sobota 19. října 2013

Volební alibismus



Za uplynulých 14 dní jsem se asi pětkrát (což je samozřejmě téměř nic oproti ostatním, mnohem aktivnějším členům kontaktních týmů) zúčastnil celoodpolední předvolební tzv. kontaktní kampaně. Ano, jde o kontaktní kampaň Strany svobodných občanů. Ale tento text není další (pro mnohé nudná) politická agitace. Je to pouhé zamyšlení nad uvažováním voličů.


Během rozdávání letáčků, oslovování lidí a zjišťování zda Svobodné znají, a zda jsou jim myšlenky Svobodných jakkoli blízké, se mi v hlavě vytvořily tři základní skupiny voličů.

1. Ti, kteří Svobodné znají a budou je volit  - ač to tak dle mediálních průzkumů nevypadá, těchto voličů není nijak málo
2. Ti, které z jakéhokoli důvodu Svobodní vůbec nezajímají - těchto naštěstí není nijak moc
3. Ti, kterým se Svobodní líbí, kterým je filosofie Svobodných blízká a rádi by, aby to tady tak fungovalo, ale nechtějí volit stranu, která se podle nich do parlamentu nejspíš nedostane - volit Svobodné vnímají jako zbytečně vyhodit hlas.

První a druhá skupina voličů je jasná, tam zatím není co dalšího řešit. Ale ta třetí, ta, podle mého hrubého odhadu dosti početná skupina, ta mě trápí.

„Zbytečný hlas“, „vyhozený hlas“, „stejně nemáte šanci“, „radši dám na jistotu…“


Upřímně vůbec nerozumím té logice „je volit nebudu, protože se tam stejně nedostanou“. Nerozumím tomu především v případech, kdy člověk evidentně s filosofií té které strany (nemusí jít pouze o Svobodné) sympatizuje, ale (nevím proč) má pocit, že svůj hlas zhodnotí lépe, když ho dá jiné straně, která se sice do poslanecké sněmovny asi dostane, ale s kterou nesympatizuje. Cítíte ten obrovský rozpor? Přemýšlím, k jaké jiné běžné situaci toto chování přirovnat.

Umíme si vybírat


Když chceme jít do kina, nevybíráme si přece film podle jeho popularity a návštěvnosti nebo podle jeho šancí na zisk Zlatého Glóbu nebo Oskara. Vybíráme si především podle žánru, podle toho, o čem film je, případně podle toho, kdo ho natočil a kdo v něm hraje, tedy podle svých vlastních priorit, podle vlastního vkusu. Vždyť takový lístek do kina stojí skoro 200 Kč, tak je zcela logické, že si z filmové nabídky vybíráme velmi pečlivě.

Když se rozmýšlíme, kam pojedeme na dovolenou, nevybíráme si přece podle toho, jak moc je to kde populární a kolik lidí kam celkově jezdí. Vybíráme si hlavně podle toho, jestli to které místo a ten který druh vyžití splňuje naše požadavky. Někdo rád jezdí do hor, někdo rád leze po skalách, někdo naopak radši k moři – někdo radši písčité pláže, někdo kamenité, někdo chce vidět co nejvíc památek, někdo si chce odpočinout v lázních atd. A jelikož taková dovolená může stát i několik desítek tisíc korun, vybíráme si obzvlášť důkladně, abychom za své peníze byli opravdu spokojení. A to nemluvě o potřebném vybavení.

V takových případech je způsob uvažování lidí velmi podobný, až téměř identický – za své peníze každý očekává adekvátní úroveň služeb a zážitků. Když s touto úrovní někdo z jakéhokoli důvodu spokojen není, žádá náhradu a hlavně je poučen, že příště si chce vybrat jinak a, na základě ještě přísnějších kritérií, především lépe.

Politika - bojíme se vybrat si?


Fascinuje mne, když si v kontrastu s tímto pro drtivou většinu lidí zcela logickým a přirozeným postupem uvědomím, jak úplně jinak mnoho lidí přistupuje k otázce komu dát svou důvěru v politice a ve volbách. Tam se přitom jedná o mnohem, mnohem víc než o lístek za dvě stovky za dvě hodiny v kině a jde tam o mnohem, mnohem víc než o drahou exotickou dovolenou. 

Je velmi zvláštní, že zatímco při výběru možností jak, kde a za kolik strávit vlastní volný čas si lidé dávají velký pozor na všechno možné a všechno možné jsou schopni reklamovat, při výběru možností komu dát důvěru v politice, se mnoho lidí chová úplně jinak. Přitom ten volební výsledek může mít a zpravidla má přímý vliv téměř na všechno, co nás v životě trápí i těší. 

Přeju si vlastní úspěch nebo se úspěchu bojím?



Rozhodnutí nevolit tu stranu, jejíž filosofie je mi blízká a jejíž priority se shodují s mými prioritami jen kvůli možnému neúspěchu, považuji za velmi nešťastné. Názor, že můj hlas tak zůstane před poslaneckou sněmovnou bez šancí cokoli ovlivnit a proto je pro mě rozumnější podpořit tu stranu, která mi sice blízká není, ale která má údajně větší šanci se do poslanecké sněmovny dostat, nepovažuju za názor, ale za alibismus.

Tím, že ve volbách podpořím jakoukoli jinou stranu než tu, kterou skutečně podpořit chci, a učiním tak jen proto, že nevěřím v úspěch té, které úspěch doopravdy přeju, nepřeju úspěch především sám sobě. Pokud jsem ochoten ze strachu o neúspěch vyměnit své vlastní (navíc třeba dlouhodobé) priority za priority cizí, ke všemu krátkodobé až jednorázové, tak jsem ochoten vyměnit šanci na úspěch za jistotu ničeho.

Těm, kteří se ze strachu o zahozený hlas zdráhají podpořit tu stranu, jejíž myšlenky v běžném životě ctí, obhajují a žijí podle nich, chci závěrem říct:

„Neexistuje propadlý hlas ve volbách. Existuje jen strach stát si za svým názorem.“

 

Žádné komentáře:

Okomentovat