Velká recenze: Eminem – The Marshall Mathers LP 2
Jo, vím, zveřejnit recenzi nového alba více než týden po
jeho vydání může působit divně. The Marshall Mathers LP 2 je ale tak specifické
album, že to nešlo napsat ve stylu Miloše Čermáka, tedy „z fleku“.
The Marshall Mathers LP 2, byť Eminemovo už 8. řadové album,
není jen jedním z mnoha. Je to symbolický i skutečný návrat do doby Eminemovy
největší kreativity. Zároveň je to pro Ema posun o obrovský kus vpřed. Nelze
říct a vůbec nechci, aby to vyznělo tak, že The Eminem Show, Encore, Relapse a
Recovery co do kreativity a kvality nestojí za řeč. Není to pravda. Každé
z nich má v Eminemově diskografii svou zásadní pozici a každé z nich
ho svým dílem posunulo tam, kde je dnes. Tam, kde byl schopen vytvořit The
Marshall Mathers LP 2.
Eminemova rozmanitost posunula hranice rapu
Eminem si s touhle deskou dal evidentně obrovskou
práci. V hudebně i textově rozmanitých písních se s vážností i s ironií
sobě vlastní otírá o všechno a o všechny, z velké části velmi nečekaně i
sám o sebe. Několikrát mě opravdu překvapil, několikrát pobavil a hlavně potvrdil jak výjimečný umělec to je. Bez nadsázky si dovolím tvrdit, že se
Marshall Mathers postaral o další nadčasové album, které posouvá hranice rapu
do míst, kde si je možná ani on sám ještě před pár lety neuměl představit. A
udělal to výborně, protože to funguje.
Hned první skladba Bad Guy nás atmosférou i příběhem vrací
k veleúspěšnému singlu Stan z alba The Marshall Mathers LP. Je jeho
volným pokračováním a místo oblíbené Dido se tentokrát o refrén postarala Sarah
Jaffe.
Za pozornost stojí i zdánlivě nedůležitá stopa číslo 2. Zdánlivě
nedůležitá proto, že se jedná pouze o tzv. „skit“. Jde
však o pokračování příběhu ze skladby Criminal opět z The
Marshall Mathers LP.
V pořadí třetí track na albu je předělávka Time Of The Season od The
Zombies. Eminem si z ní udělal Rhyme Or Reason a opět, ovšem opět originálně, si na ní vyřizuje účty se svými (ne)povedenými rodiči. Ve skladbě
s plíživou atmosférou předvádí svůj oblíbený plíživý styl rapu a refrén si
tentokrát zpívá sám. K samotné písni Time Of The Season stojí za
podotknutí fakt, že je nápadně podobná o šest let starší klasice Stand By Me od Ben E. Kinga,
kterou pro změnu vysamplovala Duffy a udělala z ní svůj hit Mercy. Napadlo mě, že škoda, že Eminema nenapadlo dát
refrén nazpívat právě Duffy. Možná, že ho to i napadlo, ale chtěl si to
zazpívat sám, což se vzhledem k obsahu songu vůbec nedivím.
Eminem nerapuje o polonahých sexy děvkách
Vůbec celé The Marshall Mathers LP 2 je velmi osobní.
V případě Marshalla Matherse to snad ani jinak nejde. Jeho texty vždycky byly hodně
hluboké a konkrétní, ať už v pokojné nebo v bouřlivé formě. Kromě tří
možná čtyř songů si nevybavuju, že by Em kdy rapoval o polonahých sexy děvkách,
už vůbec si nevybavuju, že by na polonahých sexy děvkách byly postavené jeho
videoklipy. I tím je jeho tvorba jedinečná.
Em si zakládá na co nejpřesnějším, zároveň barvitém
vyjadřování nejrůznějších emocí od výčitek, přes naštvání, provokaci a cynismus
až po uvědomění a - u Marshalla poněkud nezvykle – pokory.
V textech se vrací do dob, kdy s rapem začínal a o
nějaké kariéře celosvětově známého umělce se mu ani nesnilo. Nejen o tom je
rytmicky chytlavý a drsně rockově zpracovaný singl Survival, v němž
Eminema skvěle doplňuje Liz Rodrigues
z kapely The New Royales. I na další, ovšem oproti Survivalu
naopak poklidné skladbě nazvané Legacy, je kromě Marshallova rapu slyšet
dívčí hlas. Zatím neznámá zpěvačka z New Yorku se jmenuje Polina a její
jemný, ale pronikavý hlas dodává Legacy zajímavou naléhavost. Všudypřítomný
klavír skladbu zajímavě doplňuje nezbytným prvkem nostalgie.
Hodně prostoru dal Em opět i svému pověstnému sarkasmu,
který však, např. ve skladbě Asshole, neuvěřitelně šikovně konfrontuje
s tvrdou realitou. V této písni s akčně laděným rytmem a melodií
se rapper částečně vrací až k albu The Slim Shady LP, s nímž do světového
showbusinessu vtrhl.
Oldskoolová, skoro by se dalo říct hardcore pecka Berzerk na
albu působí trochu jako vetřelec, o to je však důležitější. Velmi agresivní
chytlavý rytmus, ještě agresivnější syrová baskytara a různé zvukové doplňky
(například od The Beaste Boys nebo Naughty By Nature) jsou přesně ty faktory, které
celé album posouvají daleko za hranice toho, co je dnes v hip-hopu
standardem. Fakt, že Berzerk je doslova postaven na vysamplovaném kytarovém grifu z The Stroke
od Billyho Squiera nijak nevadí, protože o tom – o chytrém využívání samplů
hip-hop vždycky částečně byl.
Kolik stylů zvládneš, tolikrát jsi rapperem
Rozmanitost alba není jen v tom, že každá píseň je
naprosto jiná po hudební stránce. Eminemův projev prošel za uplynulých 14 let
neuvěřitelným vývojem a na The MMLP2 Em své hlasové dovednosti samozřejmě plně
zužitkoval. Takovou ideální ukázkou jeho rapové všestranosti je pecka příznačně
nazvaná Rap God. V po hudební stránce spíš obyčejném tracku se Marshall vyřádil
a předvedl snad všechny techniky rapu. Podobně si s rapem pohrál i
v následujícím tracku Brainless.
Úplně jiný Eminem je pak slyšet v pravděpodobně
nejosobnější písni alba – Stronger Than I Was. V tomto songu se vrací k písni
Kim z The Marshall Mathers LP a velmi sugestivním způsobem se opět zabývá
vztahem se svou nešťastnou životní láskou. Z trochu utahané ale silně
emotivní Emovy osobní zpovědi se album dostává do své druhé poloviny.
Další písnička není vzpomínka na The MMLP, ale na předchozí
album Recovery. Stejně jako v roce 2010 i tentokrát se Em spojil s
Rihannou a z jejich druhé spolupráce vzešla skladba The Monster. Svižný
popovější (ovšem nikoli tak ideální rádiový jako byl ten předchozí) duet těchto
dvou hudebních osobní je o vyrovnání se popularitou a slávou. Téma vyrovnání se
s nečekaným úspěchem a s ním spojenými pády se sem tam objevuje ve
více Marshallových textech. V The Monster je ale zpracováno nejintenzivněji.
Svým vlastním životem si žije song So Far. Jde o prazvláštní
směsici reggae, country, starého rocku a samozřejmě hip-hopu. Dokonce na ní Em
využil úryvek ze své starší nahrávky I’m Back. Pro skladbu jako takovou ale
použil píseň Life’s Been
Good z roku 1978 od Joe Walshe. Hodně vtipně si Marshall pohrál i
s písní nazvanou Love Game, ve které mu hostuje Kendrick Lamar. Ve
skutečnosti jde o pop-rockovou skladbu z poloviny 60. let. Jmenuje se Game Of Love a původně ji se
svou kapelou nahrál Wayne Fontana. Někdo možná zná její popovější podobu. V roce
1987 se o ni postaral Novozélanďan Ian Morris známý jako Tex Pistol.
Nicméně Eminemova verze s poměrně svižným rapem se vrací právě k verzi
v podání Wayna Fontany. Nutno uznat, že i tato původní verze má své velké
kouzlo.
Slim Shady je zpět
Zajímavý a po obsahové stránce překvapivý je i další duet.
Pro song Headlights se Em spojil s Natem Ruessem z Fun. Těžko říct,
proč si pro song, v němž nabízí nečekané usmíření své mámě Debbie vybral
zrovna Nata, nicméně jim to funguje a Headlights je povedená optimistická
poslechovka. Ovšem kdo si myslel, že ke konci alba Marshall vyměknul, ten se
sakra mýlí. Hned další věc je totiž bláznivý duel mezi Eminemem a jeho druhým
já – Slim Shady.
Evil Twin neboli zlé dvojče je čistá hip-hopová záležitost.
Jde o šílený návrat postavy jménem Slim Shady, na kterou Eminem vždycky sváděl
všechno špatné, co provedl a co o které slavné celebritě kdy řekl. Slim Shady
se vyznačuje jak svým nevybíravým slovníkem, tak schopností brilantního
využívání výslovnosti k rýmování různých zdánlivě zcela nepodobných slov.
Ostatně tuto schopnost Eminem od Slima Shady převzal pro mnoho dalších textů,
ke kterým své horší já nepotřeboval.
Bejby nebude sedět v koutě!
Tahle notoricky známá věta z Hříšného tance se
Eminemovi překvapivě hodila do refrénu k songu Baby. Jedná se o další z velmi
silných písní s osobní zpovědí. Stručně řečeno Em není na scéně rapu žádný
nováček, žádné nemehlo a nikdo od něj nemůže čekat konec kariéry. K textu si
Marshall chytře vybral zajímavý bojově laděný track.
Přiznám se, že vůbec nevím, co si myslet o Desperation. Přijde mi,
že se na to album dostala víceméně omylem. Jde o spojení hip-hopu a něco co
mezi bluegrass a folkem. Nevím, proč mi připomíná duet Nellyho s Timem
McGrawem. Nevím, proč si jí Eminem na album dal. Nevím, co k ní mám říct,
tak k ní nebudu říkat nic.
Další osobní zpověď je skrytá v songu Groundhog Day.
Eminem v posmutnělé, ale naléhavé a proto chvílemi rozčílené
atmosféře vzpomíná na své dětství. Na to, jaké peklo si jako dítě musel prožít a jak se díky svému strejdovi Ronniemu vůbec poprvé dostal k rapu. Ve skladbě, pro kterou použil samply z Sleight Of Hand od Menahan
Street Band, vzpomíná taky na svou partu D12 a na velkého kámoše Proofa,
který byl zastřelen. Song je zvláštní tím, že nemá žádný refrén. Pouze sloky a
mezi nimi krátké hlášky.
Předposlední skladba na albu se jmenuje Beautiful Pain.
S Eminemem jí nazpívala Sia. Obsahově je částečně podobná The Monster - duet
s Rihannou. Při vší úctě k Rihanně ale musím říct, že hudebně i
pěvecky je mnohem lepší.
Nebyl by to však nejkontroverznější rapper na světě, aby to na samém konci přeci jen zase
celé nezamotal. Přesně o tom je poslední věc na albu nazvaná Wicked Ways.
Eminem v podstatě říká, že i když se jeho hudba a hlavně texty spousta
lidem příčí a je kvůli tomu snadným terčem kritiky, další spousta lidí si jeho
hudbu ochotně kupuje a tím ho podporuje. Takže co? Takže tady zůstane a dál
bude dělat to, co ho baví a co ho živí, protože to funguje až moc dobře, aby
toho kvůli nějakým kritikům nechal.
Album The Marshall Mathers LP 2 Eminem využil ke třem
základním věcem. Představil se světu tak, jak ho většina dosud neznala,
hudebně, textově i v projevu předvedl to nejvíc, co současná hip-hopová
scéna může nabídnout a tím vším dokázal, že ještě zdaleka nepaří do hudebního
důchodu.
Eminem – The Marshal Mathers LP 2
Vydáno: 5. 11. 2013
Hodnocení: 8,5 z 10
Žádné komentáře:
Okomentovat