Povídka: Kytky

„Dobrý den,“ pozdravila nakřáplým hlasem stařenka schoulená v hnědém zimním kabátu a bílé pletené čepici při vstupu do papírnictví. Opatrně za sebou zavřela dveře vyhřáté prodejny a s trochou námahy lehce zvedla hlavu, aby se rozhlédla po nabízeném sortimentu. Bylo jí určitě přes osmdesát a věk už jí nedovoloval chodit vzpřímeně a svižně, jako kdysi.
I přesto však působila relativně zdravě a překvapivě pohotově. Od regálů plných nejrůznějších psacích potřeb
a školních sešitů a přes velký stojan s vánočními ubrousky očima vyhledala část sortimentu, kvůli kterému sem přišla.

„To jsou všechny mašle a stuhy, co máte?“ zeptala se trochu zklamaně po chvíli přehrabávání ve velkých koších s dekorativními doplňky na balení dárků.  Prodavačka ale zrovna obsluhovala jiného zákazníka a dotaz tak zůstal bez odpovědi. 

Stařence to zjevně nevadilo. Pokračovala v přebírání zboží z jednoho koše do druhého. Ten byl přitom stejně plný jako ten první, takže nebylo, kam další klubka stužek dávat a ty se začaly kutálet všude kolem. Když si toho všimla, v jejím vrásčitém unaveném obličeji se objevilo zděšení. 

„Trochu jsem vám to tady rozkramařila. Nezlobte se. Ale nebojte, já to rychle uklidím, ať vám zbytečně nepřidělávám práci,“ pronesla roztomilým provinilým tónem a skutečně všechny různobarevné stuhy a mašle posbírala a vrátila do koše. Hned na to se ale vrátila ke svému původnímu problému.

„Sháním takovou pěknou stuhu, co jsem před lety koupila někde v Praze. Byla jsem teď tady vedle v domácích potřebách, ale tam neměli nic, a že prý vy máte velký výběr. Máte tu toho hodně, to je pravda. Jenže nemáte tu stuhu, co potřebuju, tak nechápu, proč mě sem posílali. Snad by mohli vědět, co máte a co ne, když jste hned vedle sebe, ne?“

„Máme jen to, co v těch pěti velkých koších vidíte,“ odpověděla jí stručně, ale ochotně prodavačka. 

„Jakou stuhu přesně sháníte?“

„No, jakou. Tu, kterou tady nevidím,“ odpověděla bezradně stařenka.

Ve frontě to zašumělo pobavením.

„Já jsem jí chtěla zase sehnat v Praze. Jenže než tam já se s tou svou rychlostí dostanu, tak to budou příští Vánoce,“ komentovala dál svou situaci. 

 Zatímco se prodavačka věnovala dalšímu zákazníkovi, stařenka se od stuh a mašlí pomalou chůzí přesunula ke stojanu s vánočními balicími papíry. Jeden po druhém si pečlivě prohlédla, ale žádný z mnoha vystavených vzorů se jí nezamlouval.

„Máte ještě nějaké jiné?“

„Vedle vás v těch krabicích jsou další,“ nasměrovala ji ochotně prodavačka. „Hledáte nějaký konkrétní?“

Chvíli se zdálo, že se odpovědi vůbec nedočká. Stařenka se plně soustředila na prohlížení balicích papírů. Ani na druhý pokus ji ale žádný nezaujal.

„Hledám takový, který se mi bude líbit. Jenže, k čemu mi bude, když nemáte tu stuhu?“ odpověděla po několika desítkách vteřin. Od leckoho jiného by taková věta zněla při nejmenším nervózně. Stařence se však podařilo říct jí tak kouzelným způsobem, že každý, kdo byl zrovna v prodejně, by jí tu stuhu nejraději vyčaroval. Stařenka se tak nevědomky postarala o další milé pobavení ostatních zákazníků. 

„Opravdu se vám žádný balicí papír nelíbí? Nerada bych, abyste si myslela, že jste sem přišla zbytečně.“

„To máte jedno. Já už dneska byla dvakrát na poště, z toho jednou zbytečně. Chtěla jsem zaplatit složenku, ale když jsem se konečně dostala na řadu, zjistila jsem, že jsem jí zapomněla doma a musela jsem se pro ni vrátit. Pak jsem potřebovala do čistírny, vyzvednou kalhoty. Ale zajel mi tam syn, tak jsem tam nakonec nemusela.“

 S těmi slovy stařenka vzdala neúspěšné vybírání balicího papíru a přesunula se k pultu. Prodavačce se podařilo zbavit se krátké fronty a mohla se své bezradné, ale nevšední zákaznici konečně plně věnovat.

„Zkusíme teda vybrat nějakou pěknou stuhu a balicí papír spolu?“

„Ne, to už nechte být. S tím jsem vás otravovala už dost. Asi bych raději měla jít…ale koukám, že tu máte hezký jmenovky. Jenže já ani nevím, kolik dárků budu nakonec balit. Vyberu si jich pár, a když tak mi zbudou na příští rok.“

Odhodlaná stařenka se postavila ke krabičce s vánočními jmenovkami. Asi 30 jich vyndala a rozložila na pult.

„Tyhle všechny si vezmete?“ zapochybovala prodavačka.

„Ale prosím vás, co bych s tím asi dělala? Potřebuju je jen vidět takhle vedle sebe, abych si mohla vybrat. Vezmu si jich tak půlku.“

Evidentně si nevšimla, že různých druhů bylo jen několik, takže jich na pultě leželo mnoho stejných.

Opět se začala tvořit fronta. Stařenka tak nešikovně okupovala celé místo u pokladny, že prodavačka neměla šanci obsluhovat jiné zákazníky. Nezdálo se však, že by to někomu z nich vadilo. Všichni se zájmem sledovali babiččino svým způsobem půvabné počínání.

„Můžu vám s těmi jmenovkami pomoct?“ snažila se prodavačka urychlit proces výběru. Na odpověď přitom nečekala a vzala to vyřazovací metodou.

„Tuhle ano nebo ne?“

„Já nevím. Asi ne,“ vrátila stařenka vybranou jmenovku zpátky do krabičky.

„A tuhle?“ pokračovala prodavačka.

„Tu ano, ta je hezká,“ přikývla stařenka. „Tuhle ne, tuhle ano a tuhle taky ne,“ nečekala na další dotazy prodavačky a výběr rozhodla sama. Konečný počet vybraných jmenovek činil tři kusy.

„No vidíte, aspoň tři jmenovky jste si vybrala,“ chtěla prodavačka podpořit babičku projevenou radostí
z úspěšného nákupu.

„Jo, jmenovky. Jen abych je měla na co použít, když zatím nemám ani balicí papír ani stuhu…“

Ostatní zákazníci se další narážce na stuhu znovu tiše zasmáli.

„Nějaké nové stuhy nám přijdou snad ještě příští týden. Třeba mezi nimi bude ta, kterou sháníte.“

„Opravdu vám nevadí, že vás sem zase přijde takhle otravovat taková stará bába, jako já? Vždyť vám s tou mou vybíravostí už musím lézt na nervy.“

Tím vykouzlila úsměv na tváři už opravdu všem a středem pozornosti se stala prodavačka. Nenechala se však nijak rozhodit.

„Nic takového si nemusíte myslet. Je dobře, že si vybíráte. Aspoň pak budete mít jistotu, že máte přesně to, co jste chtěla,“ odpověděla dobrosrdečně. „Budete si kromě těch jmenovek teď přát ještě něco?“

„Ne, to už je všechno.“

Zdálo se, že se celá legrační scénka chýlí ke konci. 

„Máte celofánové sáčky?“ zeptala se ale s jistou nedočkavostí paní, co vešla do prodejny teprve před pár vteřinami.

„Ano, průhledné a vánoční,“ přikývla prodavačka a okamžitě si všimla, jak stařence zajiskřily oči. 

„No jo vlastně, celofánový pytlíky. Na ty bych málem zapomněla. To víte, já už jsem stará, mně už to tolik nemyslí, tak mi občas někdo musí věci připomenout. Celofánový pytlíky taky potřebuju. Kde je máte, já se na ně podívám,“ chtěla se rychle přesunout od pokladny na správné místo, ale prodavačka ji zastavila.

„Počkejte, celofánové sáčky máme tady u pokladny. Máme jich víc druhů. Chcete průhledné nebo vánoční? A jak velké potřebujete?“

„Vánoční. Stačí nějaký malý.“

„Dobře. Třeba takové?“ prodavačka babičce ukázala nejmenší celofánové sáčky, které měla.

„Ježíš, takový prcky? Vždyť se do toho nemůže nic vejít…“

„Dobře. Takže nějaké větší. Proto jsem se vás ptala, jak velké potřebujete…“ vysvětlila prodavačka s úsměvem.

„No jo, ale kdo mohl vědět, že máte i takhle malinký. Ukažte mi ty větší…“

Prodavačka z pultu uklidila balík nejmenších celofánových sáčků a ochotně stařence ukázala větší.

„Pak bych tu měla takové. Můžete si vybrat z několika barev a motivů.“

V balíku bylo mnoho druhů různě barevných sáčků s vánoční tematikou.  

„No vidíte. Ty jsou hezký, ty si vezmu.“

„A kolik jich chcete?“

„Dejte mi od každé barvy jeden, ať je to trochu různorodý.“

Prodavačka pochopila, že si stařenka neuvědomila, že v balíku je více druhů sáčků. Rozhodně víc než kolik jich bude potřebovat. 

„Takže třeba šest?“ nadhodila jen tak orientačně.

„Ale ne, prosím vás. Stačej mi tři. Tenhle, tenhle a tenhle,“ postupně vytáhla tři sáčky z balíku.

„Dobře. Ale nevadí vám, že jsou všechny tři stejné?“

„Ne, to vůbec nevadí. Každej dám někomu jinýmu, takže to navzájem nebudou vědět,“ odpověděla stařenka zcela suverénně, jakoby chtěla dát najevo, že se přece nebude zdržovat nějakým zdlouhavým vybíráním.

„Bude to tedy už všechno?“ chystala se prodavačka namarkovat vybrané jmenovky a celofánové sáčky.

„Všechno. Nakonec jsem vám moc velkou tržbu neudělala. Tak se nezlobte, že jsem vás takhle obtěžovala.“

„Nevadí, vůbec jste neobtěžovala. Budu ráda, když přijdete zase.“

„Jste moc hodná. Jsem ráda, že se mi dneska podařilo vyřídit všechno, co jsem potřebovala. Složenka zaplacená, kalhoty z čistírny vyzvednuté, u vás jsem taky nakonec něco pořídila… kolik je, prosím vás hodin?“

„Půl páté.“

„Aha, myslela jsem, že je už mnohem víc. To mám ještě trochu času. Zavolám synovi a pak půjdu v klidu do kytek.“