Za uplynulých 14 dní jsem se asi pětkrát (což je samozřejmě
téměř nic oproti ostatním, mnohem aktivnějším členům kontaktních týmů)
zúčastnil celoodpolední předvolební tzv. kontaktní kampaně. Ano, jde o
kontaktní kampaň Strany svobodných občanů. Ale tento text není další (pro mnohé
nudná) politická agitace. Je to pouhé zamyšlení nad uvažováním voličů.
Během rozdávání letáčků, oslovování lidí a zjišťování zda
Svobodné znají, a zda jsou jim myšlenky Svobodných jakkoli blízké, se mi
v hlavě vytvořily tři základní skupiny voličů.
1. Ti, kteří Svobodné
znají a budou je volit - ač to tak dle
mediálních průzkumů nevypadá, těchto voličů není nijak málo
2. Ti, které z jakéhokoli důvodu Svobodní vůbec
nezajímají - těchto naštěstí není nijak moc
3. Ti, kterým se Svobodní líbí, kterým je filosofie
Svobodných blízká a rádi by, aby to tady tak fungovalo, ale nechtějí volit
stranu, která se podle nich do parlamentu nejspíš nedostane - volit Svobodné vnímají
jako zbytečně vyhodit hlas.
První a druhá skupina voličů je jasná, tam zatím není co
dalšího řešit. Ale ta třetí, ta, podle mého hrubého odhadu dosti početná
skupina, ta mě trápí.
„Zbytečný hlas“, „vyhozený hlas“, „stejně nemáte šanci“, „radši dám na jistotu…“
Upřímně vůbec nerozumím té logice „je volit nebudu, protože
se tam stejně nedostanou“. Nerozumím tomu především v případech, kdy člověk
evidentně s filosofií té které strany (nemusí jít pouze o Svobodné)
sympatizuje, ale (nevím proč) má pocit, že svůj hlas zhodnotí lépe, když ho dá
jiné straně, která se sice do poslanecké sněmovny asi dostane, ale s kterou
nesympatizuje. Cítíte ten obrovský rozpor? Přemýšlím, k jaké jiné běžné
situaci toto chování přirovnat.
Umíme si vybírat
Když chceme jít do kina, nevybíráme si přece film podle jeho
popularity a návštěvnosti nebo podle jeho šancí na zisk Zlatého Glóbu nebo Oskara.
Vybíráme si především podle žánru, podle toho, o čem film je, případně podle
toho, kdo ho natočil a kdo v něm hraje, tedy podle svých vlastních
priorit, podle vlastního vkusu. Vždyť takový lístek do kina stojí skoro 200 Kč,
tak je zcela logické, že si z filmové nabídky vybíráme velmi pečlivě.
Když se rozmýšlíme, kam pojedeme na dovolenou, nevybíráme si
přece podle toho, jak moc je to kde populární a kolik lidí kam celkově jezdí. Vybíráme
si hlavně podle toho, jestli to které místo a ten který druh vyžití splňuje naše
požadavky. Někdo rád jezdí do hor, někdo rád leze po skalách, někdo naopak
radši k moři – někdo radši písčité pláže, někdo kamenité, někdo chce vidět
co nejvíc památek, někdo si chce odpočinout v lázních atd. A jelikož
taková dovolená může stát i několik desítek tisíc korun, vybíráme si obzvlášť
důkladně, abychom za své peníze byli opravdu spokojení. A to nemluvě o potřebném
vybavení.
V takových případech je způsob uvažování lidí velmi
podobný, až téměř identický – za své peníze každý očekává adekvátní úroveň
služeb a zážitků. Když s touto úrovní někdo z jakéhokoli důvodu spokojen
není, žádá náhradu a hlavně je poučen, že příště si chce vybrat jinak a, na
základě ještě přísnějších kritérií, především lépe.
Politika - bojíme se vybrat si?
Fascinuje mne, když si v kontrastu s tímto pro
drtivou většinu lidí zcela logickým a přirozeným postupem uvědomím, jak úplně
jinak mnoho lidí přistupuje k otázce komu dát svou důvěru v politice a
ve volbách. Tam se přitom jedná o mnohem, mnohem víc než o lístek za dvě stovky
za dvě hodiny v kině a jde tam o mnohem, mnohem víc než o drahou exotickou
dovolenou.
Je velmi zvláštní, že zatímco při výběru možností jak, kde a
za kolik strávit vlastní volný čas si lidé dávají velký pozor na všechno možné a všechno možné jsou schopni reklamovat,
při výběru možností komu dát důvěru v politice, se mnoho lidí chová úplně
jinak. Přitom ten volební výsledek může mít a zpravidla má přímý vliv téměř na
všechno, co nás v životě trápí i těší.
Přeju si vlastní úspěch nebo se úspěchu bojím?
Rozhodnutí nevolit tu stranu, jejíž filosofie je mi blízká a
jejíž priority se shodují s mými prioritami jen kvůli možnému neúspěchu,
považuji za velmi nešťastné. Názor, že můj hlas tak zůstane před poslaneckou sněmovnou
bez šancí cokoli ovlivnit a proto je pro mě rozumnější podpořit tu stranu, která
mi sice blízká není, ale která má údajně větší šanci se do poslanecké sněmovny
dostat, nepovažuju za názor, ale za alibismus.
Tím, že ve volbách podpořím jakoukoli jinou stranu než tu,
kterou skutečně podpořit chci, a učiním tak jen proto, že nevěřím v úspěch
té, které úspěch doopravdy přeju, nepřeju úspěch především sám sobě. Pokud jsem
ochoten ze strachu o neúspěch vyměnit své vlastní (navíc třeba dlouhodobé)
priority za priority cizí, ke všemu krátkodobé až jednorázové, tak jsem ochoten
vyměnit šanci na úspěch za jistotu ničeho.
Těm, kteří se ze strachu o zahozený hlas zdráhají podpořit tu
stranu, jejíž myšlenky v běžném životě ctí, obhajují a žijí podle nich,
chci závěrem říct:
Žádné komentáře:
Okomentovat