Střet kultur

Někteří upozorňují na riziko spojené se střetem kultur, kterému prý v souvislosti s uprchlíky čelíme nebo brzy čelit budeme. Jenže my už ve střetu kultur dávno jsme. A žádní uprchlíci s tím nemají nic společného. Jsme v dlouhodobém střetu kultury svobody
a zakazovačů.

Musí to být zásadní rozdílnost kulturního původu, zázemí a životních hodnot. Co jiného by to mohlo být? Musí to být zásadní rozdíl v životní filosofii, v přesvědčení.  Kde jinde by se v některých lidech mohla brát ta přímo i nepřímo vyjadřovaná nadřazenost? Kde jinde by se v nich mohla brát domněnka, že jen oni nejlíp vědí, jak se má správně žít? Kde jinde by se v nich mohl brát záměr nutit všechny ostatní žít podle jejich představ, kdyby to nebylo v zásadních rozdílech kulturních a životních hodnot, v jasném rozdílu mezi zakazováním/nařizováním a možností svobodné volby?

Jak jinak si vysvětlit věčné snahy části společnosti regulovat celou společnost dle svého vidění světa než, že jde o soustavný střet zcela rozdílných kultur?

Střet se zakazovači je střet s nebezpečnou ideologií. Je to střet s fanatickým přesvědčením, že vše, co není řešeno zákonem, je při nejmenším podezřelé, spíše špatné, ne-li nebezpečné. Nezáleží na co, nebo koho se zakazovači odvolávají, čím nebo kým své návrhy na zákazy odůvodňují. Záleží jen na tom, kolik prostoru pro prosazování svých nápadů na zákazy/regulace od veřejnosti dostávají a v jakém znění své návrhy na zákazy/regulace protlačují do zákonů. Výsledkem je vždy nějaké další aktuální politickou reprezentací schválené omezení svobody.

Mnozí, kteří zakazovačům při prosazování různých zákazů tleskají, si přitom neuvědomují, že čím více zákonných pravidel na lidské jednání se zakazovačům daří do legislativy dostat, tím se zmenšuje prostor pro originalitu, kreativitu a především přirozený vývoj společnosti. Střet jakékoliv kultury s kulturou zakazovačů a omezovačů je proto z dlouhodobého hlediska velmi nebezpečný. 

Může v něm jít prakticky o cokoliv. Třeba o to, zda se smí nebo nesmí vyznávat libovolné náboženství, ideologii, názory, nebo o to, co se v soukromém (ať bytovém či nebytovém) prostoru smí a nesmí (třeba kouřit, hrát nějakou hru o peníze, věnovat se botanice nebo třeba souložit), nebo o to, kdy vlastník prostorou smí a kdy nesmí v tomto prostoru nabízet své služby a tím pádem  i pracovní příležitosti těm, kteří o to mají zájem, kdykoliv se zúčastněné strany dohodnou, nebo o to, zda je především na rodičích, jakým stylem se rozhodnou vychovávat své vlastní děti a naproti tomu o hrozbu, že kdykoliv může přijít úředník a dítěti rodiče a rodičům dítě ukrást.

Zakazovači/omezovači svobodnou společnost, která se umí vyvíjet bez stovek regulací, odmítají. Bojí se jí, protože jakmile si je společnost vědoma hodnot svobody a náležitě ji opatruje, jakmile si je vědoma, že lze snadno fungovat bez všemožných regulací, zakazovači jsou bez šance, bez napojení na peníze od státu.  Proto v liberálně nastavené společnosti žít neumějí a jiná varianta žití, než ta řízená a kontrolovaná státem, na které se podílejí, je pro ně velice komplikovaná. Naopak jakýkoliv nový zákaz nebo alespoň omezení posiluje jejich vliv. V podstatě jsou základem kontrolních a represivních složek státu.

Cokoliv – i ta největší hloupost - je zákonem zakázáno/nařízeno, může být a bývá kontrolováno a porušení zákazu/nařízení – zákona - bývá trestáno.