Právo na ubohost

Začnu definicí původního významu jednoho slova. Víte, jak se původně říkalo člověku, který díky svému talentu (zpravidla uměleckému nebo sportovnímu) a díky šikovnosti dosáhl takových úspěchů, že se mu od společnosti dostalo vysokého uznání? Celebrita.

Některým novinářům a médiím (samozřejmě s výraznou pomocí různých po slávě toužících individuí) se ale podařilo význam slova celebrita úplně zdeformovat. Za celebritu začal být označován a hlavně považován každý, kdo se, posedlý touhou po popularitě, někdy mihne v bulváru. 

Stačí sebemenší blbost nebo sebevětší ubohost a nová celebrita je na světě. 

Začalo být běžné, že je přes noc vyrobena celebrita (tedy člověk, který by měl být pro své úspěchy oslavován) z do té doby neznámé a hlavně nijak zajímavé osoby. Třeba se vyrobí celebrita z dívky proto, že se jí podařilo klofnout manžela populární moderátorky a otěhotnět. Ještě větším paradoxem je, když se jako celebrita začne cítit a chovat její mladší sestra. Taky je klidně za celebritu považovaná leckterá průměrně hezká (a často podprůměrně chytrá) žena jen proto, že všem ochotně a klidně opakovaně ukazuje svou silikonovou parádu. Obzvláště záhadná je pak cesta do prostoru celebrit u lidí, kteří se na internetu zviditelnili svým hulvátským chováním. 

Pro všechny takové případy platí to samé: Inu, proč ne. Každý má přece právo na ubohost.

Jenže zvláštním všeobecným zvykem je ochotně zaměňovat tohle právo na ubohost s popularitou. A podle toho, co o těch, kdo jsou posedlí touhou být za každou cenu vidět, říká Pavel Novotný, lepší to rozhodně nebude. Řeč přitom není výhradně o bulváru. Ten je takový, jaký je a člověk ho buď sleduje anebo nesleduje. Ve skutečnosti jde o mnohem víc. Jde o podobný princip, kterému se věnuje Jarda Konáš ve svých Hudebních masakrech. Společnost si poněkud nešťastně zvykla považovat za celebritu téměř každého, komu se, kdo ví proč, věnují (převážně bulvární/lifestylová) média. 

Opravdová celebrita, tedy ten, komu se po jeho (uměleckém/sportovním) vystoupení hodí minimálně zatleskat, je přitom někdo úplně jiný. 

Rád koukám na videa z amerických televizních talk show a late night show. Zajímaví umělci všeho druhu (převážně herci, zpěváci, komici, někdy i sportovci) se tam představují v různých neobvyklých situacích. Dělají si sami ze sebe legraci, dobrovolně a záměrně sami sebe parodují a karikují. Někdy až tak, že je člověk překvapen, že do toho šli. Ale vlastně na tom vůbec nic překvapivého není. Jde o zábavu, o sledovanost, o jejich selfpromo. Všichni dobře vědí, že chtějí-li být v těžké konkurenci zábavního průmyslu úspěšní a do zajímavých projektů obsazovaní, musí být populární, oblíbení, žádaní. A s tím vším přímo souvisí zásadní slovo: Dlouhodobě.

Pro ty opravdové celebrity není prestiž být pravidelným terčem bulváru, ale být pokud možno pravidelnými hosty těchto divácky náročných pořadů. České rádoby celebrity to mají v tomto směru obrovsky snadné a možná je to jeden z důvodů proč český showbusiness funguje tak primitivně.

U nás nic takového, jako populární americké scénáristicky i dramaturgicky skvělé late night show nebo talk show nemáme. A co Show Jana Krause, říkáte si? Srovnávat tuhle neuvěřitelně jednotvárnou „zábavu“ třeba s The Late Night Show with Jimmy Fallon nebo The Late Night Show with David Letterman a nebo s The Ellen Show, to je ještě větší rozdíl než třeba mezi českým fotbalovým okresním přeborem a Ligou mistrů.

Věčně pesimistický moderátor (pro zábavu na pátečnnadávat na poměry a zesměšňovat a ponižovat národí večer fakt pecka), který snad neumí nic jiného než , si zve (reps. dramaturgyně mu shání) hosty. Někdy známé umělce, někdy nově vzniklé celebrity, někdy zábavné, většinou méně. Každopádně je to až na občasné výjimky obrovská stereotypní nuda. Začnou si povídat, ale po pár minutách dost často už nemají o čem. Nevím, jestli zajímavější pojetí pořadu neumožňuje improvizace neschopný moderátor, neochotní hosté, nekreativní dramaturgové nebo staticky nastavený formát.

Paradoxně tak u nás má větší váhu objevovat se v bulváru než televizních talk show.

A tak to tady funguje tak, jak to funguje. Uměle vytvářené a sdělením prázdné jakože-kauzy o někom jen pro důvod ho do médií dostat, aby se pak mohl bít do prsou – píše se o mně, jsem celebrita - jsou jako použitý kondom po jednorázovém sexu. Jeho použití svůj účel splnilo, materiál je spolu s tou pár vteřinovou slávou venku, obě strany jsou spokojené (jedna asi víc), ale druhý den jakoby se nic nestalo. A nedojde-li k dalšímu jednorázovému sexu s někým dalším, tak se ani nic víc nestane. Po chvilkovém vzrušení přijde zase jedno velké ubohé prázdno. 

Inu, proč ne. Ale mnohem podstatnější je, proč jo?