Bruno Mars je Tarzan v džungli hudby

 V Praze měl koncert Peter Gene Hernandez neboli Bruno Mars a já nejprve musím narovinu říct, že už dlouho jsem nebyl z žádného koncertu tak spokojený a nadšený, jako jsem teď. Ani nevím, kde mám začít. Střídají se ve mně emoce úžasu z velmi výjimečného zážitku a smutku, že už to skončilo.

Přesto se samozřejmě pokusím koncert Bruna Marse, který byl součástí jeho světové The Moonshine Jungle Tour 2013, co nejpřesněji popsat.

Předskokan měl nezvykle snadnou práci

Na koncert jsem šel informačně nepřipraven, takže jsem netušil, kdo má Brunovi předskakovat. Téměř přesně ve 20hod se na scéně objevil chlapík jménem Mayer Hawthorne. Přiznám se, že jsem o něm nikdy neslyšel, ale značná část publika ho evidentně znala – tak rychlé a výrazně vlídné reakce na předskokana jsem snad ještě nezažil. Alespoň v O2 Aréně ne. Mayer Hawthorne and The County se do toho opřeli hned od začátku a jejich chytlavé rytmy a melodie propojující pop, funky a soul vyplnily jim poskytnutou půlhodinku do posledního tónu. Za velmi kvalitní výkon je publikům náležitě odměnilo, až se z toho Mayer zdál být mile zaskočený. Ale to už prostor musel vyklidit technikům, aby připravili podium pro hlavní hvězdu večera.

Papoušci, světelné i zvukové efekty, energie

 

Po odstranění aparatury kapely Mayera Hawthorna se podium schovalo za obrovskou oponu s vyobrazenou džunglí, takže nebylo vůbec vidět, co se děje za ní. Nutno podotknout, že Bruno na sebe nechal celkem dlouho čekat, za což mu v závěrečném hodnocení možná strhnu půl hvězdičky.

Až před půl desátou večerní zhaslo světlo a vyprodanou halou (nevím, jestli úplně, ale od oka rozhodně) se rozezněl ohlušující aplaus. Po pár vteřinách a pár úvodních tónech opona spadla a na rozzářeném podiu stál s celou svou doprovodnou kapelou Bruno Mars.

Stejně jako ve všech předchozích městech, i pražský koncert odstartoval magickou Moonshine, kterou hned následovala podobně magická, ale naléhavější Natalie. Atmosféru obou skladeb dotvářely úchvatné záběry letících papoušků na neobvykle řešené podlouhlé projekci umístěné na zadní stěně podia. Záběry byly připraveny tak, aby vzbuzovaly pocit 3D efektu, i když 3D samozřejmě byly. Třeba příště.

Poctivá hudba z Honolulu

 

Při mega hitu Treasure se celé podium změnilo v americký disko klub alá 80. léta. Nechyběla obří diskokoule a především projekce připomínající staré vypouklé televizory.

Nadšení skvěle naladěného publika ještě přidalo na intenzitě a energie mezi námi a Brunem doslova jiskřila. Člověk měl najednou pocit, že všichni v hale sakra dobře vědí, co je poctivá hudba a že jsou si sakra dobře vědomi, čeho že jsou to právě svědky.

Bruno totiž není jen tak nějaká hvězdička, kterou šikovný producent objevil v Honolulu a za ručičku ji dovedl do velkého showbusinessu. Bruno se hudbě a tanci věnuje odmalička. Jako dítě se s repertoárem Michaela Jacksona, Elvise Presleyho nebo Jamese Browna účastnil různých pěveckých i tanečních soutěží.

Kam se s atmosférou hrabe Jennifer Lopez

 

Atmosféra byla v O2 Aréně tak fantastická, že člověk měl při skladbách jako Billionaire nebo Show Me najednou pocit, že Česká republika vůbec není bigbeatová země, ale že tady ze všeho nejvíc milujeme právě ty houpavé rytmy, ve kterých se středeční večer odehrával.

Bylo naprosto fascinující sledovat, že se ta disko/soul/funky atmosféra netýká pouze prvních 10 řad u podia, ale že se zapojují úplně všichni, i v těch nejposlednějších řadách na ploše i na tribunách. Už dlouho jsem tak přirozeně uvolněnou atmosféru na koncertě světového umělce nezažil. Ani Jennifer Lopez si nedokázala publikum získat tak snadno a tak rychle jako to zvládnul Bruno.

Není se ani čemu divit. Zatímco Jennifer spoléhala především na sex-appel a své backvokalistky, Bruno staví na poctivé živé a nápadité hudbě. Jsem si jist, že by se nijak neurazil, kdyby se doslechl, že jsem ho nazval Tarzanem v hudební džungli. Přesně tak na mě působí. A je to samozřejmě myšleno v nejlepším slova smyslu. Stejně snadno jako se Tarzan houpe na liánách, si Bruno hraje se skladbami. A člověk té obrovské energii směřující k němu z podia klidně i přes celou halu zkrátka neuteče, což je jedině dobře. 

Třešnička na dortu

 

Inspiraci Michaelem Jacksonem, kapelou Jackson 5 a dalšími podobnými formacemi v sobě prostě nezapře.  Ani se o to nesnaží, naopak. A funguje to. Brunův koncert není jen o kvalitní muzice a skvělém zpěvu. Za zmínku rozhodně stojí taky s kapelou secvičené choreografie, různé legrácky a především parádní světelná show. V podstatě každá skladba měla svou vlastní barvu, svou vlastní světelnou image, kterou občas doplnila vychytaná projekce. Perfektně připravené a s hudbou i s choreografií kapely synchronizované světelné efekty byly pomyslnou třešničkou celé The Moonshine Jungle show.

Komunikace s publikem je základ

 

Velmi překvapivé a fascinující na tomto koncertě bylo stoprocentní zapojení publika. Jedna věc sice je, že media nám Brunovy singly natlačila do podvědomí, aniž bychom si to uvědomovali. Druhá věc ale je, že díky tomu je pak celá hala schopná na Brunovu výzvu a bez Brunovy asistence zpívat i delší pasáže ať už Marry You nebo The Lazy Song. Při něm dostal svůj zasloužený prostor Brunův parťák Philip Lawrence, všem známý z vtipného šimpanzího videoklipu. A jak jinak, Philip si vysloužil bouřlivý aplaus celé O2 Arény.

Po The Lazy Song do konce koncertu zbývaly ještě tři, respektive pět písní. A Bruno i publikům do nich dali úplně všechno. Po Grenade a Just The Way You Are se sice už rozloučil, ale všichni věděli, že ještě nezazněla Locked Out Of Heaven a Gorilla.

Koncert kratší, ale nadupaný

 

Po návratu ze zákulisí Bruno nejdřív předvedl komorní, ale energické sólo na bicí, aby pak reflektory předvedly další famózní světelný rej a celé podium se opět rozzářilo. Věděli jsme, že se koncert chýlí ke konci, ale každý si chtěl tuhle hudební lahůdku užít do poslední vteřiny. Po necelé hodince a půl před námi byla poslední skladba večera. 

Při napínavém intru se na projekci zobrazovaly siluety evoluce, tedy od opice až po člověka, doplněné velkou hlavou rozčílené gorily. Následoval průlet džunglí doprovázen zpěvem Bruna. Ten se zhruba v půlce skladby z čela podia přesunul dozadu. Část podia se vyvýšila a Bruna ozářilo jediné bodové světlo. V této zcela komorní procítěné atmosféře Bruno Gorillu dozpíval, pak se rozloučil a zmizel v zákulisí. 

Bruno Mars předvedl fantastický a jedinečný hudebně-zábavný výkon, který mu může závidět leckterá světová hudební hvězda. Jediný problém jsem měl s nastavením hlasitosti Brunova mikrofonu. Přišlo mi, že lehce volume doprava by koncertu prospělo. No, ale nejsem zvukař, takže nic. Každopádně Bruna Marse považuju za jednoho z největších (možná i největšího) pop/disko/funky tahounů a aktivních hudebníků současnosti.

Bruno Mars – The Moonshine Jungle Tour 2013

6. 11. 2013 - Praha, O2 Arena

P.S. Tu půlhvězdičku mu nestrhnu za to úvodní čekání, ale za to, že bych ho fakt rád slyšel o kousíček hlasitěji než hudbu. Takže:

Hodnocení: 9,5 z 10