Mediální mrdky vs čtenářský mrdky

V úterý 29. 4. 2014 přišel český showbusiness a senzacechtivá část české společnosti o svůj mnohaletý fenomén. Silná kritika kvůli tomu téměř okamžitě zamířila hlavně na tzv. bulvární media v čele s Pavlem Novotným. Konec jedné nepovedené kariéry a hlavně zničeného života je prý především jeho/jejich vina. Skutečně? A co jejich čtenáři? A co vy?

Na úvod dvě upozornění: Nemám v nejmenším úmyslu obhajovat bulvár ani Pavla Novotného. Nemám ani v úmyslu nikoho urážet. Prosím, neberte to nikdo jako útok proti sobě. Mám pouze v úmyslu upozornit na jednoduchý princip. Jestli ho uznáte nebo ne, to je na vás.

„Jsou to hyeny!“ „Uštvali ji!“ „Celou dobu jim šlo jen o to ji zničit, tak teď mají, co chtěli!“ „Dosáhli svého! Zabili ji! Snad jsou se svou ubožáckou prací spokojeni!“

Oni = bulvár a paparazzi, samozřejmě. 

Je fascinující sledovat to internetové přesvědčení, že někoho zabili lidi jako Pavel Novotný. Jako by byli nájemní vrazi. Za tu vlnu kritiky si zrovna Novotný samozřejmě může sám. Jeho prohlášení, že Ivetu nakonec zabijou a budou na ní parazitovat ještě půl roku potom, citovala snad všechna média. Odpovězte si ale na otázku, zda to tak opravdu je. Zda je ta zodpovědnost opravdu jen na nich. Ano, lidi jako Pavel Novotný fenomén Džambulka vyrobili. Ne však sami pro sebe. Zkuste si sami odpovědět, kdo je doopravdy ten, díky komu byl fenomén Džambulka tak dlouho živený. 

Jakákoli zpráva sama o sobě nemá žádný význam, není-li o ní zájem. Někdo může napsat stovky nenávistných článků o jediném člověku a nemusí to znamenat vůbec nic, když nemá čtenáře. Někdo jiný napíše jeden dva tři články a získá-li si pozornost veřejnosti, tomu, o kom články jsou, to může zničit život. 

Faktem je, že skutečnou sílou článků (řeč je o těch bulvárních) nejsou jejich autoři, ale jejich čtenáři. Čím víc má článek čtenářů, tím větší získává sílu. Jeho obsah může být jakkoli zákeřný, ale ještě zákeřnější je ten, kdo u článku z nějakého důvodu klikne na „to se mi líbí“ nebo napíše komentář. Za asistenty této zákeřnosti pak lze považovat všechny, kdo se rozhodnou článek sdílet, byť se svým negativním komentářem na adresu autora. Čtenost se totiž neptá, proč byl článek sdílen a jak moc je čtenář pohoršen, ale že byl sdílen, kdy byl sdílen a kolikrát a kde všude. A jelikož poptávka určuje nabídku, tak platí, že čím více reakcí, tím více zájmu a tím větší pravděpodobnost, že na stejné téma přibude další.

Pavel Novotný říká, že bulvár je zábava na pět minut. Taky by se dalo říct, že zprávy v bulváru jsou jako rychloobrátkové zboží. Pokud o potravinu s krátkou dobou trvanlivosti není zájem, rychle se zkazí a musí být nahrazena jinou, pro spotřebitele lákavější. To samé platí o bulvárních zprávách. Pokud o nějaké téma nejeví čtenáři zájem a zpráva tak nemá hodnotu, novinář se mu logicky přestane věnovat a nahradí je jiným, kterým čtenáře osloví více.

Sáhněme si do svědomí. Každý z nás zcela jistě někdy v životě přečetl alespoň několik zpráv na bulvárních (nebo chcete-li společenských) serverech. A nemálo z nás na ně zcela jistě nějak reagovalo. A o to právě jde. 

Člověk si to samozřejmě nepřizná, ale hranice mezi rozkliknutím zajímavého titulku = zvýšením čtenosti článku = vyjádřením zájmu o téma a naopak ignorováním a nerozkliknutím, je až nečekaně úzká. 

„No co, tak si to přečtu, stejně teď chvíli nemám co dělat. A vůbec, copak tím někomu ublížím? Už je to přece napsaný, tak s tím nic nenadělám.“

Zásadní omyl. Jakmile na titulek klikneme a zprávu si otevřeme, zvýšili jsme její čtenost, atraktivitu a spolu s několika set tisíci dalšími zvědavými čtenáři jsme se stali důvodem proč nejspíš další den nebo možná ještě ten samý den odpoledne vyjde na to téma nová zpráva. Protože železo je potřeba kout, když je žhavé.

Smysluplné je kritizovat, že nějaký server informuje o blbostech, třeba že na někoho úplně nespravedlivě útočí a při vědomí toho dát pro příště přednost jinému druhu zpravodajství. Pokrytecké je odsuzovat bulvár pro jeho bezpáteřnost, přitom si ho když ne denně, tak párkrát za týden „pro pobavení“ otevřít.

Jedna věc je kritizovat mediální mrdky za humusy, co vydávají. Druhá a ta zásadní věc je být čtenářskou mrdkou, která ty humusy (ze zvědavosti, pro zábavu, z nudy nebo kdo ví proč) sleduje. Ano. Je to vulgární, je to pro některé z vás zcela jistě urážlivé, nicméně je to tak.

Schválně se podívejte, kolik fanpages jednotlivých bulvárních webů máte v oblíbených na Facebooku nebo odkazy na ně v záložkách prohlížeče. (Pokud možno dřív, než si je všechny z oblíbených vyhodíte). Kdybyste na sebe chtěli být o něco přísnější, tak koukněte do historie vašeho internetování. Tak co, kolik bulvárních serverů se v historii vašeho prohlížeče schovává, protože si je aspoň sem tam otevřete?

Jistě, paparazzi jsou hyeny, co nemají slitování. Ale jejich čtenáři je v tom velmi intenzivně podporují a jen díky nim mají ty hyeny takovou sílu. Jen díky nim mají ty hyeny důvod to dělat.

Právo na ubohost

Začnu definicí původního významu jednoho slova. Víte, jak se původně říkalo člověku, který díky svému talentu (zpravidla uměleckému nebo sportovnímu) a díky šikovnosti dosáhl takových úspěchů, že se mu od společnosti dostalo vysokého uznání? Celebrita.

Některým novinářům a médiím (samozřejmě s výraznou pomocí různých po slávě toužících individuí) se ale podařilo význam slova celebrita úplně zdeformovat. Za celebritu začal být označován a hlavně považován každý, kdo se, posedlý touhou po popularitě, někdy mihne v bulváru. 

Stačí sebemenší blbost nebo sebevětší ubohost a nová celebrita je na světě. 

Začalo být běžné, že je přes noc vyrobena celebrita (tedy člověk, který by měl být pro své úspěchy oslavován) z do té doby neznámé a hlavně nijak zajímavé osoby. Třeba se vyrobí celebrita z dívky proto, že se jí podařilo klofnout manžela populární moderátorky a otěhotnět. Ještě větším paradoxem je, když se jako celebrita začne cítit a chovat její mladší sestra. Taky je klidně za celebritu považovaná leckterá průměrně hezká (a často podprůměrně chytrá) žena jen proto, že všem ochotně a klidně opakovaně ukazuje svou silikonovou parádu. Obzvláště záhadná je pak cesta do prostoru celebrit u lidí, kteří se na internetu zviditelnili svým hulvátským chováním. 

Pro všechny takové případy platí to samé: Inu, proč ne. Každý má přece právo na ubohost.

Jenže zvláštním všeobecným zvykem je ochotně zaměňovat tohle právo na ubohost s popularitou. A podle toho, co o těch, kdo jsou posedlí touhou být za každou cenu vidět, říká Pavel Novotný, lepší to rozhodně nebude. Řeč přitom není výhradně o bulváru. Ten je takový, jaký je a člověk ho buď sleduje anebo nesleduje. Ve skutečnosti jde o mnohem víc. Jde o podobný princip, kterému se věnuje Jarda Konáš ve svých Hudebních masakrech. Společnost si poněkud nešťastně zvykla považovat za celebritu téměř každého, komu se, kdo ví proč, věnují (převážně bulvární/lifestylová) média. 

Opravdová celebrita, tedy ten, komu se po jeho (uměleckém/sportovním) vystoupení hodí minimálně zatleskat, je přitom někdo úplně jiný. 

Rád koukám na videa z amerických televizních talk show a late night show. Zajímaví umělci všeho druhu (převážně herci, zpěváci, komici, někdy i sportovci) se tam představují v různých neobvyklých situacích. Dělají si sami ze sebe legraci, dobrovolně a záměrně sami sebe parodují a karikují. Někdy až tak, že je člověk překvapen, že do toho šli. Ale vlastně na tom vůbec nic překvapivého není. Jde o zábavu, o sledovanost, o jejich selfpromo. Všichni dobře vědí, že chtějí-li být v těžké konkurenci zábavního průmyslu úspěšní a do zajímavých projektů obsazovaní, musí být populární, oblíbení, žádaní. A s tím vším přímo souvisí zásadní slovo: Dlouhodobě.

Pro ty opravdové celebrity není prestiž být pravidelným terčem bulváru, ale být pokud možno pravidelnými hosty těchto divácky náročných pořadů. České rádoby celebrity to mají v tomto směru obrovsky snadné a možná je to jeden z důvodů proč český showbusiness funguje tak primitivně.

U nás nic takového, jako populární americké scénáristicky i dramaturgicky skvělé late night show nebo talk show nemáme. A co Show Jana Krause, říkáte si? Srovnávat tuhle neuvěřitelně jednotvárnou „zábavu“ třeba s The Late Night Show with Jimmy Fallon nebo The Late Night Show with David Letterman a nebo s The Ellen Show, to je ještě větší rozdíl než třeba mezi českým fotbalovým okresním přeborem a Ligou mistrů.

Věčně pesimistický moderátor (pro zábavu na pátečnnadávat na poměry a zesměšňovat a ponižovat národí večer fakt pecka), který snad neumí nic jiného než , si zve (reps. dramaturgyně mu shání) hosty. Někdy známé umělce, někdy nově vzniklé celebrity, někdy zábavné, většinou méně. Každopádně je to až na občasné výjimky obrovská stereotypní nuda. Začnou si povídat, ale po pár minutách dost často už nemají o čem. Nevím, jestli zajímavější pojetí pořadu neumožňuje improvizace neschopný moderátor, neochotní hosté, nekreativní dramaturgové nebo staticky nastavený formát.

Paradoxně tak u nás má větší váhu objevovat se v bulváru než televizních talk show.

A tak to tady funguje tak, jak to funguje. Uměle vytvářené a sdělením prázdné jakože-kauzy o někom jen pro důvod ho do médií dostat, aby se pak mohl bít do prsou – píše se o mně, jsem celebrita - jsou jako použitý kondom po jednorázovém sexu. Jeho použití svůj účel splnilo, materiál je spolu s tou pár vteřinovou slávou venku, obě strany jsou spokojené (jedna asi víc), ale druhý den jakoby se nic nestalo. A nedojde-li k dalšímu jednorázovému sexu s někým dalším, tak se ani nic víc nestane. Po chvilkovém vzrušení přijde zase jedno velké ubohé prázdno. 

Inu, proč ne. Ale mnohem podstatnější je, proč jo?

Robbie Williams se v Praze oženil přímo na podiu

Někdejší popový bouřlivák Robbie Williams se s vydáním alba Swings Both Ways opět změnil ve swingového gentlemana a do Prahy přivezl zábavně výpravnou, hudebně barevnou elegantní show. Během dvouhodinového swingového bálu se předvedl jako zpěvák, komik, moderátor a taky jako šťastný otec a dokonce jako ženich.

(Mou recenzi alba Swings Both Ways najdete zde)

Chvíli jsme si na něj museli počkat. Místo ve 20 začal až kolem tři čtvrtě na devět. O to byl ale začátek koncertu svižnější a stylovější alá Robbie.

Úvodní skladbou Swings Both Ways Live Tour je Shine My Shoes. Jakmile začala hrát, z útrob podia vyjel ve fraku oblečen a kuželem světla obklopen Robbie. Objevil se před oponou, za kterou bylo ještě pořád schované velké podium. Prošel se po půlkruhovém molu, a na pár vteřin zmizel v zákulisí.

(Na úvod se můžete podívat zde.)

Reflektory mezi tím nasvítily oponu sytě červeně.

Čekalo se, kde se zpěvák zase objeví. K překvapení všech se objevila jen Robbieho hlava a to uprostřed opony. Zbytek těla zůstal skryt. Za zpěvu Puttin‘ On The Ritz se k ještě většímu překvapení všech Robbieho hlava začala vznášet. Když byla vysoko nad zemí, opona se rozevřela a objevila se velmi zajímavě sestavená scéna a nad ní se vznášející vysmátý Robbie.

Celá zadní stěna podia byla velká projekce. Podiu dominovala konstrukce obsahující schodiště a dvě plošiny. Podle toho, jaký vizuál byl na projekci promítán, plnila svou funkci i konstrukce. 

V úvodu koncertu podium díky detailně zpracované projekci působilo jako velký plesový sál a Robet Peter, jak o sobě sám rád mluví, si svou roli plesového konferenciéra naprosto užíval. V podstatě okamžitě navodil hudebně zábavnou atmosféru a s humorem sobě vlastním jí udržoval po celé vystoupení. 

„Good evening everyone. My name is Robert Peter Williams and for the next two hours your ass is mine,“ uvítal zhruba 16000 publikům a poděkoval za velmi milé přijetí.

Robbie je velký vtipálek a zároveň oddaný svým fanouškům. Nedělá mu problém dělat si legraci sám ze sebe, ze své kariéry a s fanoušky neustále komunikuje.

 Ač mnozí byli viditelně zaskočeni, že nejsou na popovém, ale na swingovém koncertě, což se projevilo například u swingové verze Supreme, zpěvákovi uctivě aplaudovali. Především proto, že tuto svou starší hitovku uvedl z pozice kdysi slavného zpěváka. 

„Nevím, jestli to víte, ale býval jsem slavný. Myslím jako hodně slavný. A když jsem byl na vrcholu popularity, jeden z mých velkých hitů se jmenoval Supreme. Dámy a pánové, Swing Supreme.“

Na svou popularitu a kariéru narážel opakově. Po Swing Supreme se rozezněla That’s Amore původně od Deana Martina a z Robbieho se stal romantický milovník.

„Když si vzpomenu na svá předchozí turné z dob mé největší slávy, musím se stydět. Tehdy jsem každý večer po koncertě uléhal do postele s jinou holkou. Byl jsem odporný, opravdu odporný. Před tímto turné jsem si řekl. Hele, je ti už čtyřicet, měl by ses usadit. A tak bych si tady rád našel koncertní manželku.“ 

Co myslíte, že následovalo? Robbie si z publika vybral svou vyvolenou a v pokleku ji požádal, ať se stane jeho koncertní manželkou. Sympatická paní nevěřícně souhlasila, takže nic nebránilo tomu, aby se na podiu objevil oddávající, který vše vyřídil. Robbie si svou novomanželku ale neodvedl do zákulisí na první novomanželský sex. Gentlemansky ji doprovodil zpět tam, odkud ji před tím na podium pozval a pokračoval v show.

Koncert byl sestaven z vlastních a převzatých skladeb a ty, dá se říct, dominovaly.  

Robbie se v jedné chvíli rozhodl publiku ukázat, jak probíhá jeho společná příprava s kapelou. Vlastně šlo o gospelovou verzi Ignition od R. Kelly. Povedlo se jim to famózně (video zde). Ale mám silné podezření, že publikum skladbu buď nezná, nebo jí v tom poněkud neobvyklém aranžmá nepoznalo. V této fázi koncertu se účinkujícím dostalo jen vlažného aplausu.

Koncert byl 20 minutovou přestávkou rozdělen na dvě části. Hned v úvodu pokračování Robbie všem poděkoval, že se ochotně vrátili a jal se své nové role kapitána. Scéna se totiž změnila v zaoceánský parník.

Robbie mezi skladbami obecně rád povídá. A jako úvod pro Go Gentle si vybral to nejsrdečnější téma, jaké mohl.

„Víte, už 19 měsíců jsem hrdým otcem. A musím říct, že moje malá Theodora Rose je to nejúžasnější stvoření, které si umíte představit. Já vím, že tohle říká každý pyšný rodič. Ale ona skutečně naprosto okouzlující. A Go Gentle jsem napsal pro ni.“

Parníkem jsme pak v rytmu následující hitovky Hit The Road Jack (krátké video zde) dopluli až k pobřeží slunné Californie. 

Poněkud překvapivě pak přišla řada taky na Empire State Of Mine (pouze Alicia Keys verze) a na Sinatrův New York, New York. Při těchto skladbách se pomocí projekce celá O2 Aréna přemístila ze západního na východní pobřeží USA, abychom se ocitli v Big Apple.

 „Rád bych se vám jako Robert Peter Williams s něčím svěřil. Když mi bylo 15, zúčastnil jsem se konkurzu do Take That. V 16 jsem se pak jejich členem stal. Neříkám, že od té doby jsem přestal řešit školu. To jsem přestal už o 7 let dřív. Ale kvůli povinnostem kolem Take That jsem na školu neměl vůbec čas a později chuť. Takže jsem do dospělého života vstoupil zcela bez vzdělání. Prostě jsem trochu hloupější, nejspíš i víc než policajti. A to je už co říct. Jednu věc jsem se ale díky Take That naučil. Naučil jsem se bavit lidi, naučil jsem se jak obstát v showbusinessu, naučil jsem se být co nejlepší entertainer. Takže zásadní otázka: Bavíte se dnes dobře? Co? Bavíte se dnes stejně dobře, jako já?“

Za bouřlivého aplausu spustil zkrácený mix několika svých slavných hitů, začínající rockovou peckou Let Me Entertain You a končící popovou Candy. Opět samozřejmě ve swingovém aranžmá.

„Když jsem připravoval setlist na dnešní večer, řekl jsem si, že vůbec nemám chuť na Angels. Myslel jsem si, že tu skladbu prostě vypustím. Řekl jsem si – ne, cokoli, ale Angles fakt ne. Jenže pak jsem si uvědomil – a co teda chceš zpívat jinýho, chytráku? A je to fakt. Co jiného, než Angels?“

Upřímně řečeno, kdyby Angels nedal, publikum asi bude hodně rozladěné. Už takhle bylo poznat, že velká část lidí od koncertu čekala celkově něco jiného. Co na tom, že Robbie byl famózní, že celá show byla skvěle udělaná, že byla zábavná a měla spád. Většinové publikum se podle mně jaksi spletlo, přišlo na Robbieho slavné rádiové hity a nedostalo je. Zajímalo by mě, jestli chladné ovace byly důvodem, proč koncert skončil bez přídavku nebo Robbie nic navíc v plánu neměl.

Po stránce hudební i zábavné bylo ale Robbieho vystoupení parádní.

Robbie Williams - Swings Both Ways Live Tour

26.4.2014 - Praha, O2 Aréna

Hodnocení: 7,5 z 10