VyVolený potvrdil, že je VyVolený

Pokud nepatříte mezi diváky/příznivce/fanoušky reality show VyVolení, tak tento text buď dál nečtěte, nebo aspoň, moc prosím, projevte respekt vůči těm, kteří soutěž sledovali a zdržte jakýchkoliv zbytečných jízlivých poznámek. Velice děkuji.

Včera, v pátek 29. listopadu 2013, po necelých 4. měsících skončila 4. řada VyVolených. Skončila jediným logickým a mnohými předpokládaným výsledkem. Tím výsledkem je, že diváci svými 303 680 hlasy, tedy 73 procenty z celkových 416 000 poslaných hlasů potvrdili, že VyVolený je jeden jediný a je to Vlado Dobrovodský. 

Vladko víceméně s přehledem obhájil pozici neporazitelného. Jeho cesta soutěží byla teď mnohem suverénnější, ale paradoxně zároveň mnohem náročnější než v roce 2005.

 

 

Všichni vs Vlado

Dá se říct, že Vlado ještě ani nevstoupil do vily a už se začaly ozývat hlasy, že tam nemá co dělat, že už jednou vyhrál, že mají dost šanci další atd.

Vlado v té vile ale přece nebyl celou soutěž sám. Respektive byl tam sám. Sám proti všem. Sám proti dalším 16 soutěžícím, kteří se do vily VyVolených postupně dostali úplně stejně jako on - díky hlasům od diváků. Kromě Vladka tak dalších 16 lidí dostalo šanci diváky zaujmout natolik, aby soutěž někdo z nich vyhrál. Nikomu z nich se ale uspět nepodařilo. Nikomu z nich se nepodařilo to základní: Dosáhnout ba ani se přiblížit k Vladkově vůdčí pozici. Ani ve spolupráci se zaujatým (skoro bych řekl posedlým) štábem se buldočinci nepodařilo Vladka Dobrovodského zlomit.

 

Je to o to zajímavější, že to nezáleželo jen na soutěžících. Vladkovu pozici nijak neohrozili ani ti hlavní, na kterých záleží, kdo ve vile bude a kdo ne - diváci. Šanci hlavní osobnost VyVolených ze soutěže vyřadit a dát tak tu mnohokrát zmiňovanou šanci někomu novému, přitom měli diváci celkem pětkrát. Vladko musel absolvovat pět duelů. A všechny vyhrál drtivě. Zuby si na něm pomyslně vylámal jak nezdravě sebevědomý hezoun Honza, tak i jedna z mála skutečně inteligentních soutěžících Lucka. 

 

Vlado Veliký

Jak je to vlastně možné, že se Vladko mohl VyVolených opět zúčastnit? Zcela jednoduše. Tvůrčí tým nastavil (zcela jistě kvůli zajištění sledovanosti) pravidla tak, jak je nastavil a Vladko pouze dostal a využil nabídku. Jestli mu to někdo chce zazlívat, tak prosím. Ale přiznejte sami sobě – být na jeho místě, v jeho pozici, vy byste snad šanci na výhru dalších pěti milionů odmítli?

Vlado byl prý oproti ostatním od začátku ve výhodě. Hodně diváků si ho pamatovalo z 1. řady, nemusel se o jejich přízeň tedy nijak zvlášť snažit. Možná se nemusel tolik snažit o přízeň diváků, musel ale zvládnout něco mnohem náročnějšího. Musel ustát neuvěřitelný intenzivní psychický tlak, kterému po celý průběh soutěže čelil. Nekonečné a pořád dokola se opakující stejné laciné útoky na téma, že účastnicí jedničky nemají ve čtyřce co dělat, že na psychicky labilní hysterky už není nikdo zvědav, anebo, dokonce, že kdyby náhodou vyhrál, měl by výhru rozdělit mezi všechny soutěžící. VyVolení ale nejsou postavení na formátu „jeden za všechny, všichni za jednoho“. Jsou postavení na formátu „každý sám za sebe“. Vlado se tedy soutěže nezúčastnil jménem všech, nýbrž pouze jménem svým. Stejně jako každý z ostatních 16 soutěžících. A každý z nich měl na začátku úplně stejnou šanci. Nikdo ji však nedokázal zužitkovat. Nikdo na sebe nedokázal strhnout pozornost, a když, tak jen negativně, což mu bylo většinou velmi záhy diváky dáno najevo vyřazením.

Ať budeme Vladkovu účast ve 4. řadě VyVolených hodnotit na základě jeho schopnosti brilantního argumentování v bouřlivých debatách s kýmkoliv, nebo podle míry jeho aktivního pobytu ve vile nebo podle počtu vyhraných duelů, případně podle procentuálních rozdílů jednotlivých duelů, dojdeme vždy ke stejnému závěru:  

Vladko všech 16 soutěžících doslova převálcoval. Vladko, coby vládce vily, je symbolem reality show VyVolení. 

Jak s velkou pokorou prohlásil Petr Zvěřina:

Vladko = VyVolení

P.S. Milý Vladko, kdyby se tento text k tobě snad nějakou náhodou dostal, přijmi ho, prosím, jako velkou gratulaci a velkou poklonu ode mne a samozřejmě od všech, kdo s textem souhlasí.

Eminem: Král rapu přeskočil své kořeny

Velká recenze: Eminem – The Marshall Mathers LP 2 

 Jo, vím, zveřejnit recenzi nového alba více než týden po jeho vydání může působit divně. The Marshall Mathers LP 2 je ale tak specifické album, že to nešlo napsat ve stylu Miloše Čermáka, tedy „z fleku“. 

The Marshall Mathers LP 2, byť Eminemovo už 8. řadové album, není jen jedním z mnoha. Je to symbolický i skutečný návrat do doby Eminemovy největší kreativity. Zároveň je to pro Ema posun o obrovský kus vpřed. Nelze říct a vůbec nechci, aby to vyznělo tak, že The Eminem Show, Encore, Relapse a Recovery co do kreativity a kvality nestojí za řeč. Není to pravda. Každé z nich má v Eminemově diskografii svou zásadní pozici a každé z nich ho svým dílem posunulo tam, kde je dnes. Tam, kde byl schopen vytvořit The Marshall Mathers LP 2.

Eminemova rozmanitost posunula hranice rapu

Eminem si s touhle deskou dal evidentně obrovskou práci. V hudebně i textově rozmanitých písních se s vážností i s ironií sobě vlastní otírá o všechno a o všechny, z velké části velmi nečekaně i sám o sebe. Několikrát mě opravdu překvapil, několikrát pobavil a hlavně potvrdil jak výjimečný umělec to je. Bez nadsázky si dovolím tvrdit, že se Marshall Mathers postaral o další nadčasové album, které posouvá hranice rapu do míst, kde si je možná ani on sám ještě před pár lety neuměl představit. A udělal to výborně, protože to funguje.

Hned první skladba Bad Guy nás atmosférou i příběhem vrací k veleúspěšnému singlu Stan z alba The Marshall Mathers LP. Je jeho volným pokračováním a místo oblíbené Dido se tentokrát o refrén postarala Sarah Jaffe.

Za pozornost stojí i zdánlivě nedůležitá stopa číslo 2. Zdánlivě nedůležitá proto, že se jedná pouze o tzv. „skit“. Jde však o pokračování příběhu ze skladby Criminal opět z The Marshall Mathers LP. 

V pořadí třetí track na albu je předělávka Time Of The Season od The Zombies. Eminem si z ní udělal Rhyme Or Reason a opět, ovšem opět originálně, si na ní vyřizuje účty se svými (ne)povedenými rodiči. Ve skladbě s plíživou atmosférou předvádí svůj oblíbený plíživý styl rapu a refrén si tentokrát zpívá sám. K samotné písni Time Of The Season stojí za podotknutí fakt, že je nápadně podobná o šest let starší klasice Stand By Me od Ben E. Kinga, kterou pro změnu vysamplovala Duffy a udělala z ní svůj hit Mercy. Napadlo mě, že škoda, že Eminema nenapadlo dát refrén nazpívat právě Duffy. Možná, že ho to i napadlo, ale chtěl si to zazpívat sám, což se vzhledem k obsahu songu vůbec nedivím.

Eminem nerapuje o polonahých sexy děvkách

Vůbec celé The Marshall Mathers LP 2 je velmi osobní. V případě Marshalla Matherse to snad ani jinak nejde. Jeho texty vždycky byly hodně hluboké a konkrétní, ať už v pokojné nebo v bouřlivé formě. Kromě tří možná čtyř songů si nevybavuju, že by Em kdy rapoval o polonahých sexy děvkách, už vůbec si nevybavuju, že by na polonahých sexy děvkách byly postavené jeho videoklipy. I tím je jeho tvorba jedinečná.

Em si zakládá na co nejpřesnějším, zároveň barvitém vyjadřování nejrůznějších emocí od výčitek, přes naštvání, provokaci a cynismus až po uvědomění a - u Marshalla poněkud nezvykle – pokory.

V textech se vrací do dob, kdy s rapem začínal a o nějaké kariéře celosvětově známého umělce se mu ani nesnilo. Nejen o tom je rytmicky chytlavý a drsně rockově zpracovaný singl Survival, v němž Eminema skvěle doplňuje Liz Rodrigues z kapely The New Royales. I na další, ovšem oproti Survivalu naopak poklidné skladbě nazvané Legacy, je kromě Marshallova rapu slyšet dívčí hlas. Zatím neznámá zpěvačka z New Yorku se jmenuje Polina a její jemný, ale pronikavý hlas dodává Legacy zajímavou naléhavost. Všudypřítomný klavír skladbu zajímavě doplňuje nezbytným prvkem nostalgie.

Hodně prostoru dal Em opět i svému pověstnému sarkasmu, který však, např. ve skladbě Asshole, neuvěřitelně šikovně konfrontuje s tvrdou realitou. V této písni s akčně laděným rytmem a melodií se rapper částečně vrací až k albu The Slim Shady LP, s nímž do světového showbusinessu vtrhl. 

Oldskoolová, skoro by se dalo říct hardcore pecka Berzerk na albu působí trochu jako vetřelec, o to je však důležitější. Velmi agresivní chytlavý rytmus, ještě agresivnější syrová baskytara a různé zvukové doplňky (například od The Beaste Boys nebo Naughty By Nature) jsou přesně ty faktory, které celé album posouvají daleko za hranice toho, co je dnes v hip-hopu standardem. Fakt, že Berzerk je doslova postaven na vysamplovaném kytarovém grifu z The Stroke od Billyho Squiera nijak nevadí, protože o tom – o chytrém využívání samplů hip-hop vždycky částečně byl.

Kolik stylů zvládneš, tolikrát jsi rapperem

 

Rozmanitost alba není jen v tom, že každá píseň je naprosto jiná po hudební stránce. Eminemův projev prošel za uplynulých 14 let neuvěřitelným vývojem a na The MMLP2 Em své hlasové dovednosti samozřejmě plně zužitkoval. Takovou ideální ukázkou jeho rapové všestranosti je pecka příznačně nazvaná Rap God. V po hudební stránce spíš obyčejném tracku se Marshall vyřádil a předvedl snad všechny techniky rapu. Podobně si s rapem pohrál i v následujícím tracku Brainless.

Úplně jiný Eminem je pak slyšet v pravděpodobně nejosobnější písni alba – Stronger Than I Was. V tomto songu se vrací k písni Kim z The Marshall Mathers LP a velmi sugestivním způsobem se opět zabývá vztahem se svou nešťastnou životní láskou. Z trochu utahané ale silně emotivní Emovy osobní zpovědi se album dostává do své druhé poloviny. 

Další písnička není vzpomínka na The MMLP, ale na předchozí album Recovery. Stejně jako v roce 2010 i tentokrát se Em spojil s Rihannou a z jejich druhé spolupráce vzešla skladba The Monster. Svižný popovější (ovšem nikoli tak ideální rádiový jako byl ten předchozí) duet těchto dvou hudebních osobní je o vyrovnání se popularitou a slávou. Téma vyrovnání se s nečekaným úspěchem a s ním spojenými pády se sem tam objevuje ve více Marshallových textech. V The Monster je ale zpracováno nejintenzivněji.

Svým vlastním životem si žije song So Far. Jde o prazvláštní směsici reggae, country, starého rocku a samozřejmě hip-hopu. Dokonce na ní Em využil úryvek ze své starší nahrávky I’m Back. Pro skladbu jako takovou ale použil píseň Life’s Been Good z roku 1978 od Joe Walshe. Hodně vtipně si Marshall pohrál i s písní nazvanou Love Game, ve které mu hostuje Kendrick Lamar. Ve skutečnosti jde o pop-rockovou skladbu z poloviny 60. let. Jmenuje se Game Of Love a původně ji se svou kapelou nahrál Wayne Fontana. Někdo možná zná její popovější podobu. V roce 1987 se o ni postaral Novozélanďan Ian Morris známý jako Tex Pistol. Nicméně Eminemova verze s poměrně svižným rapem se vrací právě k verzi v podání Wayna Fontany. Nutno uznat, že i tato původní verze má své velké kouzlo.

Slim Shady je zpět

 

Zajímavý a po obsahové stránce překvapivý je i další duet. Pro song Headlights se Em spojil s Natem Ruessem z Fun. Těžko říct, proč si pro song, v němž nabízí nečekané usmíření své mámě Debbie vybral zrovna Nata, nicméně jim to funguje a Headlights je povedená optimistická poslechovka. Ovšem kdo si myslel, že ke konci alba Marshall vyměknul, ten se sakra mýlí. Hned další věc je totiž bláznivý duel mezi Eminemem a jeho druhým já – Slim Shady. 

Evil Twin neboli zlé dvojče je čistá hip-hopová záležitost. Jde o šílený návrat postavy jménem Slim Shady, na kterou Eminem vždycky sváděl všechno špatné, co provedl a co o které slavné celebritě kdy řekl. Slim Shady se vyznačuje jak svým nevybíravým slovníkem, tak schopností brilantního využívání výslovnosti k rýmování různých zdánlivě zcela nepodobných slov. Ostatně tuto schopnost Eminem od Slima Shady převzal pro mnoho dalších textů, ke kterým své horší já nepotřeboval.

Bejby nebude sedět v koutě!

Tahle notoricky známá věta z Hříšného tance se Eminemovi překvapivě hodila do refrénu k songu Baby. Jedná se o další z velmi silných písní s osobní zpovědí. Stručně řečeno Em není na scéně rapu žádný nováček, žádné nemehlo a nikdo od něj nemůže čekat konec kariéry. K textu si Marshall chytře vybral zajímavý bojově laděný track. 

Přiznám se, že vůbec nevím, co si myslet o Desperation. Přijde mi, že se na to album dostala víceméně omylem. Jde o spojení hip-hopu a něco co mezi bluegrass a folkem. Nevím, proč mi připomíná duet Nellyho s Timem McGrawem. Nevím, proč si jí Eminem na album dal. Nevím, co k ní mám říct, tak k ní nebudu říkat nic.

Další osobní zpověď je skrytá v songu Groundhog Day. Eminem v posmutnělé, ale naléhavé a proto chvílemi rozčílené atmosféře vzpomíná na své dětství. Na to, jaké peklo si jako dítě musel prožít a jak se díky svému strejdovi Ronniemu vůbec poprvé dostal k rapu. Ve skladbě, pro kterou použil samply z Sleight Of Hand od Menahan Street Band, vzpomíná taky na svou partu D12 a na velkého kámoše Proofa, který byl zastřelen. Song je zvláštní tím, že nemá žádný refrén. Pouze sloky a mezi nimi krátké hlášky.

Předposlední skladba na albu se jmenuje Beautiful Pain. S Eminemem jí nazpívala Sia. Obsahově je částečně podobná The Monster - duet s Rihannou. Při vší úctě k Rihanně ale musím říct, že hudebně i pěvecky je mnohem lepší. 

Nebyl by to však nejkontroverznější rapper na světě, aby to na samém konci přeci jen zase celé nezamotal. Přesně o tom je poslední věc na albu nazvaná Wicked Ways. Eminem v podstatě říká, že i když se jeho hudba a hlavně texty spousta lidem příčí a je kvůli tomu snadným terčem kritiky, další spousta lidí si jeho hudbu ochotně kupuje a tím ho podporuje. Takže co? Takže tady zůstane a dál bude dělat to, co ho baví a co ho živí, protože to funguje až moc dobře, aby toho kvůli nějakým kritikům nechal.

Album The Marshall Mathers LP 2 Eminem využil ke třem základním věcem. Představil se světu tak, jak ho většina dosud neznala, hudebně, textově i v projevu předvedl to nejvíc, co současná hip-hopová scéna může nabídnout a tím vším dokázal, že ještě zdaleka nepaří do hudebního důchodu. 

Eminem – The Marshal Mathers LP 2

Vydáno: 5. 11. 2013

Hodnocení: 8,5 z 10

Bruno Mars je Tarzan v džungli hudby

 V Praze měl koncert Peter Gene Hernandez neboli Bruno Mars a já nejprve musím narovinu říct, že už dlouho jsem nebyl z žádného koncertu tak spokojený a nadšený, jako jsem teď. Ani nevím, kde mám začít. Střídají se ve mně emoce úžasu z velmi výjimečného zážitku a smutku, že už to skončilo.

Přesto se samozřejmě pokusím koncert Bruna Marse, který byl součástí jeho světové The Moonshine Jungle Tour 2013, co nejpřesněji popsat.

Předskokan měl nezvykle snadnou práci

Na koncert jsem šel informačně nepřipraven, takže jsem netušil, kdo má Brunovi předskakovat. Téměř přesně ve 20hod se na scéně objevil chlapík jménem Mayer Hawthorne. Přiznám se, že jsem o něm nikdy neslyšel, ale značná část publika ho evidentně znala – tak rychlé a výrazně vlídné reakce na předskokana jsem snad ještě nezažil. Alespoň v O2 Aréně ne. Mayer Hawthorne and The County se do toho opřeli hned od začátku a jejich chytlavé rytmy a melodie propojující pop, funky a soul vyplnily jim poskytnutou půlhodinku do posledního tónu. Za velmi kvalitní výkon je publikům náležitě odměnilo, až se z toho Mayer zdál být mile zaskočený. Ale to už prostor musel vyklidit technikům, aby připravili podium pro hlavní hvězdu večera.

Papoušci, světelné i zvukové efekty, energie

 

Po odstranění aparatury kapely Mayera Hawthorna se podium schovalo za obrovskou oponu s vyobrazenou džunglí, takže nebylo vůbec vidět, co se děje za ní. Nutno podotknout, že Bruno na sebe nechal celkem dlouho čekat, za což mu v závěrečném hodnocení možná strhnu půl hvězdičky.

Až před půl desátou večerní zhaslo světlo a vyprodanou halou (nevím, jestli úplně, ale od oka rozhodně) se rozezněl ohlušující aplaus. Po pár vteřinách a pár úvodních tónech opona spadla a na rozzářeném podiu stál s celou svou doprovodnou kapelou Bruno Mars.

Stejně jako ve všech předchozích městech, i pražský koncert odstartoval magickou Moonshine, kterou hned následovala podobně magická, ale naléhavější Natalie. Atmosféru obou skladeb dotvářely úchvatné záběry letících papoušků na neobvykle řešené podlouhlé projekci umístěné na zadní stěně podia. Záběry byly připraveny tak, aby vzbuzovaly pocit 3D efektu, i když 3D samozřejmě byly. Třeba příště.

Poctivá hudba z Honolulu

 

Při mega hitu Treasure se celé podium změnilo v americký disko klub alá 80. léta. Nechyběla obří diskokoule a především projekce připomínající staré vypouklé televizory.

Nadšení skvěle naladěného publika ještě přidalo na intenzitě a energie mezi námi a Brunem doslova jiskřila. Člověk měl najednou pocit, že všichni v hale sakra dobře vědí, co je poctivá hudba a že jsou si sakra dobře vědomi, čeho že jsou to právě svědky.

Bruno totiž není jen tak nějaká hvězdička, kterou šikovný producent objevil v Honolulu a za ručičku ji dovedl do velkého showbusinessu. Bruno se hudbě a tanci věnuje odmalička. Jako dítě se s repertoárem Michaela Jacksona, Elvise Presleyho nebo Jamese Browna účastnil různých pěveckých i tanečních soutěží.

Kam se s atmosférou hrabe Jennifer Lopez

 

Atmosféra byla v O2 Aréně tak fantastická, že člověk měl při skladbách jako Billionaire nebo Show Me najednou pocit, že Česká republika vůbec není bigbeatová země, ale že tady ze všeho nejvíc milujeme právě ty houpavé rytmy, ve kterých se středeční večer odehrával.

Bylo naprosto fascinující sledovat, že se ta disko/soul/funky atmosféra netýká pouze prvních 10 řad u podia, ale že se zapojují úplně všichni, i v těch nejposlednějších řadách na ploše i na tribunách. Už dlouho jsem tak přirozeně uvolněnou atmosféru na koncertě světového umělce nezažil. Ani Jennifer Lopez si nedokázala publikum získat tak snadno a tak rychle jako to zvládnul Bruno.

Není se ani čemu divit. Zatímco Jennifer spoléhala především na sex-appel a své backvokalistky, Bruno staví na poctivé živé a nápadité hudbě. Jsem si jist, že by se nijak neurazil, kdyby se doslechl, že jsem ho nazval Tarzanem v hudební džungli. Přesně tak na mě působí. A je to samozřejmě myšleno v nejlepším slova smyslu. Stejně snadno jako se Tarzan houpe na liánách, si Bruno hraje se skladbami. A člověk té obrovské energii směřující k němu z podia klidně i přes celou halu zkrátka neuteče, což je jedině dobře. 

Třešnička na dortu

 

Inspiraci Michaelem Jacksonem, kapelou Jackson 5 a dalšími podobnými formacemi v sobě prostě nezapře.  Ani se o to nesnaží, naopak. A funguje to. Brunův koncert není jen o kvalitní muzice a skvělém zpěvu. Za zmínku rozhodně stojí taky s kapelou secvičené choreografie, různé legrácky a především parádní světelná show. V podstatě každá skladba měla svou vlastní barvu, svou vlastní světelnou image, kterou občas doplnila vychytaná projekce. Perfektně připravené a s hudbou i s choreografií kapely synchronizované světelné efekty byly pomyslnou třešničkou celé The Moonshine Jungle show.

Komunikace s publikem je základ

 

Velmi překvapivé a fascinující na tomto koncertě bylo stoprocentní zapojení publika. Jedna věc sice je, že media nám Brunovy singly natlačila do podvědomí, aniž bychom si to uvědomovali. Druhá věc ale je, že díky tomu je pak celá hala schopná na Brunovu výzvu a bez Brunovy asistence zpívat i delší pasáže ať už Marry You nebo The Lazy Song. Při něm dostal svůj zasloužený prostor Brunův parťák Philip Lawrence, všem známý z vtipného šimpanzího videoklipu. A jak jinak, Philip si vysloužil bouřlivý aplaus celé O2 Arény.

Po The Lazy Song do konce koncertu zbývaly ještě tři, respektive pět písní. A Bruno i publikům do nich dali úplně všechno. Po Grenade a Just The Way You Are se sice už rozloučil, ale všichni věděli, že ještě nezazněla Locked Out Of Heaven a Gorilla.

Koncert kratší, ale nadupaný

 

Po návratu ze zákulisí Bruno nejdřív předvedl komorní, ale energické sólo na bicí, aby pak reflektory předvedly další famózní světelný rej a celé podium se opět rozzářilo. Věděli jsme, že se koncert chýlí ke konci, ale každý si chtěl tuhle hudební lahůdku užít do poslední vteřiny. Po necelé hodince a půl před námi byla poslední skladba večera. 

Při napínavém intru se na projekci zobrazovaly siluety evoluce, tedy od opice až po člověka, doplněné velkou hlavou rozčílené gorily. Následoval průlet džunglí doprovázen zpěvem Bruna. Ten se zhruba v půlce skladby z čela podia přesunul dozadu. Část podia se vyvýšila a Bruna ozářilo jediné bodové světlo. V této zcela komorní procítěné atmosféře Bruno Gorillu dozpíval, pak se rozloučil a zmizel v zákulisí. 

Bruno Mars předvedl fantastický a jedinečný hudebně-zábavný výkon, který mu může závidět leckterá světová hudební hvězda. Jediný problém jsem měl s nastavením hlasitosti Brunova mikrofonu. Přišlo mi, že lehce volume doprava by koncertu prospělo. No, ale nejsem zvukař, takže nic. Každopádně Bruna Marse považuju za jednoho z největších (možná i největšího) pop/disko/funky tahounů a aktivních hudebníků současnosti.

Bruno Mars – The Moonshine Jungle Tour 2013

6. 11. 2013 - Praha, O2 Arena

P.S. Tu půlhvězdičku mu nestrhnu za to úvodní čekání, ale za to, že bych ho fakt rád slyšel o kousíček hlasitěji než hudbu. Takže:

Hodnocení: 9,5 z 10