Žirafy na Facebooku: Pouhá legrace nebo super úspěšný virál?

Upozornění: Text je doplněn o nové informace

Nezapojil jsem se do aktuální facebookové žirafí mánie, ale jak těch žiraf v profilovkách přibývá, začal mě zajímat původ a důvod této záležitosti.

Zajímavé je, že žádná ze zpráv, ve kterých se žirafy na Facebooku řeší, se důvodem ani původem té hádanky nezabývá. Dokonce i na zpravodajských webech Chicago Tribute a CNN se řeší pouze samotná otázka, nikoli její důvod nebo autorství.

Najdou si vás perverzáci nebo Anonymous?

A jak to tak už v případě lidstva bývá, kde je nezodpovězená otázka, tam se objevují různé méně či více vtipné nebo naopak šílené teorie. Jedna říká, že za žirafí hádankou stojí skupina perverzních milovníků žiraf, kteří se tím snaží nashromáždit co nejvíc různých obrázků žiraf. Tuto teorii asi vymyslel někdo, kdo neumí pracovat s webovými vyhledavači obrázků. Další, ještě stupidnější teorie hádanku spojuje se skupinou Anonymous. Teorie říká, že tihle maskovaní hackeři se skrz fotky žiraf v profilech nabourají do e-mailů a dalších vašich internetových účtů, všechny vám je vypnou a úplně vám tak na internet znemožní přístup. Této teorii samozřejmě uvěřilo podstatně víc lidí. Ptáte se proč? No, přece, vždyť jsou to Anonymous. ANONYMOUS!

Žirafí sociální sítě a žirafí PR

Při hledání původu a důvodu žirafí hádanky jsem na webu Českého rozhlasu objevil text o sociálních sítích žiraf, který tam vydali začátkem října. Pojednává o způsobu sdružování žiraf ve skupinách a o rozdílech mezi samci a samicemi. Text je velmi pravděpodobně převzatý z nějakého zahraničního zdroje a je možné, že původní verze byla někomu inspirací pro facebookovou žirafí hádanku, která samozřejmě taky pochází ze zahraničí.

Člověk je tvor hravý, obzvláště na internetu

Co tedy stojí za tou otázkou „co ve tři ráno otevřeš jako první?“? Zatím to vypadá, že nic složitějšího než něčí hravost a smysl pro humor. Někdo někde si prostě nejspíš řekl, že (opět, jako již mnozí před ním a jistě i mnozí po něm) vyzkouší rychlost sdílení něčeho po facebooku. Vymyslel (možná jí ani nevymyslel, ale odněkud opsal) si hádanku založenou na principu chytáku a přidal k tomu tu žirafu. Možná pouze pro její roztomilost, možná i v souvislosti s výše zmíněným textem o žirafách. Každopádně to autorovi vyšlo. Uživatelé Facebooku se tím už několik dní dobře baví a je dost možné, že mnozí z nich budou mít zájem si díky tomu o žirafách něco zjistit. Čili super úspěšný žirafí virál. Bude mít nějaké sofistikované pokračování? Uvidíme.

DOPLNĚNÍ:

Jak se ukázalo, záležitost "Žirafy na Facebooku" je opravdu jen vtípek. Stojí za ním Andrew Strugnell.
Tady se dozvíte jak to začalo - The Great Giraffe Challenge video a tady se Andrew přiznává a vyjadřuje nadšeníé z úspěchu své žirafy.

Jsem rád, že jsem měl víceméně pravdu. I když sám jsem čekal, že je v tom aspoň trochu něco víc než jen vtípek. No ale, proč ne.

Určiťování

Jsou slova, výrazy a slovní spojení, která, když se dostanou do naší běžné mluvy, tak v ní zakoření zpravidla na hodně dlouho. Většinou si to vůbec neuvědomujeme, anebo, až když už je pozdě. Sice se náš mluvený projev (více či méně) změní, nutno dodat, že téměř vždy k horšímu, ale my to neslyšíme. Mluví tak totiž i naše okolí a, co je nejhorší, stejný výraz slýcháme i z médií. Proto nám připadá naprosto normální a o to složitější je se jeho používání odnaučit.

Takových jalových výrazů se v češtině objevilo už hodně. Jednu dobu bylo odevšad slyšet „vlastně“. Dřív jsem znal člověka, který během 5 minutového rozhovoru dokázal říct „vlastně“ třeba i 70 krát. Ano, začalo se mu to počítat, protože to bylo tak strašné, až to začalo být vtipné. „Vlastně“ se používá dodnes, ale už mnohem méně. V obecné slovní zásobě muselo uvolnit cestu podobné, i když významově trochu odlišné hrůze, kterou Ladislav Jakl nedávno trefně popsal jako tzv. jakobování. Shodou okolností se relativně krátce na to objevil ještě jeden text na podobné téma. Pan Wagner z Neviditelného psa si dlouho marně stěžoval na slovní zásobu reportérů České televize. Když mu došla trpělivost, krásně jim vytknul alespoň úděsné vtutochvílování.

Tak určitě…

Souhlasím, že „jakoby“ je, snad ještě zákeřnější než „vlastně“, parazit mluvené češtiny.„V tuto chvíli“ je pro změnu příznakem okleštěné slovní zásoby a neumění improvizace. Ovšem za stejně zákeřného parazita považuju „určitě“. V obou tvarech: „tak určitě“ i samotné „určitě“ – to je snad ještě horší.

Tento neohebný příslovce se do naší běžné mluvy vetřel pravděpodobně pro svou jednoduchost a snahu jeho uživatelů o rádoby chytře znějící zdůraznění odpovědi. Když jsem pátral po počátcích jeho používání v současnosti, všichni mě odkazovali na lední hokejisty a fotbalisty. Je fakt, že jejich duchaplné reakce na ještě duchaplnější dotazy sportovních novinářů téměř vždy začínají tím pověstným „tak určitě…“

Žádný skutečný původ tohoto mně osobně uši rvoucího slova se mi ale najít nepodařilo. Pokud o tom někdo z vás ví něco víc, prosím, dejte mi vědět.

Hokejky a kopačky byly první

Určitě jsem si jist, že jsem určitě v nepříjemně nadměrné míře začal určitě v médiích slýchávat určitě ještě dřív, než se z určitě stala orální hokejka nebo kopačka sportovců. Všimli jste si teď něčeho? Strašný, že jo? 

Ještě dřív než u sportovců se to slovo stalo oblíbené téměř u všech hostů nejrůznějších mediálních relací. Kdykoli se v televizi nebo v rozhlase objeví někdo mediálně ne úplně zkušený, ta berlička zvaná „určitě“ zazní snad v každé druhé ne-li v úplně každé odpovědi. A platí to dodnes.

Čeština se má vyvíjet, ne kostnatět 

Abych nebyl špatně pochopen. V žádném případě mi nejde o snahu jakkoli regulovat vývoj českého jazyka, právě naopak. Je mi záhadou, že je společnost ochotná spokojit se s jedním dvěma výrazy, když jich přitom čeština nabízí mnohem víc. A nejsmutnější na tom je, že v médiích na tom čeština není o nic lépe.

Možná se budete divit, až si po přečtení tohoto textu uvědomíte (mnozí možná souhlasně přikyvujete už teď), jak často je to slovo v televizi i v rozhlase používáno. Anebo se možná divíte, proč něco takového řeším. Proč? Protože je mi líto, jak kvůli naší pohodlnosti čeština kostnatí. Když to porovnám s jinou oblastí, tak se přiznám, že například přibývající anglicizmy v češtině vnímám celkem smířlivě. Ne, že bych byl ze všech lajků, fejků, poustů, inboxů a daunloudů nadšený, ale jsem si vědom, že to zastavit nelze a je to tak dobře. Čeština tím nijak nekostnatí, ale rozvíjí se. I když někdy dost nešikovně.

Kvůli slovům jako „určitě“ ale čeština kostnatí s každým jeho dalším vyslovením. Používáme ho především v reakcích v podstatě na jakoukoli otázku. Člověk by si skoro myslel, že čeština nemá žádné jiné varianty na vyjádření pozitivní odpovědi. Ale to přece není pravda.

Je „určitě“ tak nepostradatelné?

Psát tento text před volbami, vyzdvihl bych jednoduché, přitom krásné, ovšem volbami zdiskreditované slovo „ano“. I bez něj ale máme řadu jiných použitelných výrazů. Co třeba hezké „jistě“? Nebo „ovšem“, případně „ovšem, že ano“, já osobně mám rád „samozřejmě“, „jasně“, nebo úplně obyčejné „jo“. Přijde mi poslouchatelnější použít v odpovědi „jo, jo“ nebo i „jo, jo, jo“ než „určitě“.

 „Určitě“ se lidi naučili používat jako nedílnou součást zdůraznění souhlasu - „určitě ano“, „určitě to tak je“; a k pozitivní odpovědi - „určitě přijdu“ „určitě to tak říkal“, tak ke zdůraznění nesouhlasu „určitě ne“, „takhle to určitě není“; a k negativní odpovědi – „dneska určitě nechoď“, „tohle určitě neřekl“. 

Nevím proč to tak je a ani se na to neptám, protože vím, že žádnou odpověď stejně nedostanu. Ptám se ale na něco podobného. Nemá snad čeština dostatek jiných výrazů k vyjádření souhlasu/nesouhlasu, případně ke zdůraznění odpovědi? A je vůbec potřeba každou odpověď opatřovat nějakou berličkou? Zkrátka, je to křečovité „určitě“ tak nepostradatelné?

Silácká gesta mívají nulovou hodnotu

Předčasných voleb 2013 se z celkového počtu 8 424 227 oprávněných voličů zúčastnilo 5 007 212 voličů. Platných hlasů bylo 4 969 984, volební účast činila 59,48 %. Strana svobodných občanů v těchto volbách získala hlas a s ním spojenou důvěru 122 564 voličů, tedy 2,46 % všech platných hlasů. To je oproti volbám v roce 2010, kdy Svobodní kandidovali poprvé a získali důvěru 38 894 voličů, tedy 0,74 % všech platných hlasů, více než trojnásobek. Tolik výsledky voleb

Svobodní umí zrealizovat efektivní kampaň

Po celý průběh kampaně k předčasným volbám se ozývaly názory, že je to marný boj, protože Svobodní nejsou vůbec vidět. Billboardů naprosté minimum, ostatních reklamních ploch také výrazně méně než bychom si představovali, o inzerci v tisku nemluvě. Důvodem samozřejmě byly extrémně omezené finanční možnosti. Předvolební kampaň Svobodných stála něco kolem 1,5 milionu korun (možná o něco málo víc, přesný údaj nemám k dispozici). Financovaná byla téměř výhradně z členských příspěvků a darů od příznivců a podporovatelů. I s takto minimálními náklady se Svobodným podařilo připravit a zrealizovat funkční, a jsem přesvědčen, že profesionální (jistě, vždycky je co zlepšovat) kampaň, za kterou se vůbec nemusí stydět. Tím spíš, když jejím výsledkem je vyhoupnutí se z hranice volitelnosti do pozice stabilní a stále sílící (byť zatím neparlamentní) politické strany.

Svobodní prosazují svobodu a fair play, ne populismus

Zároveň s navýšením počtu voličů tento volební úspěch (a můžete kroutit hlavou, jak chcete, ale vzhledem k celkovému kontextu politické situace v ČR to za volební úspěch rozhodně považuju) Svobodným přinesl navýšení rozpočtu pro fungování a především pro kampaně na příští volby. Za zisk 2,46 % strana získá státní příspěvek ve výši 100 Kč/hlas, tedy 12 a čtvrt milionu korun. Tento fakt se ihned po volbách stal nástrojem pro zpochybňování důvěryhodnosti Svobodných. Pravdou je, že v rámci své filosofie Svobodní prosazují úplné zrušení státních příspěvků pro politické strany. Objevují se proto názory, že by strana měla tento státní příspěvek buď odmítnout, nebo věnovat na dobročinné účely. Nepovažuji je však za rozumné a konstruktivní. Pravdou totiž také je, že Svobodní prosazují fair play. Nemělo by vůbec žádný smysl učinit laciné gesto, státní příspěvek populisticky odmítnout a sami sebe tak v politické soutěži zcela zbytečně znevýhodnit. Nepomohlo by to ani Svobodným ani svobodě ani našim voličům.

Politická konkurence

Jakmile Svobodní budou mít politickou sílu státní příspěvky politickým stranám zrušit, aby všechny strany byly odkázané pouze na dary svých vlastních členů, příznivců a podporovatelů, udělají to. Do té doby, chceme-li být vidět, chceme-li být ostatním stranám/hnutím relevantní politickou konkurencí, nezbývá nám než být jedním z příjemců těchto příspěvků a co nejefektivněji je využívat k prosazování svobody a k šíření filosofie Svobodných.

Jsme na správné cestě, a proto ničeho nelituji

Za obrovské úsilí v kontaktní kampani a v celkové propagaci Svobodných jsem panu předsedovi Petrovi Machovi a všem našim podporovatelům poděkoval v tomto textu. 

Nyní chci velice poděkovat všem 122 564 voličům, kteří se rozhodli v těchto volbách Stranu svobodných občanů svým hlasem podpořit. Mnozí z nás asi čekali lepší výsledek, ale pravdou je, že těch získaných 2,46 % není žádný důvod ke zklamání. Právě naopak. Vybudování ideově stabilní politické strany stojící na pevné členské základně s širokou podporou veřejnosti není otázka jedněch voleb ani jednoho volebního období. Je to časově mnohem náročnější proces. Proto je na místě vyjádřit jednoznačnou spokojenost s rozšířením základny voličů Svobodných z 0,7 %, získaných v roce 2010, na letošních 2,46 %, což je, prosím pěkně, tři a půl krát víc. A, jak správně zaznělo v oficiálním stanovisku, jako jediné pravicové straně se nám v těchto volbách podařilo výrazně posílit.

Svůj hlas jste nevyhodili

Díky tomuto evidentnímu úspěchu Svobodní dostali velkou příležitost ještě více zintenzivnit šíření svých myšlenek napříč společností. A jsou připraveni ji naplno využít. Proto jsou jakékoli námitky o propadlých hlasech irelevantní. 

Velkou výhodou a hlavní silou Svobodných je, že sami sebe umí propagovat v přímém kontaktu s voliči, a že v našich řadách je hodně ochotných dobrovolníků, kteří rádi přiloží ruku k dílu. Velice mne proto těší množství pozitivních komentářů na FB stránce Svobodných. Upřímně jsem se odlivu příznivců pro nepřekročení 5% hranice trochu bál. Ale jak je vidět, opak je pravdou. Pro všechny, kdo se na předvolební kampani Svobodných podíleli, jsou všechny povzbuzující komentáře a vzkazy velice důležité. Jejichž společné sdělení je totiž jednoznačné: Nic nekončí, věříme vám, pokračujeme dál.

Volbu a podporu Strany svobodných občanů ani v nejmenším nevnímám jako zahozený hlas, ale jako důležitý podíl na stabilizaci její pozice a samozřejmě na dalším posilování na české politické mapě.

Díky Petře Machu, díky všichni aktivní Svobodní

Tento text začínám psát ve středu, 23. 10. 2013 ve 21:30 a ještě nevím, jestli ho zveřejním v pátek ráno, v pátek večer nebo až v sobotu odpoledne. Nemám tušení, jak nakonec volby dopadnou/dopadly. Už teď ale vím, že Svobodní vyhráli, ať se do Poslanecké sněmovny dostanou/dostali nebo ne.

Vyhráli v tom naprosto nefér prostředí mediálních manipulací, záhadných předvolebních průzkumů, a především – a to je dle mého skoro nejdůležitější - vyhráli nad nezájmem občanů.

Jak už jsem zmínil ve svém předchozím textu, do kontaktní kampaně jsem se aktivně zapojil až v jejím průběhu a zdaleka ne tak intenzivně, jako mnozí jiní (za což jim patří můj nekonečný obdiv). I tak jsem ale měl možnost velmi pozorně vnímat ten každým dnem rapidně se zvyšující zájem kolemjdoucích.

U většiny lidí přitom nejprve nepřevládal nezájem natož ignorace, ale nedůvěra a nejistota. Nedůvěra v něco, o čem nikdy před tím (nebo aspoň už hodně dlouho) neslyšeli, ale s čím se dokázali překvapivě velmi rychle ztotožnit. Nejistota v tom, že to, co od Svobodných slyší a dává jim to smysl, poslouchají od lidí, které nikdy před tím neviděli. Zpravidla nechápali, že myšlenek Svobodných nejsou plná média. (Milí spoluobčané, to nechápeme nikdo.)

Členům kontaktních týmů se od začátku září, kdy předvolební kampaň odstartovala, podařilo na první pohled nemožné - i přes ignoraci většiny médií dostat Svobodné do veřejného povědomí. 

Svobodní dokázali, že to jde

Obrovské nasazení, s jakým několik desítek lidí trávilo celé dny v ulicích českých měst, intenzivní komunikace s občany, pečlivost při snaze každého, kdo kolem propagačního stánku prošel, seznámit s filosofií Svobodných a nekonečná ochota opakovaně vysvětlovat jednotlivé body volebního programu, to všechno hrálo svou zásadní roli v šíření povědomí o Svobodných mnoha tisícům voličů. Nerad bych zapomněl na všechny, kdo vizuál Svobodných vyvěsili na své domy, balkóny, ploty, kdo si nechali polepit auta apod.

Všem těmto lidem patří za to, co pro propagaci Strany svobodných občanů v uplynulých týdnech zcela dobrovolně a zdarma udělali, obrovská poklona a poděkování.

Možná vám to zní strašně pateticky, ale to je mi úplně jedno. Opravdu chci všem, kdo se na zisku každého dalšího voliče Svobodných nějak podílel, upřímně poděkovat. Ať ten výsledek bude v sobotu večer jakýkoli, Svobodní dokázali, že to jde i bez (kdoví kým placených) nadživotních reklamních stojanů rozmístěných v ulicích, i bez (kdoví z čeho) zaplacené celoplošné billboardové kampaně, i bez předvolebních průzkumů „na objednávku“. Byla to psychicky i fyzicky extrémně náročná kampaň, ale takový boj za svobodu holt vždycky byl a vždycky bude.

Speciální poděkování patří Petrovi Machovi za jeho naprosto brilantní prezentaci Svobodných v médiích. Prostoru nedostal sice nijak moc, ale v každé poskytnuté minutě dokázal filosofii své strany vysvětlit lépe, než většina politické konkurence zvládne za celý svůj poslanecký mandát.

Pane předsedo, Petře Machu, a všichni aktivní Svobodní, ještě jednou vám děkuji.