. Stařenka tak nešikovně okupovala celé místo u pokladny, že prodavačka neměla šanci obsluhovat jiné zákazníky. Nezdálo se však, že by to někomu z nich vadilo. Všichni se zájmem sledovali babiččino svým způsobem půvabné počínání.

„Můžu vám s těmi jmenovkami pomoct?“ snažila se prodavačka urychlit proces výběru. Na odpověď přitom nečekala a vzala to vyřazovací metodou.

„Tuhle ano nebo ne?“

„Já nevím. Asi ne,“ vrátila stařenka vybranou jmenovku zpátky do krabičky.

„A tuhle?“ pokračovala prodavačka.

„Tu ano, ta je hezká,“ přikývla stařenka. „Tuhle ne, tuhle ano a tuhle taky ne,“ nečekala na další dotazy prodavačky a výběr rozhodla sama. Konečný počet vybraných jmenovek činil tři kusy.

„No vidíte, aspoň tři jmenovky jste si vybrala,“ chtěla prodavačka podpořit babičku projevenou radostí
z úspěšného nákupu.

„Jo, jmenovky. Jen abych je měla na co použít, když zatím nemám ani balicí papír ani stuhu…“

Ostatní zákazníci se další narážce na stuhu znovu tiše zasmáli.

„Nějaké nové stuhy nám přijdou snad ještě příští týden. Třeba mezi nimi bude ta, kterou sháníte.“

„Opravdu vám nevadí, že vás sem zase přijde takhle otravovat taková stará bába, jako já? Vždyť vám s tou mou vybíravostí už musím lézt na nervy.“

Tím vykouzlila úsměv na tváři už opravdu všem a středem pozornosti se stala prodavačka. Nenechala se však nijak rozhodit.

„Nic takového si nemusíte myslet. Je dobře, že si vybíráte. Aspoň pak budete mít jistotu, že máte přesně to, co jste chtěla,“ odpověděla dobrosrdečně. „Budete si kromě těch jmenovek teď přát ještě něco?“

„Ne, to už je všechno.“

Zdálo se, že se celá legrační scénka chýlí ke konci. 

„Máte celofánové sáčky?“ zeptala se ale s jistou nedočkavostí paní, co vešla do prodejny teprve před pár vteřinami.

„Ano, průhledné a vánoční,“ přikývla prodavačka a okamžitě si všimla, jak stařence zajiskřily oči. 

„No jo vlastně, celofánový pytlíky. Na ty bych málem zapomněla. To víte, já už jsem stará, mně už to tolik nemyslí, tak mi občas někdo musí věci připomenout. Celofánový pytlíky taky potřebuju. Kde je máte, já se na ně podívám,“ chtěla se rychle přesunout od pokladny na správné místo, ale prodavačka ji zastavila.

„Počkejte, celofánové sáčky máme tady u pokladny. Máme jich víc druhů. Chcete průhledné nebo vánoční? A jak velké potřebujete?“

„Vánoční. Stačí nějaký malý.“

„Dobře. Třeba takové?“ prodavačka babičce ukázala nejmenší celofánové sáčky, které měla.

„Ježíš, takový prcky? Vždyť se do toho nemůže nic vejít…“

„Dobře. Takže nějaké větší. Proto jsem se vás ptala, jak velké potřebujete…“ vysvětlila prodavačka s úsměvem.

„No jo, ale kdo mohl vědět, že máte i takhle malinký. Ukažte mi ty větší…“

Prodavačka z pultu uklidila balík nejmenších celofánových sáčků a ochotně stařence ukázala větší.

„Pak bych tu měla takové. Můžete si vybrat z několika barev a motivů.“

V balíku bylo mnoho druhů různě barevných sáčků s vánoční tematikou.  

„No vidíte. Ty jsou hezký, ty si vezmu.“

„A kolik jich chcete?“

„Dejte mi od každé barvy jeden, ať je to trochu různorodý.“

Prodavačka pochopila, že si stařenka neuvědomila, že v balíku je více druhů sáčků. Rozhodně víc než kolik jich bude potřebovat. 

„Takže třeba šest?“ nadhodila jen tak orientačně.

„Ale ne, prosím vás. Stačej mi tři. Tenhle, tenhle a tenhle,“ postupně vytáhla tři sáčky z balíku.

„Dobře. Ale nevadí vám, že jsou všechny tři stejné?“

„Ne, to vůbec nevadí. Každej dám někomu jinýmu, takže to navzájem nebudou vědět,“ odpověděla stařenka zcela suverénně, jakoby chtěla dát najevo, že se přece nebude zdržovat nějakým zdlouhavým vybíráním.

„Bude to tedy už všechno?“ chystala se prodavačka namarkovat vybrané jmenovky a celofánové sáčky.

„Všechno. Nakonec jsem vám moc velkou tržbu neudělala. Tak se nezlobte, že jsem vás takhle obtěžovala.“

„Nevadí, vůbec jste neobtěžovala. Budu ráda, když přijdete zase.“

„Jste moc hodná. Jsem ráda, že se mi dneska podařilo vyřídit všechno, co jsem potřebovala. Složenka zaplacená, kalhoty z čistírny vyzvednuté, u vás jsem taky nakonec něco pořídila… kolik je, prosím vás hodin?“

„Půl páté.“

„Aha, myslela jsem, že je už mnohem víc. To mám ještě trochu času. Zavolám synovi a pak půjdu v klidu do kytek.“

Svoboda slova a projevu vs mravokárci

Kauza Řezník? Ne. Kauza cenzury, dvojího metru a alibismu.

Původně jsem to vnímal víceméně okrajově. Mně osobně jen velmi málo známý interpret, jehož repertoár mi nic neříká, se pustil do sporu s pořadatelem, ač mediálně oblíbené, naprosto nudné a s realitou nesouvisející ankety hudební popularity. Takových sporů můžou být stovky.

 Tahle „kauza“ se ale poměrně rychle změnila v něco úplně jiného. Už vůbec nejde o spor dvou soukromých projektů, kterými Český Slavík a Řezník samozřejmě jsou. Díky několika v médiích oblíbeným lidem s pusou plnou řečí o morálce, nemravnosti a nepřípustnosti se z původní víceméně nevýznamné záležitosti stala velice nebezpečná kauza cenzury, dvojího metru a alibismu.

Co se jim nelíbí a čeho se bojí, to chtějí zakázat

Nejprve mě na tyden.cz víceméně rozesmál rozhovor s Hanou Marvanovou. A nejspíš jsem nebyl sám, protože, jak jsem teď zjistil, rozhovor byl z webu odstraněn. Marvanová ve zmíněném rozhovoru působila, jako by ji znásilnil sám Satan. Repertoár Řezníka označila za veřejně nepřijatelný a roztomile alibistickým způsobem vyzvala, aby se tím někdo (Policie) začal vážně zabývat. Škoda, že jsem si ten rozhovor neuložil – byl fakt tragikomický.

K sepsání tohoto textu mě ale nepřiměly názory Marvanové. Přiměla mě vyjádření nejrůznějších sdružení a iniciativ volající po zákazu materiálu s podle nich závadným, násilí propagujícím obsahem nebo aspoň jeho odstranění z internetu. Vždyť by si to někdo mohl pustit a co pak?!

Mimo jiné mi to připomnělo dobu, kdy komerčně nejúspěšnější rapper na světě Eminem vydal své The Marshal Mathers LP. Kvůli jeho drsným textům se tehdy strhla hodně podobná a ve své podstatě naprosto zbytečná hysterie. Rozdíl byl jen v tom, že díky Eminemově celosvětové popularitě byla ta hysterie mnohem větší. Kde je Eminem dnes, ví každý, kdo světové hudební dění aspoň trochu sleduje. Kromě jiného vlastní nadaci Marshall Mathers Foundation, která se angažuje v různých dobročinných projektech. Překvapivě pěkně je srovnání tvorby Eminema s Řezníkem popsáno v tomto článku.

Nejde mi ale o hudební repertoár Řezníka. Ten se stal pouhým prostředníkem ve sporu svoboda slova a projevu vs mravokárci. Mnohem děsivější než texty Řezníka nebo kohokoli jiného jsou právě ti lidé volající po jejich zákazu. 

Proč má kdokoli pořád pocit, že má patent na morálku, etiku nebo dokonce na kvalitu umění? Proč má kdokoli pocit, že má právo někomu jinému diktovat, o čem smí a nesmí mluvit, psát, zpívat, rappovat atd.? Proč má někdo pořád pocit, že má právo ostatním něco zakazovat? Copak zakazováním čehokoli to něco někdy přestalo existovat? 

Jediný způsob, jak cokoli může přestat existovat je, že o to lidi přestanou mít zájem. To se může stát pouze cestou přirozenou nikoli donucováním. Je hodně zvláštní, že tak jednouchý fakt tolik „pachatelů dobra“ stále odmítá akceptovat. Místo toho jsou přesvědčení, že vše, co nesplňuje jejich představy o správnosti, přijatelnosti a vhodnosti, musí být v zájmu veřejného dobra zakázáno.

Alibismus vs svědomí

Fascinuje mě, že pokaždé, když se z médií dozvíme o nějaké tragedii typu střílení ve školách, brutální zavraždění, týrání nebo šikanování, okamžitě vina padne na filmy, PC hry, případně na nějaký hudební repertoár. 

Místo toho, aby každý začal s hledáním chyb a přiznáním pochybení u sebe, vymluví se na brutalitu ve filmech a video hrách. 

Zdroj: http://kreslenypribeh.blogspot.cz/2013/02/metaalibista.html

Vážení alibisti,

pokud vám vadí, že vaše děti koukají na podle vás brutální filmy a že hrají podle vás brutální PC hry, které v nich podle vás podněcují sklony k násilí (což je mimochodem mega blbost), mám pro vás návrh. Než vynakládat obrovské úsilí ve snaze takové filmy a hry plošně zakazovat (čímž nedocílíte ničeho jiného než, že je budou i vaše děti vyhledávat potají bez vašeho vědomí), zkuste zvolit mnohem jednodušší řešení. Nabídněte svým dětem nějakou zajímavější a podle vás bezpečnou alternativu zábavy. Když vaše dítě zjistí, že výlet na kole, pouštění draka, čtení nějaké zajímavé knížky nebo nějaká kreativní činnost je větší zábava než odpoledne strávené u filmů nebo u PC, máte vyhráno. Nesvádějte ale svou neschopnost vychovávat své děti podle svých představ na nikoho jiného. Napadlo vás někdy, že stejně tak by se mohlo stát, že někdo jiný by mohl svádět špatné chování svého dítěte na vás, třeba jen proto, že máte odlišný styl života? Divná představa, že? Tak vidíte.

Dvojí metr

Podobně jako mě fascinuje zvyk házet vinu za vlastní selhání na někoho jiného, fascinuje mě i ve společnosti běžně fungující dvojí metr. 

Nedávno David Černý na Vltavě instaloval a na Hradčany nasměroval obrovský prostředníček. Gesto zvané „fakáč“, všeobecně vnímané jako vulgární a urážlivé, v podání Černého vyvolalo pochvalné i kritické reakce. Přesto, že to nebylo první a zcela jistě ani poslední Černého dílo s vulgárním, a tedy nevhodným podtextem, nikoho nenapadlo se veřejně vyjádřit s požadavkem na zákaz činnosti pro pana Černého. Ač Davida Černého bytostně nesnáším a jeho tvorba mě zpravidla uráží, byl bych mezi prvními, kdo by se ozval kvůli ochraně jeho svobody slova a projevu. 

Byl bych proti omezení jeho svobody projevu i přesto, že mi ten fakáč bytostně vadil, protože směřoval na Pražský hrad – jeden ze symbolů české státnosti a jedno z nejkrásnějších městských panoramat na světě.

Daniela Landu dodnes spousta lidí považuje na neonacistu. Jeho tvorba je plná vulgarit a v několika starších písních by mravokárci jistě našli i podněcování k násilí. Přesto je to populární osobnost, která dostává prostor v médiích a nikoho ani nenapadne chtít, aby mu byla tvorba zakázaná.

Napadlo mě jméno ještě jedno člověka (kterého jmenovat nebudu), jehož tvorba by bez vulgarit snad ani nemohla existovat a který se kvůli svým násilnickým excesům už dostal do střetu se zákonem, dokonce i do vězení. A hádejte co? Ani v jeho případě nikdo nevolá po zákazech z důvodu podněcování k násilí. Lidi jeho tvorbě buď fandí, nebo se mu smějí, ignorují ho, případně jím opovrhují. A přesně o tom to je.

Znáte populární, na drsném černém humoru postavenou knížku Martyho frky? Až díky kauze Řezník jsem zjistil, že právě on je jejím autorem. Proč to zmiňuju? Protože je to výstižný příklad totálního alibismu. Kniha plná morbidních obrázků nikomu nevadí, žádné násilí v nikom, zdá se, nepodněcuje. V knihkupectví Neoluxor ji lze najít v sekci humor/vtipy hned vedle 400+100 pravd o Chucku Norrisovi. Ale stejně morbidní písnička s videoklipem spoustě lidem vadí. Tragikomické je, že po zákazu nejvíc volají ti, kteří se o Řezníkovi dozvěděli, až když byli novinářem osloveni, aby se k jeho tvorbě vyjádřili.

Pořád ale nevím, kde kdo bere právo někomu jinému diktovat, co smí a nesmí říkat, co smí a nesmí psát, číst, tvořit. Pokud mi něčí tvorba vadí tak moc, že mi nestačí jí ignorovat a mám potřebu se proti ní ozvat veřejně, můžu pomocí argumentů vysvětlovat proč je podle mně opovrženíhodná a tím se snažit ostatní od ní odrazovat. V reálu to pravděpodobně bude mít přesně opačný efekt. Ještě výraznější opačný efekt by měla snaha tu tvorbu zakazovat. 

Vždyť je to přirozená lidská vlastnost - chuť porušovat zákazy, především když jsou to dementní zákazy, což cenzura přece je.

Až po napsání tohoto textu jsem si přečetl tento názor Luďka Staňka a velmi výjimečně s Luďkem souhlasím. Kdybych se k jeho článku dostal dřív, ten svůj bych snad ani psát nemusel.

Robbie Williams podruhé vstoupil do stejné řeky

Kdo by to byl řekl, že Robbie Williams, ten Robbie Williams, který se před 10-20 lety proslavil dodnes úspěšnými popovými hity jako Millenium, Rock DJ, Kids nebo Supreme a baladami jako Angels, Strong, No Regrets nebo She’s The One, se nakonec ve svých třiceti devíti letech autorsky
i pěvecky najde ve swingu.

Upřímně jsem si v roce 2001 myslel, že Swing When You’re Winning byl jen velmi šikovně udělaný a po hudební i komerční stránce vydařený experiment.

Vždyť Robbieho následující alba od Escapology až po loňské Take The Crown vykazovala všechny známky zpěvákova popového talentu a potenciálu. Pravdou ale je, že minimálně dvě poslední, tedy Reality Killed The Video Star a Take The Crown byla přijata poněkud vlažně. Možná i proto se Robbie rozhodl navázat na 12 let starý úspěch a evidentně udělal to nejlepší, co mohl.

Swing Robbiemu sedí a co je snad důležitější, Robbie sedí swingu. Na albu Swing It Both Ways
se podařilo obnovit unikátní skvěle fungující vztah dvou zdánlivě zcela rozdílných subjektů.

Stačí se zaposlouchat a není-li člověk hudební analfabet a není-li vůči Robbiemu zaujatý, neubrání se pohlcení tou typickou elegantně ležérní atmosférou. Rozdíl je v tom, že zatímco na Swing When You’re Winning byly převážně covery, na Swing It Both Ways jsou převážně autorské skladby.

Na Williamsovi je znát, že si každou písničku užívá na maximum. I proto je pro něj swing ideální žánr. Může si v něm dovolit projevové prvky, které by v popu spíše nefungovaly. A to je to, co tomuto zpěvákovi v jeho předchozí tvorbě podle všeho chybělo – pořádně se v každém songu vyřádit. V každém samozřejmě úplně jiným způsobem.

A tak se na jednom albu sešly různorodé písně, jako pokojnější, ale rytmicky chytlavá Go Gentle, která se stala
i oficiálním prvním singlem alba a naopak svižně veselá
I Wanna Be Like You, což je mimochodem duet
s Olly Mursem. Překvapivá je swingová verze staršího hitu Supreme. Říká se, že dobrá popová píseň se pozná podle toho, jak dobře zní v orchestrálním provedení. Supreme si až nečekaně krásně sedla i do swingových aranží. 

Za pozornost stojí taky houpavá balada s Lily Allen,
Dream a Little Dream, z níž retro nálada přímo čiší.
Další rychlá skladba je duet s Michaelem Bublé. Jestli se Robbie pro spolupráci s nějakým zpěvákem hledal, až se konečně našel, tak je to rozhodně Michael Bublé. Jejich Soda Pop patří k nejlepším, které se na album vešly, a přál bych si, aby z ní byl singl. Ale když místo toho bude singlem Puttin‘ On The Ritz, tak se nijak zlobit nebudu, protože Robbie si jí užívá svým typickým roztomilým hravým způsobem.

Povedený je i melodický duet s Kelly Clarkson, Little Green Apples. Trochu mi připomíná duet s Nicol Kidman Something Stupid z té první swingové desky. I ostatní skladby na Swing It Both Ways si Robert Peter Williams užívá. Například v Minnie The Moocher nebo Where There’s Muck vyzařuje z jeho zpěvu intenzivní radost srovnatelná třeba s radostí malého kluka, který k Vánocům dostal svou vysněnou hračku. Robbie si při práci na novém albu jednotlivé skladby taky užil, jakoby to byly jedinečné hračky.

Ve vzduchu samozřejmě visí otázka, zda se s další deskou vrátí zase k popu nebo si jej kouzelný swing získal už nadobro. Uvítal bych obojí. Ale pouze, zůstane-li jeho dvorním skladatelem hitmaker Guy Chambers.

Robbie Williams – Swing It Both Ways

Vydáno: 15. 11. 2013

Hodnocení: 8 z 10