Řidiči a majitelé aut, jste zločinci!

Jsem zločinec. Protože podle nich je zločin sednout za volant a chtít jet z bodu A do bodu B. Obzvláště v Praze. Jsem prostě zločinec. Ani nemusím nic ukrást, stačí nastartovat auto a rozjet se. Kdo by to byl ještě před několika lety řekl, že vlastnit auto, natož chtít autem jezdit, bude v roce 2016 podle mnohých v podstatě zločin.

Auta jsou nadbytečný přežitek a do Prahy nepatří, slýcháme nebo čteme už několik let od ekoteroristů ze sdružení Auto*Mat a Strany zelených a jejích příznivců poschovávaných i v různých jiných politických subjektech. Vždycky, když se podobná myšlenka někde objeví, pomyslím si – ok, když auta nepatří do města, asi teda patří do přírody. Nebo kam jinam? 

Centrum Prahy by mělo být pro osobní auta uzavřeno. Kdo tam potřebuje, má využít MHD, bicykl nebo jít pěšky, slýcháme od těch samých a také od lidí, kteří auto nepoužívají, protože ho (ať už z principu nebo že si ho nemůžou dovolit) nemají nebo ho používají jen, když jednou za týden jedou na větší nákup nebo na víkend pryč. Vždycky, když se podobný diktátorský postoj objeví, vybavím si české zámky, hrady a nejrůznější další turistické atrakce. Jejich okolí bývají osobními auty doslova obsypána, i třeba když v pěším dosahu je vlaková nebo autobusová zastávka. Říkám si – aha, v Praze auta odmítáme jako nežádoucí vetřelce, ale na své výlety po krásách krajů českých jejich pohodlí využíváme velmi rádi.

Řidičů je víc, přesto mlčí 

Je to podivné. Ačkoliv je aktivních řidičů bezesporu mnohonásobně víc než těch, kteří proti automobilům zákeřně brojí, necháváme si zásahy do silničního provozu bez protestů líbit.  Čím to je, že v zemi, kde se motorismus těší tak velké oblibě a kde je dlouholetou módou kritizovat kvalitu silnic a práci silničářů, se už dávno nezvedla obrovská vlna odporu proti všem postupně aplikovaným dopravním prasárnám? Jakoby řidiči nevěřili sami sobě. Jakoby uvěřili tomu, že potřebují být regulovaní, co nejvíc omezovaní a, samozřejmě, hlídaní. Jakoby věřili, že ten tlak omezovačů snad někdy povolí. To se velice mýlí. Nepovolí. Nikdy. Naopak. Nebudou-li odstaveni, bude jenom hůř. Důkazů jest mnoho.

Stačí se po Praze rozhlédnout a každý, kdo hlavní město aspoň trochu zná, dobře ví, kde všude nějaká omezení v uplynulých několika letech vznikla a kde se chystají další. Zpravidla se tak stává v rámci velkých rekonstrukcí nebo jednoduše politickým rozhodnutím. Takových míst po Praze, kde došlo k nesmyslnému omezení provozu, jsou už desítky, ne-li stovky

Zablokované Dejvice 

Začít můžeme tím momentálně nejvíce medializovaným, šíleným požadavkem radnice Prahy 6 uzavřít výjezd z tunelu Blanka do Svatovítské ulice. Důvodem má být katastrofální dopravní situace kolem Vítězného náměstí. Jenže ta dopravní kalamita tam nevznikla jen tak ze dne na den a rozhodně ne jenom kvůli momentálně uzavřené Korunovační. Ta kalamita tam vznikala několik let a je to práce radních. Abychom se zorientovali, je dobré si pár věcí připomenout. A nezbývá mi, než to vzít ze široka. 

Víte, že třeba Podbabská ulice ještě před cca 19 lety byla obyčejná úzká silnice s jedním pruhem pro každý směr? Víte, že kvůli jejímu rozšíření – tedy z důvodu zvyšování plynulosti provozu – na čtyři pruhy tam kdysi bourali domy? Několik krásných let pak fungovala mezi Suchdolem (a Roztokami) a Dejvicemi pohodlná čtyřproudovka. Vzpomínám, že takových příjemně širokých komunikací se pak podařilo vybudovat více. Praha se snažila být dopravně přívětivé město. Jasně. Dopravní zácpy byly, jsou a vždycky budou otravné (a měli by je zakázat). Ale snad budete souhlasit, že mnohem výhodnější je mít pravidelné dopravní zácpy na několika komplikovaných místech než různými nesmyslnými opatřeními postupně všude omezovat plynulost dopravy a tím vytvářet nové potíže i tam, kde dřív nebyly. A přesně to je praxe posledních let. Téměř jako houby po dešti se průběžně objevují nová omezení nebo rovnou zákazy vjezdu. Výsledkem samozřejmě není méně aut v Praze. Výsledkem jsou neuvěřitelné komplikace pro všechny, kteří z nějakého důvodu potřebují nebo chtějí dát před MHD přednost osobnímu automobilu. Těch lidí jsou desítky, ne-li stovky tisíc. Je mi proto opravdu velkou záhadou, že se proti všem těm přibývajícím dopravním omezením ještě nikdo dostatečně hlasitě neozval, že není vidět žádná snaha je zarazit. Jakoby ti samí lidé, kteří na špatnou průjezdnost nadávají, ji zároveň, kdo ví proč, chtěli.

Vraťme se k té Podbabské. Její potenciál nejen, že nakonec nebyl využit, ale hloupými regulačními zásahy ztratila všechny své původní výhody. I proto lze tuto nejdůležitější spojnici hlavního města s desítkami obcí severně od Prahy považovat za jeden ze symbolů boje zeleného sociálního inženýrství proti přirozenému vývoji potřeb společnosti, proti individuální automobilové dopravě a jako symbol zmařených šancí na dopravně přívětivou Prahu. Původně pohodlná dvouproudá silnice ve směru do města je už dávno opět pouze jednoproudá, navíc přerušovaná zúžením. Jeden pruh byl totiž (jak se stalo už automatickým zvykem) věnován autobusům a taxíkům.  

Přeregulované Vítězné náměstí 

Zákeřná posedlost ekomaniaků a radních šestky co nejvíc pražským a ještě více mimopražským zkomplikovat život se v Dejvicích v posledních letech rozrostla do obludných rozměrů.

Vítězné náměstí před sérií dopravních omezení z několika uplynulých let. Všechny čtyři vjezdy na kruhový objezd zde ještě před pár lety, tedy už za novodobého provozu, bývaly dvouproudé.

Patrně nejvíc zla bylo napácháno na Vítězném náměstí a v jeho okolí. Mnoho lidí jistě ještě pamatuje dobu, kdy se na kruhový objezd Vítězného náměstí jak z Jugoslávských partyzánů, tak ze Svatovítské (ze které se po její rekonstrukci stalo hrací pole pro „škatulata hejbejte se“) vjíždělo dvěma pruhy. To už dnes není pravda. 

Tramvajová točna a okolí v Podbabě před rozsáhlou rekonstrukcí.

Kdo ví proč vjezd na kulaťák ze zdola usekli do jednoho pruhu. Do toho se navíc musí z levého přejet, protože ten pravý až do onoho zúžení patří – jak jinak – autobusům. A vjezd od Prašného mostu je už delší dobu zúžen na jeden pruh. Vlastně se divím, že nějakou eko hlavu ještě nenapadlo nainstalovat tam pro jistotu semafory. (Nebo možná napadlo, ale naštěstí to neprošlo. Zatím.) A to nemluvě o tom, že mnozí jistě pamatují dobu, kdy byla na Vítězné náměstí průjezdná i Dejvická. 

Rozšíření travnaté plochy mělo za následek zúžení ulice
Jugoslávských partyzánů do jednoho pruhu.

Neopomeňme ani úpravu ze dvou na jeden pruh Jugoslávských partyzánů u křižovatky s Terronskou u bývalého hotelu Internacionál. Jakou eko hlavu to napadlo a proč sakra bylo při prodlužování tramvajové trati v Podbabě potřeba omezit průjezdnost pro silniční dopravu, přemýšlím pokaždé, když tím nešťastným místem projíždím. Takových prapodivných změn je v Dejvicích mnohem víc. Když před časem probíhala velká rekonstrukce tramvajového pásu na Evropské, nečekal jsem, že výsledkem bude zrušení odbočovacího pruhu do ulice Kolejní. A přeci se to, zcela proti logice věci, stalo. Všechny tyto jednotlivé regulace mají jediný výsledek: Zhoršení plynulosti provozu. A mohli bychom pokračovat. Ale abychom se nevěnovali jen dopravními omezeními zabarikádovaným Dejvicím. Praha 6 v tomto agresivním tažení proti individuální dopravě není zdaleka osamocená.

Před rekonstrukcí tramvajového pásu na Evropské
existoval odbočovací pruh do ulice Kolejní.
Místo něj byl rozšířen už tak široký chodník?

Zdeformovaná Plzeňská

 

Před rekonstrukcí tramvajového pásu na Evropskéexistoval
tento odbočovací pruh. Proč musel zaniknout?

Pravděpodobně ještě výraznějším tragickým symbolem boje odpůrců aut proti všem řidičům, je Plzeňská ulice na Smíchově. Do nedávna víceméně svižná (jasně, silný provoz tam byl vždycky) dvouproudá ulice, do které se pohodlně vejde i tramvajový pás, je od poslední rekonstrukce zdeformovaná tak, že řidičům nezbývá než se držet v pravém jízdním pruhu, protože ten levý se každých několik metrů změní v odbočovací a několikrát zanikne. Zde se ironicky už jen divím, že do toho zúžení ještě nepřimalovali dnes tolik módní cyklopruh.

Regulační šílenství na Praze 4 

 

A ve výčtu uskutečněných nápadů na omezování, tedy, jak oni tomu rádi říkají, zklidňování dopravy můžeme pokračovat. Pod taktovkou zelených ekomaniaků dochází k nepochopitelným zásahům do silničního provozu například i v Praze 7 a 4. Starosta čtyřky Štěpánek ani neskrývá, že jeho záměrem je individuální dopravu na čtyřce omezit na minimum. Například chce úplně zrušit magistrálu, nejlépe bez náhrady (tisíce lidí, kteří ji využívají, ať si trnou), protože auta jsou zlo. Jeho plán je údajně pokrokový. Zasypat část ulice Táborská, která vede pod magistrálou a z fungujícího mimoúrovňového křížení udělat klasickou (samozřejmě) světelnou křižovatku. Jo, to je ten plán na zkultivávání prostředí. Co na tom, že by v místě zaniklo několik desítek parkovacích míst. Cílem Prahy 4 je mít městskou část bez aut. Vy, kdo máte auto, padejde odtud! Než se jim ta prasárna podaří, zatím Praha 4 svým občanům nebezpečně komplikuje život alespoň dílčími zásahy. I zde, podobně jako v Dejvicích, jde o dlouhodobější vývoj. 

Řidiči nejsou vítaní

Před pár lety proběhla kompletní rekonstrukce ulice Michelská. Přibyly dvě v podstatě zbytečné světelné křižovatky (které jsou v plném provozu i v jednu v noci, a to i o víkendech). Kvůli rozšíření chodníku zaniklo na začátku Ohradní ulice asi 8 parkovacích míst. Je sice hezké, že nově světelná a na ostrůvky rozkouskovaná křižovatka Michelská – Ohradní dostala odbočovací pruhy. 

Pohled na vjezd do ulice Ohradní z křižovatky s Michelskou a nově instalované jednosměrky.

Jenže následně se čtyřka z prapodivných důvodů rozhodla obyvatelům (horní) Ohradní život zkomplikovat ještě víc a ulici zcela absurdně zjednosměrnila. Místo toho, aby – když už tu obludnou křižovatku postavili – sloužila celé části tamního sídliště a samozřejmě rodičům vozících děti do školy, slouží dva odbočovací pruhy jen dvěma prvním panelovým domům hned u křižovatky. Dál už vás značky nepustí. Takže, aby se lidé žijící ve třetím paneláku od křižovatky mohli dostat domů, musí projet celým sídlištěm odshora. Vskutku efektivní zklidňování provozu, co říkáte? Radnice čtyřky toho má za posledních pár let na svědomí mnohem víc. Na mnoha místech městské části došlo, podobně jako v Dejvicích k zúžení silnic. Tu dostal prostor cyklopruh (např. ulice Olbrachtova), tu došlo k rozšíření chodníků. 

Křižovatka Michelská/Baarova před zúžením kvůli vybudování
předchodu pro chodce.

 

 

Reguluj, omezuj, vládni

Tragikomický osud potkal ulici Michelskou u autobusové zastávky Jemnická ve směru na Kačerov. Radní čtyřky usoudili, že dva pruhy jsou pro vytíženou komunikaci zbytečný luxus. Nejprve si umístěným ostrůvku a jaksi zbytečným odbočovacím pruhem pohráli s křižovatkou Baarova, aby následně zdůraznili přechod pro chodce tím, že rozšířili cíp chodníku a tím pravý jízdní pruh definitivně obětovali.

Nový přechod pro chodce v Michelské, kvůli kterému
byl obětován jeden jídní pruh.

Chodníky radní čtyřky vůbec milují. Rozšíření se dočkal taky chodník (po kterém chodí asi tak 10 lidí za den a z jehož středu se co pár metrů tyčí mohutná lampa) ve zrekonstruované Bělehradské. Samozřejmě to znamenalo zúžení silnice a zánik mnoha parkovacích míst. Nebo nepochopitelné zrušení jízdního pruhu kolem tramvajové zastávky Nuselské schody ve směru na I. P. Pavlova. Tam nyní musí řidiči jezdit skrz zastávku. Však jistě, bezpečnost především. A momentálně probíhající kompletní rekonstrukce Nuselské a na ní navazující U Plynárny? Nezbývá než s napětím čekat, co z původně relativně průjezdných ulic zbude. Rekonstrukce vozovek je pro město asi nejsnadnější cesta, jak někde průjezdnost omezit nebo úplně zastavit. Zatímco dřív jsme se nemohli dočkat, až nějaký rozkopaný úsek bude opravený a opět průjezdný, dnes trneme hrůzou, jak a zda průjezdný po rekonstrukci vůbec bude.

Z části Dostihové se kvůli upřednostnění cyklopruhu stala jednosměrka.

Šikanujeme vás, protože můžeme

 

Můj nejčerstvější objev podivné změny v dopravní úpravě je v Chuchli, konkrétně v ulici Dostihová, kousek od výjezdu ze Strakonické. Tou ulicí už tak snadno, jako dřív, neprojedete. Proč? Protože radní zde těsně před železničním přejezdem zjednosměrnili asi 30metrový úsek a jízdní pruh, místo všem dopravním prostředkům, věnovali pouze bicyklům. 

Všichni ostatní musí toto místo absurdně objíždět ulicemi Starolázeňská a Mezichuchelská, aby mohli pokračovat buď přes koleje dál tou samou Dostihovou směrem na Barrandov, nebo vedlejší Radotínskou.

Řidiči, zejména ti, kteří to tam neznají, musí krátký jednosměrný úsek nově takto ubjíždět.

  Ani Řepy své občany nijak nešetří 

Parkující auta nikomu a ničemu nepřekážela. Křižovatka
byla bez problémů průjezdná všemi směry.

 Další takový naschvál, který pražští radní těm strašným a zlým motorismům udělali, je k vidění v Řepích na křižovatce Bendova - Bazovského. Aby obyvatelé sídliště neparkovali mezi středovými travnatými pásy, přesto, že tím nijak nekomplikovali dopravu, radní, nejspíš ve spolupráci s Městskou policií řekli „ne“ a plochu, na kterou se vešlo možná až 10 aut,  nechali osadit těmi směšnými zelenými sloupky, které se objevují všude, kde se radní rozhodli občanům život aspoň trochu zkomplikovat. Tragikomedie je v tom, že plocha veřejného prostranství o asi 20 nebo 30 m² tak zůstává neužitelná. Škoda, že jediné, k čemu se radní umějí odvážit, je žití ve městě nějak komplikovat. Škoda, že je místo dalšího omezení nenapadlo nabídnout zmíněnou nebo nějakou jinou nevyužitou plochu třeba k výstavbě chytrého robotického parkování. 

Přesto městská část řekla ne, tady parkovat nebudete a pro jistotu
místo zablokujeme. Že to vypadá příšernně, nám nevadí.
Hlavně, že tu nejou auta!

Tohle hloupé zablokování křižovatky je přitom v podstatě nic oproti tomu, jak zásadní negativní zásah do dopravní obslužnosti obyvatele Řep pravděpodobně čeká. Na stole totiž podle všeho je reálná varianta zrušit v Řepích čtyřproudovou Slánskou. V rámci toho jejich úžasného zklidňování dopravy z ní má být něco mezi zelenou oázou a městským bulvárem podobně, jako to má v plánu s magistrálou starosta Štěpánek na Praze 4.

Socialisti a Zelení občany s auty v Praze nechtějí 

Samozřejmě se není vůbec co divit. O násilné regulaci přirozeného žití a chování obyvatel Prahy i mimopražských je celá současná doktrína ovládající jak městské části, tak samotný magistrát. Podle radního Dolínka nemají mimopražští do hlavního města autem vůbec jezdit. To zopakoval několikrát. 

Člověk jen zírá, jak silný boj proti automobilové dopravě je v roce 2016 veden. V době, kdy rodiny a domácnosti mívají obvykle dvě a více aut, podle toho, kolik plnoletých v nich žije. V době, kdy lidé za prací dojíždějí i desítky kilometrů. V době, kdy všeobecný zájem o motorismus stále roste, kdy automobilový průmysl zaměstnává tisíce lidí, kdy spotřební daň z pohonných hmot patří mezi (vysoké) důležité příjmové položky státního rozpočtu. To všechno v době, kdy v Praze přibývá staveb všeho druhu a je rozumné předpokládat, že mnoho jejich návštěvníků i ze zahraničí bude potřebovat cestovat autem. Proto by Praha měla naopak dělat vše proto, aby byla lákavým místem k životu i k obchodní či turistické návštěvě se vším všudy. Místo toho se nás průběžně snaží za každou cenu přesvědčit, že je špatný každý, kdo z jakéhokoliv důvodu jezdí po městě autem. Sobec je údajně každý, kdo místo MHD chce využívat vlastní možnosti přepravy.

Jistě jste už slyšeli, co za nápad hodlá uskutečnit městská část Praha 7. Zkoušeli jste někdy jet třicítkou déle než několik nutných a otravných vteřin? V té „rychlosti“ se skrývá víc negativ, než si její obhájci umí uvědomit. Je na místě otázka, jestli si od této další absurdní regulace Praha 7 ve skutečnosti neslibuje úbytek aut na svém území. Jestlipak si paní a páni chytří radní uvědomují, že s kvalitní dopravní obslužností stojí a padá kvalita každodenního života?

Ostatně, zločin jménem modré – dnes vlastně už tzv. parkovací – zóny jest toho ideálním důkazem. Když je někde extrémně problematické parkování, ale jet autem prostě potřebujete, tak holt pojede někam jinam, kde můžete pořídit podobně, ale zaparkujete snáze. Že místo přizpůsobení se potřebám občanů například výstavbou parkovacích domů nebo podzemních garáží městské části volí raději namalování modrých pruhů, je z jejich pohledů samozřejmě logické. Je to snadnější, levnější a – a to hlavně – výnosnější. Jak dlouho se ale asi radní, kteří to modré zlo v jednotlivých městských částech prosadili, ve svých funkcích udrží než občanům konečně trpělivost a dají všem těm naše peníze sosajícím omezovačům jasně najevo, že takhle si příjemné a prosperující žití v hlavním městě nepředstavují?

Jak dlouho bude Pražanům trvat, než se odváží si přiznat, že spoustou ulic ve městě se už nějakou dobu projíždí mnohem komplikovaněji než dřív a mnohde se nedá projet už vůbec?

Jak dlouho si Pražané nechají líbit tu zelenou, k prosperující společnosti nepřátelskou doktrínu, že jezdit autem není normální? Co je teda normální? Mlčky akceptovat všechno, co Štěpánek, Dolínek, Stropnický nebo Krnáčová, případně auto-Filler-mat vyplodí?

Ale no tak. Praha má přece na víc. Pražané si zaslouží město prosperující, nikoliv přeregulované.

Reakce na text pana Hlavenky: Nejde o nákupy, jde o svobodu

Text Jiřího Hlavenky, ve kterém obhajuje zákaz činnosti pro vybrané podniky v některé dny (oni tomu říkají zákon o omezení doby velkých prodejen) je plný demagogie, překrucování a protiřečení si a ač to normálně nedělám, tentokrát jsem si řekl, že na to zareaguji. Sice jsem na to téma již jeden text napsal, ale byl pojatý jinak, takže teď reakce na pana Hlavenku.

J.H.:

V parlamentě je znovu na stole zákon o omezení prodejní doby velkých prodejen (typicky řetězců) o státních svátcích. Ač to není zásadní problém naší doby, přesto to, jak zákon dopadne, je důležitým indikátorem vyspělosti naší společnosti. Já jsem názoru, že existence takovéhoto zákonného nařízení je naprosto správná. Je k tomu ale potřeba argumentace a vypořádání se s častými námitkami.

Má reakce:

Za prvé je nutné říct, že bych snad i souhlasil s tím, že to není zásadní problém naší doby. Je to jeden z příznaků hlavního problému naší doby, což jest postupné omezování svobod. Fascinuje mě, jakým obloukem jsme se z nabývání svobodny v 90. letech vrátili zpět do socialismu. Opět mají rozhodovací i názorovou moc lidé, kteří mají tu sprostou drzost ostatním diktovat, jak mají žít. Nakupování je součást žití a nikomu není nic do toho, jaký život vedu. Jestli vedu denní nebo spíš noční život. Nikomu není nic do toho, jestli chci jít na nákup ve středu po práci, v pátek nad ránem nebo – jsem-li pracovně vytížený – kdykoliv, když mi to zrovna vyjde. Jediný, koho to má zajímat, je majitel obchodu, kterému udělám tržbu. Ani pan Hlavenka, ani paní Gajdůšková, ani pan Bublan nemají mít právo určovat, kdy které obchody smí mít otevřeno a kdy ne. Podstata věci není možnost nakupování, ale obrana svobody.

A teď už k jednotlivým bodům.

J.H.:

1) Maloobchod prý přijde za každý takový den, kdy budou mít řetězce zavřeno, o 700 miliónů korun. 
a) Za prvé je toto tvrzení úplný bullshit, protože vychází z toho, že si retail vypočte průměrnou denní tržbu a řekne, že když ten den bude zavřeno, tak tato tržba nebude. Lidé pochopitelně nakoupí v jiné dny - je fakt, že jsme už konzumní společností dost zblblí, přesto ale víme, že když se v některý den například nedostaneme do supermarketu, nakoupíme si do zásoby. 

Má reakce:

Nevím, o kolik maloobchod tvrdí, že přijde a nepovažuji to za podstatné. Podstatné je, že kvůli zakazovačům nebudou mít ty vybrané obchody tržbu žádnou, ať to má být sto nebo sto tisíc korun. Jak by se asi zakazovači tvářili, kdyby jim za každý den pracovního volna byla o stovku nebo tisícovku snížena výplata?

Lidé si prý pochopitelně nakoupí jindy. Opět – co je panu Hlavnekovi do toho, kdy si kdo chce jít nakoupit? Lidé si prý nakoupí do zásoby. Jistě, pan Hlavenka je z lepší společnosti. Já osobně ale třeba znám lidi, kteří nemají ani televizi ani chladničku a nežijí ze žádných zásob, ale z toho, co si ten den cestou domu koupí. Když si nakoupí do zásob, tak se jim může jídlo zkazit, protože nemají, kde ho vhodně skladovat.

J.H.

b) Za druhé je půvabné, že kdyby k tomu nakrásně došlo, je to argument pozitivní a nikoli negativní. Nežijeme, abychom nakupovali; nakupování je nutnost, ale ne radost (byť se nás prodejci snaží usilovně přesvědčit o opaku). Protože že kvůli zavřenému dni o svátcích nebudou lidé umírat hlady když na na Hypernově bude roleta, lze toto (proklamované) snížení tržeb vnímat jako pozitivní jev: lidem zbude víc peněz na to, aby si za to koupili například vstupenku do muzea, na koncert, věnovali jej na charitu nebo dali na splátku své hypotéky.

Má reakce:

b) Nakupování prý není radost, ale nutnost. Tento argument mě opravdu rozesmál. Pan Hlavenka možná žije v nějakém genderově nevyváženém ryze mužském světě. V tom mém světě žije spousta žen, které nakupování milují. Věřte nebo ne, nakupování miluje i spousta mužů.

Lidem prý zbude víc peněz na „něco jiného“. Pan Hlavenka chce společnost regulovat, aby své peníze utrácela za věci, které on považuje za hodnotné. Kdo chce utrácet podle svého uvážení, je samozřejmě konzumní barbar.

J.H.

c) Pokud někdo tak miluje nakupování, máme pro něj řešení. Může si to vynahradit v jiné dny, kdy přijde do Tesca vždycky hned po práci a zůstane v něm až do zavíračky.

Má reakce:

Nerad bych se opakoval, ale věčná Hlavenkova snaha regulovat společnost tím, že něco lidem milostivě povolí v zájmu budovatelských představ, je skutečně roztomilá.

J.H.:

d) A za čtvrté, snaha poslanců aby se měly největší korporace jako v bavlnce, mě skutečně k slzám nedojímá.

Má reakce:

Zájem, aby se korporace měly jako v bavlnce, mě taky nedojímá. Dojalo by mě ale, kdyby se stát stále nechoval jako nadrodič a nechal lidi žít podle jejich představ, ne podle představ těch, kdož jsou zrovna u moci.

J.H.:

2) Lidé o svátcích pracují rádi (!). Je to pochopitelný argument od pravicových politiků, kteří o svátcích ještě nikdy nepracovali, takže to znají z vlastní zkušenosti. Problém není v rádi-nerádi, ale že nemají na výběr: pokud supermarket přijímá prodavačku, je v úvazku zahrnuta povinnost směn i o svátcích. Není z toho úniku a není volby, je to povinné břemeno spojené s touto prací.

Má reakce:

Nejsem politik. Od té doby, co je za pravicovou označovaná TOP09, se necítím být ani pravičák. Jsem zvyklý pracovat o víkendech, o svátcích, v noci, zkrátka kdykoliv, když to mé profesní zaměření vyžaduje. Ne vždy z toho mám radost, někdy mě to fakt štve. Požadovat kvůli tomu pro mého aktuálního zaměstnavatele zákaz činnosti v nějaké vybrané dny, by mě nenapadlo. Buď tam pracovat chci a práci v pro někoho nestandardní dobu akceptuju nebo tam pracovat nechci a hledám uplatnění jinde. Jelikož socialisti trh práce tak zdeformovali, že práce spíš není než je, je pro mě pořád lepší pracovat i v dobu ne zrovna příjemnou než práci vůbec nemít. Je největší paradox, že místo toho, aby stát uvítal, že firmy nabízejí pracovní příležitosti, tak se snaží ty pracovní příležitosti omezovat.

J.H.:

3) Jedná se pouze o nejvýznamnější svátky, nikoli o neděle: vánoční svátky, Nový rok, Velikonoce plus dva další svátky. Svátky mají v rytmu lidského života a zejména v rodinném životě velký význam: jsou to chvíle, kdy rodina nejen má být pospolu, ale též v drtivé většině případů chce být pospolu. Zákon jí to nenařizuje - pouze umožňuje.
Jestli poslanec ANO Ivan Pilný argumentuje, že "neví, jak ti lidé budou toho volného času využívat, jestli půjdou třeba na odborářskou schůzi", je to smutný případ zatmění rozumu u člověka, který býval před vstupem do vrcholné politiky soudný.

Má reakce:

Nejde vůbec o to, jakých konkrétních dní se takový zákaz má týkat. Jde o to, že se o nějakém omezování svobody podnikání na parlamentní úrovni vůbec jedná.

J.H.:

4) "Však policisté, hasiči, lékaři také musí mít o svátcích služby". V tom to právě je - oni musí, ale prodavačky nemusí. Policisté nemůžou říci: "bereme si volno, tak zloději a vrazi, prosím vemte si taky volno, pozítří na to zase společně vlítnem, vy budete utíkat a my vás budem honit". Lékař na JIPce nemůže pacientovi říct, aby si dal den oraz, že on si dá taky. Ale obchody být zavřené mohou - nikomu se nic nestane, nikdo o nic nepřijde.

Má reakce:

Obchody být zavřené mohou. Jistě, mohou. O tom žádná. Když ale slovo mohou změníme na musí - obchody být zavřené musí, protože je na to zákon – už jsme úplně jinde. A o tom to je.

Že nikdo o nic nepřijde, je nesmysl. Obchod přijde o případnou tržbu, zákazník přijde o radost/uspokojení/úlevu z nákupu. Ale jistě. Zákazník má na radost/uspokojení/úlevu z nákupu a vůbec z čehokoliv nárok jen tehdy, kdy to stát a lidé jako pan Hlavenka považuje za přijatelné.

J.H.:

5) Na malé prodejny to platit nebude, na velké ano. Proč, dává to smysl? Dává. Limit 200 m znamená, že otevřeny budou moci mít jen malé rodinné krámky, které jsou typicky provozovány rodinou, v rodinných domcích. Rodinné prodejničky jednak typicky "světí" nejen svátky, ale i víkendy (aniž jim to někdo nařizuje!) a představují vlastně ten přirozený rytmus života, práce a odpočinku - ano, takto by to vypadá, když nad vámi není korporát, který píše pravidla. Pokud se majitel a prodavač v jedné osobě svobodně rozhodne, že otevře krám i na Nový rok, aby si lidé z okolí mohli u něj doplnit zásobu kapalin, je to právě přesně příklad dodržení té individuální svobody rozhodnutí, o které liberálové tolik sní.

Má reakce:

U tohoto bodu jsem se na chvilku zamyslel. Něco mi na něm nesedělo a několik minut mi nebylo jasné co. A pak mi to došlo. V předchozích bodech pan Hlavenka zmínil, že když víme, že se v nějaký den nedostaneme do supermarketu, že si uděláme zásoby. Zmínil, že když se nedostaneme do supermarketu, že nám peníze zbudou na něco podle něj hodnotnějšího. Zmínil, že když obchody budou zavřené, nikomu se nic nestane, nikdo o nic nepřijde. Není to ve srovnání s jeho bodem 5 krásný několikanásobný protimluv?

Ono tedy ve skutečnosti nejde o to, kdy (nebo snad že) k nákupu dojde, ale kde a mezi kým k nákupu dojde.

Ta věčná touha socialistů ovládat společnost je vskutku kouzelná.

J.H:

6) "Kdo nechce pracovat (o svátcích), může si najít jinou práci". Jinými slovy: zaměstnavatel může vše - může třeba přikázat zaměstnancům chodit v řetězech, nebo s červenou páskou na rukávu pokud má žena zrovna svůj týden, může je otevřeně šikanovat a ponižovat, je to jeho svoboda a svoboda zaměstnance je jít jinam. Takhle to bylo myšleno? 
Ona tolik proklamovaná "svoboda volby" - tj. však tam nemusíš dělat, když se ti to nelíbí - je totiž velice iluzorní. Je-li to široko daleko jediná práce, kterou může žena s nevelkou kvalifikací vykonávat, žádná svoboda volby není.

Má reakce:

Tento bod už jsem rozebral v bodu 2. Zde jen doplním, že pracovní podmínky by měly být oboustranně férové a odsouhlasené. Nastupuju-li do zaměstnání, nejprve se přece informuji o pracovní době, pracovní náplni atd. Obojí by mělo být uvedeno v pracovní smlouvě. Pokud nastupuji do zaměstnání, kde z podstaty činnosti firmy funguje nepřetržitý směnný provoz, je moje chyba, pokud jsem si to nezjistil předem nebo pokud jsem si myslel, že mě se to nebude týkat. Pokud se mi práce na směny nezamlouvá, nebudu se do takové práce hlásit.

J.H.:

7) Je to "nesystémový zásah do tržního prostředí". To je takový oblíbený argument proti čemukoli, není ale pravdivý. Vtip je v tom, že to je právě zásah hluboce systémový, upravující nepřirozený (viz výše) "systém", který vznikl jen z povelu a tlaku korporátů, nikoli přirozeným tržním prostředí (které neexistuje).

Má reakce:

Na tohle nemám opravdu co říct. Souhlasím, že zákaz prodeje je zásah hluboce systémový. V čem má být centrální regulace chování společnosti přirozená, mi ale stále uniká.

J.H.:

8) Obzvláště důmyslným argumentátorem je pán jménem Simeon Karamazov, poslanec za ODS a děkan pardubické FEI (!). 
Říká, že to je "útok na naši svobodu" - zatímco natvrdo přikázání prodavačkám pracovat ve dnech pracovního volna útokem asi není.
Říká, že zákon jím "nařizuje lidem co mají dělat o svátcích" - nikoli, zákon pouze říká, že něco o svátcích skutečně dělat nemusí (ale mohou, pokud chtějí).
Říká, že "stát by měl postihovat jednání, které je škodlivé" a myslí tím, že to, když nakupujeme ve svátek, škodlivé není. Opět ale poněkud pozapomíná na ty prodavačky a jejich rodiny; pro ně to právě škodlivé je.
Pan Karamazov představuje ideální případ neoliberála, tedy člověka, který ze všeho nejvíc ctí svobodu - tedy svobodu svou, která se neohlíží na svobodu ostatních. Pokud je jeho svoboda vrchovatě naplněna, je naprosto v pořádku, že mu ostatní povinně a nesvobodně slouží. Zřídkakdy se to ukáže takto pěkně nasvícené: ten, kdo "hlásá svobodu", je pouze ultimátní egoista. Dík za takového děkana.

 

Má reakce:

Tento bod je podle mě čistá demagogie. Nebudu řešit pana Karamazova z ODS. Budu řešit ty prodavačky. Dá se říct, že obdivuju každého, kdo vydrží sedět hodiny za kasou, markovat zboží a poslouchat pípání čárového kódu a nezblbnout z toho. Jenže ať si to pan Hlavenka přizná nebo ne, i na tuto pozici se ti lidé přihlásili dobrovolně. A pokud ne dobrovolně ve smyslu, že lepší práci v okolí svého bydliště nesehnali, není to vina majitele obchodu, ale mizerné situace na trhu práce. A tu nezpůsobili obchodníci, ale politici. Tím, že těm prodavačkám práci vezmou, tu situaci nezmění, nezlepší.

J.H. závěrem:

Proč je tanto zákon důležitým indikátorem? Protože na něm lze velmi pěkně ilustrovat vztah mezi státem a podnikáním. 
Podnikání čili trh je zásadní a nezastupitelné; vytváří hodnoty. Ale má současně velkou tendenci ke zneužívání svého postavení - své moci a svých peněz, protože podnikateli nejde o obecný prospěch, ale jen prospěch svůj, a tyto dva "prospěchy" bývají velmi často v kolizi. Proto je zde stát, který zasahuje a dbá na to, aby ta slabší strana (tedy spotřebitel, zaměstnanec, malý obchodní partner proti korporátu, malá prodejnička vůči gigantickému řetězci) byla aspoň rozumně chráněna. 
Podstatné ale je, že stát není nějakým neutrálním prostředníkem mezi korporátem a spotřebitelem, neutrálním sudím jako na hokejovém zápase. Toto je mylný postoj, který bohužel často nastává. Neutrální sudí mezi korporátem a spotřebitelem je jako neutrální sudí mezi vlkem a stádem ovcí, který dbá na to, aby si každý přiměřeně přišel na své. Chránit lze jen jednoho a stát si musí vybrat občany, neboť ty on zastupuje. A že hájení zájmů spotřebitele či malých firem jde proti zájmům korporací - no samozřejmě že jde a není na tom nic špatného. Je to jen vymezení hřiště a pravidel hry: naučte se hrát, nebo odejděte. Ale nebojte se, oni se to naučí a velmi snadno.

Rozdíl mezi Českem a například Rakouskem (kde je navíc zavřeno nejen o pár největších svátcích, ale i v nedělích a v sobotu se končí dříve) je totiž právě v rozdílu uchopení "tržního prostředí" a role státu. Neoliberálové rádi říkají, že v Rakousku je "socialismus"; pokud tedy socialismus je, že v zemi je třikrát vyšší mzda než u nás, zaměstnanci pracují menší počet hodin než u nás, Vídeň vítězí v anketách jako nejlepší město k žití, lidé nemají pocit že stát je buzerační nepřítel, právní stát a ochrana soukromého vlastnictví na rozdíl od nás plně funguje a podmínky k soukromému podnikání jsou výrazně lepší než u nás.... není teda tenhle socialismus nějaký podezřele dobrý?

Má reakce:

V závěru se pan Hlavenka pěkně po socialistsku odvázal a smíchal několik zcela různých věcí dohromady. Nevím, zda záměrně nebo proč, ale pojďme na to.

- Tendence ke zneužívání svého postavení mohou mít a mívají lidé (především politici), nikoliv trh.

- Trh je prostor směny a jen takové směny, kterou si lidé mezi sebou domluví

- Dojde-li ke směně nedobrovolné (krádež, podvod, vydírání apod.), jedná se o trestný čin a jeho pachatel má být potrestán.

- Nemá být trestné v libovolný den dobrovolně nabízet své služby. Trestné mají být pokusy o zakazování nabízení služeb.

- Úlohou státu nemá být dobrovolné směny mezi lidmi kontrolovat, omezovat natož zakazovat.

- Úlohou státu naopak má být chránit občany v případě, že jsou někým proti své svobodné vůli poškozováni na zdraví či majetku. Svobodné rozhodnutí občana vstoupit do obchodu, kdy on uzná za vhodné a svobodné rozhodnutí utratit tam libovolnou sumu peněz, je jeho svobodné rozhodnut, nikoliv poškozování jeho zdraví či majetku proti jeho vůli zlým obchodem.

- Úlohou státu nemá být jakkoliv zvýhodňovat jakoukoliv část soukromého sektoru před jakoukoliv jinou.

- V zájmu státu má být nastavit a udržet férové prostředí, kde pro všechny zúčastněné platí stejná pravidla. To samozřejmě nemůže znamenat, že všichni budou stejně úspěšní, že všichni budou stejně spokojení. Někomu podnikatelský záměr vyjde a z malé firmy se stane velká. Někomu podnikatelský záměr nevyjde, buď zkusí podnikat v jiném odvětví, nebo svou malou firmu zavře a půjde pracovat do nějaké úspěšné firmy. To není diktát korporátů, to je přirozený trží vývoj. Stát trpící spasitelským syndromem s tím může dělat (a naneštěstí dělává) leda to, že do té neúspěšné firmy dává peníze a tvrdí, že tím podporuje tržní prostředí.

Opak je pravdou.

Jediný efektivní způsob, jak stát může tržní prostředí podporovat je, že do něj bude co nejméně zasahovat.