Stručný souhrn aktuálního vývoje v naší "svobodné" společnosti:

- dítě nepatří rodičům, ale státu resp. státům, takže nezáleží, ve kterém státě bude žít a kdo jej bude vychovávat.

- jediná správná, přijatelná a hlavně bezpečná výuka je ta hromadná a samozřejmě kontrolovaná státem, protože jen stát nejlíp ví, co a jak se děti mají učit, aby se v životě dokázaly uplatnit. 

- nikdo neví líp než stát, jak a čím se starat o své zdraví, jak a čím léčit různé nemoci a choroby. Takže máte-li pocit, že by vašemu zdraví pomohlo víc něco jiného než co upřednostňuje stát, je to zakázaný pocit.

- stát ví lépe než každý zvlášť, kdy je vhodné chodit nakupovat a aby nikdo náhodou nežil v omylu, že nakupovat se smí, když se to zrovna hodí, tak takovým lidem stát jednoduše řekne, kdy se to opravdu nesmí.

- stát samozřejmě taky ví líp než kdokoli z nás, jak se má správně podnikat a tak pro jednotlivé podnikatelské obory průběžně vymýšlí nová pravidla (čti: regulace), aby si snad někdo nechtěl dovolit svůj business řídit jinak než jak povoluje stát.

- stejný přístup má stát i k zákazníkům. Pokud se někdo domnívá, že si může koupit, co chce, že může utrácet za co chce, ať už pro zdraví nebo pro potěšení či pro radost, stát ho velmi ochotně - často za ozbrojeného dohledu - vyvede z omylu. Stát ví přece nejlíp, za co je rozumné utrácet. Pokud má někdo chuť utrácet za něco podle státu nerozumného, stát má snadné řešení: Takové utrácení zakáže.

- snad i proto, aby si každý dobře rozmýšlel, za co bude utrácet, pro jistotu zhruba 52 % svých ročních příjmů musí odevzdat státu, protože stát ví samozřejmě mnohem líp, jak s vašimi penězi naložit. Bláhový ten, kdo chtěl své výdělky využit na něco jiného než stát.

Bláhový ten, kdo by rád svůj život žil jinak než jak schvaluje stát.

Politický průlom zvaný zákaz

Pokaždé, když politická reprezentace vyhlásí nějaký zákaz nebo nějaké omezení, je to průlom. Je to další průlom v zásahu do životů občanů. Je to další ukradený kousek svobody. S blížícím se pravděpodobným schválením zákazu kouření ve všech restauracích, hospodách, barech a diskotékách, který naše socialistická vláda asi vážně prosadí, nabývá na intenzitě veřejná debata o tomto průlomovém kroku.

Každý takový nový zákaz je průlomový krok ze dvou různých, zcela protichůdných pohledů. Na jedné straně bývají militantní odpůrci a sluníčkoví uživatelé toho něčeho a pokrokoví pachatelé dobra, tedy zakazovači všeho, co podle nich do společnosti nepatří. Nejde jim o to mít možnost výběru, jde jim o to dávat najevo, že jsou víc než ostatní. Na druhé straně jsou ti ostatní, kteří nemají zájem a důvod ostatním zakazovat něco jen proto, že oni sami to nemají rádi.

Nejspíš hlavně proto vnímají militantní nekuřáci, sluníčkoví kuřácí a pokrokoví pachatelé dobra státem řízený plošný zákaz kouření jako pozitivní posun v modernizaci a ozdravování společnosti od jedné z největších, ale zároveň jedné z nejstarších a nejoblíbenějších neřestí společnosti. 

My ostatní – nekuřáci i kuřáci – mnohem víc než vidinu nezakouřených podniků (bez rozdílu jejich zaměření a cenové úrovně) sledujeme blížící se další průlom ve snaze státu ještě více omezovat podnikání a běžný život. Opět sledujeme intenzivní snahu sociálních inženýrů něco dalšího celé společnosti zakázat zákonem. Sledujeme pokus o další průlom v omezení svobody jednotlivce i svobody podnikání.

Kdyby aspoň šlo o snahu vymítit nějaký konkrétní druh zvlášť nebezpečných zločinců. Zákazem něčeho by se to sice stejně nevyřešilo, ale aspoň by to bylo nějak vysvětlitelné. Jenže o nic takového nejde. Jde jen o další krok v postupné umělé regulaci společnosti k údajně jediné správné variantě o její podobě. Ať si to přiznáme nebo ne, takových jednotlivých nenápadných i nápadných krádeží kousků svobody jsme oběti až příliš často. 

 

Rozdíl mezi veřejným a soukromým

Při prosazování jednotlivých zákazů, tedy omezování svobody, využívají jejich iniciátoři a zastánci různých ve společnosti zavedených mýtů a mylných domněnek. Při snaze prosadit zákaz kouření je tím největším mýtem tvrzení, že soukromý podnik, tedy i restaurace/hospoda/bar je veřejný prostor. Není to pravda. Veřejný prostor je pouze ten prostor, který je vlastněný a spravovaný státem, tedy za peníze nás všech, navíc většinou neziskově a ke všemu ztrátově. Restaurace/hospoda/bar je prostor vlastněný či provozovaný a spravovaný soukromou osobou nebo společností, která do toho prostoru investovala své vlastní finanční i jiné prostředky zpravidla za účelem zisku a prosperity podniku. Zaměření, styl a kulturní úroveň takového podniku je věcí výhradně majitele, potažmo zaměstnanců. Nikoliv státní správy, natož politiků nebo snad vlády.

Dalším takovým oblíbeným mýtem je přesvědčení, že každý má právo na hospodu, kde mu bude dobře. Hloupost. Žádné takové právo neexistuje. Třeba už proto, že nikdo nikoho nemůže nutit, aby si podnik otevřel. Tím spíš ne, aby jeho zaměření přizpůsobil jiným představám než svým vlastním. Rozhodne-li se někdo k tomu riziku otevřít si podnik, je jen jeho věc, jestli to bude pánský klub, veganská restaurace, dětský koutek, kulečníková herna, luxusní restaurace nebo v oblacích kouře se topící pajzl. Stejně tak je věcí jen majitele/provozovatele, jestli to v tom podniku bude vonět vanilkou, po jahodách nebo jako v McDonaldu nebo jestli to bude neútulné sterilní prostředí. Je to soukromý prostor, soukromý podnik, soukromý byznys jednotlivců, kteří svou cílovou skupinu zákazníků buď najdou a zaujmou nebo ne. Je na osobním rozhodnutí každého potenciálního zákazníka, jestli do toho kterého podniku bude chtít jít jednou či víckrát nebo vůbec. Když v podniku bude čisto a voňavo, ale obsluha a kuchař bude na nic, taky nikdo nebude vyžadovat zákon na služby na úrovni (podle čeho by se ta správná úroveň stanovovala?). Když je v nějakém podniku pro někoho příliš draho, taky nikdo nepožaduje zákon na cenové stropy. 

Jednoduše potenciálnímu zákazníkovi takový podnik nebude stát za návštěvu a za podporu formou útraty a půjde peníze utrácet jinam.

A právě o tom a pouze o tom, co celé je. O možnosti volby, o možnosti svobodného rozhodnutí. Pro zákazníka – zda chce jít radši do nekuřáckého nebo do kuřáckého podniku; pro majitele/provozovatele podniku – zde chce svůj podnik zaměřit pouze na nekuřáckou nebo pouze na kuřáckou klientelu nebo zda svůj podnik uzpůsobil tak, aby mohl uspokojit všechny.

Jakmile jedna ze zmíněných skupin možnost volby nemá, nejde o nic jiného než o omezení svobody. Jde o naprosto zbytečný a hloupý zásah do běžného života obyvatel celé země.

Velmi trefný komentář v tomto smyslu měl asistent europoslance Petra Macha, Martin Pánek:

„Vy jste bohatí nekuřáci z města, vás zájmy chudých nekuřáků z venkova trápit nemusí.
Ale proč chcete tomu traktoristovi zakázat, aby si v hospodě, do které nechodíte a kterou ani neznáte, dal po šichtě pivo, panáka a cígo, to mi hlava nebere.“

Tento boj za sluníčkově sterilní společnost bez neřestí je vůbec plný pokrytectví. Vláda sice sní o zvyšování spotřební daně (a tím snad o zvyšování příjmů do státního rozpočtu, jistě ne však pro snižování státního dluhu), do které tabákové výrobky spadají, ale chce zakázat tyto výrobky konzumovat tam, kde jsou hlavně v prodeji. Tedy v hospodách, barech a diskotékách. V podstatě je to stejný princip, jako kdyby auto, do kterého jste si na čerpací stanici právě zakoupili a načerpali pohonné hmoty, nesmělo z té benzínky odjet. O něco stylovější je pokrytectví naší politicko-mediální scény. Její představitelé a obdivovatelé se nepřestávají ohánět prvorepublikovou noblesou, která nám dnes podle nich tolik chybí, ale kuřáctví, které k té noblese tak neodmyslitelně patřilo, je tou stejnou politicko-mediální scénou tak zatracované.

Každý nový zákaz vede jen a pouze k dalšímu zákazu, tedy k další krádeži svobody

Je zarážející, jak snadno jsou lidé ochotni vzdávat se svobod, obzvláště, jde-li o svobody těch druhých, navíc ve jménu vlastního sobectví.

Dnes vám chtějí zakázat kouření, zítra vám budou chtít zakázat mít rodinu

Dnes se pachatelé dobra snaží lidem zakázat kouřit v prostorech, jejichž majitelé by to třeba klidně a rádi povolili. Zítra se budou snažit plošně zakázat noční život (Pozor: Už dnes jsou města, kde kvůli šíleným vyhláškám noční život přestal existovat). Dnes se pachatelé dobra snaží lidem zakázat chodit ve speciálně vybraných dnech do velkých obchodů, i když lidé zrovna chtějí a když majitelé těch obchodů chtějí mít otevřeno. Zítra se budou snažit plošně zakázat noční provoz. V noci přece lidi mají spát a ne někde trajdat, natož si něco kupovat. Dnes se pachatelé dobra snaží přimět automobilky montovat do automobilů nejrůznější omezovače a elektronické kontrolory, zítra se budou snažit prosadit jedinou vhodnou hudbu pro správné řízení vozu, jakákoliv jiná bude zakázaná. Dnes se socialisti bojující proti tomu, čemu říkají „šedá ekonomika“, snaží co nejvíc omezit možnost platit větší nákupy hotově, zítra hotovost zakážou úplně.

Opravdu je pro vás přednější vaše vlastní pohodlí za cenu omezení svobody vaší či někoho jiného? 

Tak se pak nedivte, až se nějaký politik nebo státní úředník rozhodne zakázat něco, co máte rádi zrovna vy nebo na čem vám životně nejvíc záleží. Ať už to bude pouhý názor, druh podniku, životní styl nebo výchova vlastního dítěte.

Princip mateřství vs hloupá pohodlnost

Na serveru parlamentnilisty.cz byl zveřejněn rozhovor s jistým psychologem, jehož názory a postoje týkající se (nejen) případu Evy Michalákové a jejích synů zadržovaných norskými úřady považuju za natolik hloupé a popírající základní principy mateřství, že nelze alespoň stručně nereagovat.

Názor tohoto pana psychologa, že děti nemáme trápit ještě víc než už se stalo, že je máme nechat tam, kde už si zvykly a ať si maminka udělá děti nové a na ty původní zapomene, považuju za omezený, krátkozraký, antilidský a antimateřský. Napadají mě i jiná přirovnání, ale není potřeba opakovat pana prezidenta.

Uvedu k tomu jen pět dle mého nejzásadnějších bodů:

1. Jen kvůli (dost pravděpodobně zkorumpovaným) hajzlům v Barnevernu má biologická maminka navždy přijít o své milované syny a oni mají přijít o svou milovanou maminku?

2. "Jen" kvůli cca 4letému odloučení má být obětován celoživotní vztah: maminka - synové?

3. Opravdu má někdo při posuzování takto citlivé záležitosti odvahu vycházet z pouhé domněnky či spekulace, že si chlapci na pěstouny už zvykli jako na své rodiče a svou biologickou maminku vnímají jako cizí ženu?

4. Není takový přístup ve svém důsledku známkou tolerování zrůdnosti Barnevernu?

5. Opravdu je dítě takto obchodovatelná komodita?

Naléhavě prosím, uvažujme víc do širších důsledků.