Zločin jménem parkování

Auta do města nepatří, vlastnit automobil je arogantní, jezdit automobilem, natož chtít automobil nechat někde zaparkovaný, je v podstatě zločin proti společnosti. Tak nějak se dá shrnout stupňující se absurdní boj zklidňovačů dopravy proti individuální automobilové přepravě osob a předmětů. 

Peklo jménem modré zóny se po Praze rozšiřují
sice relativně pozvolna, ale za to velmi důkladně

Modré peklo

Je to téměř přesně dvacet let, co v Praze – nejprve v Praze 1 – dostaly prostor první modré zóny. Tento děsivý systém zákazů parkování má jistě (zejména mezi těmi, kdo a něm vydělávají) své příznivce. Jenže obecně společenský život obrovsky komplikuje a prodražuje. I kdybychom připustili, že – řekněme třeba s ohledem na ochranu historického centra - byla na počátku všeho možná i rozumná myšlenka, velmi rychle se (tak jak to u zásahů shora zpravidla bývá) změnila v zákeřný nástroj na šikanování a kasírování lidí za to, že vlastní a používají auto.

Zákazy a výpalné není řešení

Politici se už opět naučili na všechny zádrhele, se kterými si nevědí rady, používat direktivní nástroje. Vydávání zákazů/příkazů a zpoplatňování, čili vlastně zdanění, čili vlastně výpalné se opět stalo běžnou politickou agendou. Nejen, že příčiny a důvody zádrhelů tím ty chytré politické hlavy vůbec nevyřeší, navíc mnoho těch zádrhelů, které předchozí direktivou sami způsobili, ještě zhoršují. 

Odtahové auto je takové taxi bez cestujících.
Klidně na několik minut zablokuje ulici, jen aby byl kšeft

V hlavě kterého rozvojového myslitele se asi zrodil ten nápad zakázat parkovat v jednotlivých městských částech všem, kdo tam nebydlí a ten kdo tam bydlí, bude jednou za rok potrestán výpalným za to, že tam parkuje? A ten, kdo v jedné městské části bydlí a do jiné jezdí autem třeba do práce, bude muset toto výpalné platit dvakrát. A když tam zaparkuje někdo, kdo výpalné nezaplatil nebo tam vůbec nebydlí? Jeho auto je bez jeho vědomí a souhlasu násilným logistickým způsobem převezeno jinam (často v rámci té stejné městské části), kde z nějakého důvodu najednou nikomu nevadí. Naopak je hned několik míst na takové případy vyhrazeno. Ovšem vydání vozidla je podmíněno opět – jak jinak – jednorázovým výpalným.

To celé má samozřejmě svou nebezpečnou logiku. Ekomaniaci, a to včetně současného vedení Prahy, se vůbec netají tím, že jejich cílem je město bez aut. Svůj záměr realizují právě tak, že Prahu postupně zneprůjezdňují a Pražanům mimo jiné i těmi pekelnými modrými zónami znemožňují parkovat jinde než v místě svého bydliště, tedy znemožňují individuální cestování v rámci města.

Méně místa pro více aut

Doktrína Praha bez aut je o to víc zvrácená, když prodej nových aut průběžně obecně roste a lidí ve městech a tím pádem i osobních aut ve městech co? Postupně jich přibývá. Ze strany politiků je proto vrchol arogance moci a ignorace reality, když místo hledání pro město a společnost dlouhodobě přínosných a udržitelných řešení, jak veřejný prostor co nejvíc přizpůsobit přirozeným trendům, zaměřují se na sociálně inženýrské experimenty, jejichž výsledkem jsou jen další nákladná a život znepříjemňující omezení. V případě automobilové dopravy to jsou nové dopravní komplikace a z nich vyplývající zhoršená průjezdnost a záměrný (a o to víc nepochopitelný) úbytek parkovacích míst.

V boji proti automobilové dopravě jsou pražští radní schopní opakovaně prohlašovat, že mimopražská auta v Praze nechtějí a kdo do hlavního města opravdu potřebuje, ať jede hromadnou dopravou. Je velmi smutné, jak ochotně tuto děsivou politickou drzost občané akceptují.

Kolaps na obzoru

V případě, že tzv. urbanisté (čti: omezovači dopravy) dostanou pro své zvrácené představy o městě bez lidí (oni tomu říkají město bez aut, ale pokud je auto používáno, je používáno lidmi) prostor a začnou reálně konat, hrozí Praze dopravní kolaps. A to ještě mnohokrát horší, než jaký téměř každý prožívá třeba Plzeňská ulice na Smíchově od té doby, co byla rekonstrukcí zdeformovaná.

Současná podoba Táborské ulice a jjejího nebližšího okolí.

V době, kdy oblast Pankráce, Budějovické a Brumlovky v Praze 4 zažívá už několik let developerský boom, v době, kdy všechny volné plochy v těchto lokalitách ustupují velkým kancelářským a (snad i) obytným komplexům, a je tedy logické, že už tak vysoký provoz se během několika málo měsíců ještě zvýší a bude se hodit každý další nápad, jak oblast udržet průjezdnou, chystá se pražský magistrát spáchat doslova znásilnění.

Návrh na novou podobu, který sice nakonec Praha 4 (prozatím) zamítla,
ale magistár ho překvapivě schválil.

Finálním cílem je z nejfrekventovanější pražské ulice – 5. května, která se Nuselským mostem mění v Legerovu a Sokolskou – nechat zmizet automobilovou dopravu. To není nadsázka. To je skutečný politický plán Petra Štěpánka, současného starosty Prahy 4. Největší městská část sice nakonec zamítla teroristický nápad Zelených zasypat Táborskou ulici pod magistrálou a přesunout tramvaj právě na magistrálu. Jenže pražský magistrát tohoto zamítavého stanoviska záhadně nedbal a ta zrůdnost je pořád v plánu. K tomu si můžeme přičíst naprosto negativní vliv na široké okolí, protože taková dopravní prasárna se bez strašných komplikací v dalších částech města nemůže obejít.

A nezapomeňme na další zběsilost, kterou Praha 4 plánuje. Modré zóny. Jo, čtete správně. Po té, co developeři postupně dokončují jednotlivé stavařské projekty a (opět) lze předpokládat, že do těchto lokalit budou mířit i lidé bez přístupu do podzemních parkovišť, připravuje čtyřka plán na plošné výpalné za parkování.

Stane se Praha labyrintem modrých zón?

Nejabsurdnější na posedlosti omezovat lidem vybraný druh cestování je to, že v dříve relativně bezproblémových místech, kde kvůli agresivním úpravám jdoucím proti potřebám a pohodlí občanů najednou nelze nově parkovat, místní vyzývají k nápravě ty politiky (co jim taky jiného zbývá?), kteří ty dopravní komplikace způsobili, resp. schválili nebo dokonce vymysleli. A ti samozřejmě nevymýšlí nic dlouhodobě smysluplného a pravidla pro parkování naopak dál zpřísňují. Tu dalším zpoplatněním, tu dalším omezením, kdo kde kdy parkovat smí a kdo kde kdy ne.

Lepší být cíl než tranzit

V Praze je to v posledních letech pravidlem. Radní dávají všem najevo, že o městský ruch, díky kterému se můžou zlepšovat i existenční podmínky pro místní živnostníky, nemají zájem. Místem, kde nelze zaparkovat, lidé logicky buď jen projíždí do vlídnější cílové lokality nebo se mu úplně vyhýbají. Není se pak co divit, když pro nedostatek zákazníků jednotliví podnikatelé z nenavštěvovaného místa odcházejí. Člověk by přitom čekal, že zájem městských částí bude přesně opačný – nastavovat co nejpříznivější podmínky k činnosti i k žití.

Je zarážející a vlastně i nebezpečné, že v případě problematického parkování je i v roce 2017 přístup tak moc zpátečnický. Než hledat přijatelnou a dlouhodobě udržitelnou variantu, radši to všem co nejvíc zkomplikovat, aby bylo jasné, že přijatelně to nejde.

Ostatně, není snazší (a zároveň zákeřnější) nástroj na kasírování občanů než zdanění něčeho, čeho se lidé nevzdají ani když radnice dělají všechno proto, aby bylo velmi komplikované to používat - pohodlí individuální dopravy. Tedy svých automobilů.

Výsledek? Minimum možností zaparkovat pro zákazníky a návštěvy, drahé parkování pro rezidenty, další dopravní komplikace, nulový zájem radnic problém řešit jakkoliv smysluplně, protože co? Protože auta do města přece nepatří a do jejich městské části už vůbec ne.

Kdo by to byl kdy řekl, že jeden z největších vynálezu lidstva – automobil - bude tak zatracován a každý, kdo automobil vlastní nebo dokonce používá, bude považován za třídního nepřítele, kterého je nutné se zbavit.

Pokud jste to přečetli celé až sem, předpokládám, že vás toto téma zajímá, a tak si dovolím nabídnout vám ještě svůj předchozí text o postupném omezování dopravy v Praze.